Stěhování a nová doména.

Už před nějakou dobou jsem vám říkala, že na blogu chystám změny. Konečně jsou tady a já vám s radostí můžu oznámit, že od zítra začíná blog fungovat na vlastní doméně: 

www.wish-hope-life.cz

Můžete se těšit na pravidelné články minimálně 3x týdně! Momentálně je na nové doméně zpřístupněn celý rok 2015 a časem snad doplním celý archív. Už zítra se můžete těšit na první článek se shrnutím uplynulého roku. 

Těším se na Vaše návštěvy a budu ráda za každou zpětnou vazbu jak se vám nové stránky líbí a o čem by jste si rádi početli. 

Podzim v plném proudu.

Podzim už začal na plné obrátky. Ráno je chladno (včera už byla i jinovatka) a dříve se stmívá. Skoro celé září, když bylo teplo a pěkně jsem proležela v posteli. Tři týdny nemocná. Žaludek a viróza mě úplně zabily. Dvě návštěvy v nemocnici a třetí týden už jsem propadala čirému zoufalství. Dnes jsem devátý den uschopněná a páteční gastroskopií (které se bojím jak čert kříže) snad všechno skončí. Pomalu zase začínám normálně jíst a užívám si každého dne, kdy můžu být venku mezi lidmi. Září se mi tedy až na dlouho očekávanou oslavu tátových padesátin, moc nevydařil. Snad bude říjen lepší. 

Začala jsem plést. Lépe řečeno – trénuju pletení. Je to neskutečně relaxační a hrozně mě to baví, a to i přesto, že nejsem schopná uplést víc, jak tři řady, protože pak se mi všechno vypáře. Učím se s Theou z Minty finty a ten nákrčník zkrátka upletu (i když je možné, že nosit ho budu až příští zimu). Objevili jste nějakou novou relaxační činnost na podzimní/zimní večery i vy? 

S relaxací souvisí i další hit, který teď všude vidím stále častěji, a tím jsou antistresové omalovánky. Zahlédla jsem je v knihkupectví už před pár měsíci a byla to láska na první pohled. Tajně si doufám, že nějaké dostanu k svátku. Pletení pak budu střídat s omalováváním a budu neskutečně šťastná a spokojená. 

Příští týden je speciální den (21. 10. 2015) všech fanoušků Návratu do budoucnosti. Bio Oko při té příležitosti pořádá promítání prvních dvou dílů s doprovodným programem. Lístky už mi doma víc jak měsíc visí na nástěnce! „Wait a minute. Wait a minute, Doc. Ah... Are you telling me that you built a time machine... out of a DeLorean?“

Říjen je pro nás tak trošku měsíc akcí, protože hned ten další týden po Návratu do budoucnosti budeme skákat na koncertě Kryštof. Tyhle lístky mi na lednici visí už od března a konečně se dočkám. Tentokrát máme lístky na stání (z čehož K. není tak nadšená jako já), takže očekávám ještě větší zážitek. S kým se tam potkáme? 

Už jsem to avizovala na svém instagramu, ale musím vám to říct i tady. Pokud bydlíte v Praze, tak si naplánujte návštěvu Pekárny Praktika. Ten jejich chleba je něco, co musíte zažít/mít/ochutnat. Žito i pohanka jsou delikátní. Vydrží několik dní stále měkký a dobrý. Dělala jsem z něj klasické sendviče, masové sendviče a je super i jen tak s máslem a medem.

Na Dyzajn marketu jsem si konečně koupila číča plakáty. Zatím jsem ho vždycky dávala jako dárek. Teďka přišla nová „kolekce“ a hned jsem věděla, který bude ten můj. Dva už mám doma zarámované a teď ještě musím vybrat další dva, abych je mohla pověsit. Máte nějaké favority?

Minulý týden jsme byli v kině na Marťanovi. V létě jsem na dovolené četla knížku (která je opravdu pětihvězdičková) a na film jsem se těšila. Nezklamal. Jestli na knížky nejste, tak se na film podívejte rovnou, ale jinak sáhněte i po knížce, protože ta je samozřejmě o fous lepší. Co se týče dalších filmů, tak jsem se teď hodně dívala na ty ze seznamu 1001 filmů, které musíte vidět, než umřete. Z nich za zmínku stojí určitě dokument o holocaustu Šoa (1985), má sice devět hodin, ale jestli vás tohle téma zajímá, tak se vám to bude líbit. Dál můžu doporučit Cake (2014) s velmi nečekanou rolí Jennifer Aniston; Kurt Cobain: Montage of Heck (2015), pro fanoušky Nirvany; konverzační věc Pozemšťan (2007), trocha romantiky Věčně mladá (2015) a letní táborová komedie Meatballs (1979) s Billem Murrayem.

Počasí teď přeje večerům s knížkou. Pěkně s dekou, čajem/kávou/čokoládou a zapálenými svíčkami. Mě se za poslední dobu hodně líbilo tohle: Kate Morton – Dům u jezera a ne nemá to nic společného s tím filmem; v podstatě během jednoho dne jsem přečetla knížku Moře klidu od Katji Millay a momentálně dočítám Stín větru od Carlose Ruiz Zafóna. 

Stihla jsem vyřezat svou první dýni a taky uvařit první podzimní dýňovou polévku. Pekla jsem jablečný koláč. Dala jsem si první podzimní chai tea latté ve Starbucksu. Začala doba svařáčků. Stihli jsme i nějakou tu podzimní procházku mezi barevným listím. Užívejte si pěkné chvilky!

*Bonus na konec! Na Facebooku jsem založila skupina pro všechny závisláky na diářích a plánovačích, takže jestli mezi ně taky patříte - přidejte se k nám! Planner lovers v České republice.

Jsem zpět.

Dovolená na Santorini je za námi. Byla krásná! Jestli se chystáte do Řecka a chcete prozkoumat místo, kde jste ještě nebyli, tak tenhle ostrov vám můžu s čistým srdcem doporučit. Je sice malinkatý, ale o to snáz prozkoumáte všechny jeho přednosti. Skalnatá města, barevné pláže. Milý ochotní lidé a skvělé jídlo. Jedinou vadou na kráse mohou být pro někoho ceny, protože ty jsou tady o dost vyšší než jinde. Ideální na svatbu nebo svatební cestu - pro ty, co přemýšlejí o něčem netradičním. Santorini je totiž takový svatební ostrov. V Oíe vám udělají svatbu na počkání za 700 eur. 

My jsme si hlavně odpočinuli. Já jsem přečetla několik knížek a K. si zaběhal na mořském vzduchu. Hráli jsme hry, užívali si moře a sluníčka. Za pár let se tam rádi podíváme znovu. 

Jedinou věc, kterou vám určitě nedoporučíme je cestování s leteckou společností Vueling, protože ta nás stála hodně nervů. Všechny čtyři lety zpožděné, žádné informace a hodně čekání. Nakonec jsme kvůli nim neviděli Řím. 

Příští týden nás čeká dovolená další (i když o hodně kratší) - chystáme se ke kamarádům, seznámit se s jejich novým pejskem. 

Doufám, že stihnu nějaké to letní kino ještě (dělám si zálusk na Divočinu ve Výletním kině). Užívám si teď, že můžu zase vařit. Vyrábím domácí zázvorový sirup podle Kitchenette. Snažím se osvěžit svá rána. Vrátila jsem se k meditaci. 

S blogem chystám nějaké větší změny, ale chvilku to asi bude trvat, než to všechno naplánuju a pak zrealizuju. Držte mi palce. 

3 roky v Rytmusu.

Před třemi lety bylo 2. července pondělí. Před třemi lety jsem poprvé scházela po chodníku dolů po Ječné a mířila do svého prvního zaměstnání na plný úvazek. Dnes jsem si vykračovala s úsměvem na rtech a vzpomínala na lehkou nervozitu, která mě ten první den provázela. Mám pocit, že celé ty tři roky byly jako mrknutí oka. Vzpomínám si, že jsem měla pocit, že si všechno nikdy nezapamatuju a že pocit nováčka bude nekonečný. Nakonec jsem se za tu dobu naučila hodně věcí a dostala se do spousty různých situací, které mě posílily v mnoha ohledech. Jsem ráda, že se můžu zdokonalovat v komunikaci, ve vyjednávání, v oslovování a seznamování s novými lidmi. Zlepšuju se v angličtině a mám možnost cestovat do zahraničí. Učím se prezentovat před větší skupinou lidí a dotahovat věci do konce. Mám prostor pro kreativitu a zároveň jsou tu nějaká pravidla, která mi umožňují se něčeho držet. Pracuju v týmu lidí, které vnímám jako své přátele. 

Nejvíc vděčná jsem za to, že jsem jeden z mála lidí, kteří pracují v práci, kterou si vysnili už mladším věku. Už od patnácti jsem tušila, co chci jednou dělat. Šla jsem si za svým (i přes mírné překážky) a můžu teď dělat to, co mě baví. 

Má to samozřejmě i svá úskalí, nebudu říkat, že ne. Určitě jsou i mnohem lépe placené práce, kde bych měla větší možnost kariérního růstu. Kdo ví, třeba mě to nakonec jednou zláká. Všechno má své světlé i stinné stránky. Zatím jsem ale spokojená, kde jsem.

Obrázek z: A Fresh Start

Lisabon.

*udělejte si citronádu, čaj nebo kafe, připravte si sváču - bude to dlouhý:-)

Událost, která přede mnou ležela už od ledna a která mi několik nocí nedala spát. Celé jaro se točilo jen kolem téhle cesty a pěti dnů v Portugalsku. 

Potřebuji být na věci připravená (a to jako fakt hodně připravená) a tak mě stálo velké úsilí připravit celý workshop, prezentaci a materiály. Všechno jsem měla do detailu připravené a naplánované. Možná i díky tomu jsem před odjezdem vůbec nepropadala panice a na cestu se spíš těšila, což je v mém případě dost neobvyklé.
Poprvé v životě jsem letěla úplně sama letadlem a poprvé v životě jsem byla sama v cizím městě a musela spoléhat pouze sama na sebe.

Jak to nakonec celé probíhalo: 
Odlétala jsem v úterý 26. 5. v 6:40 ráno. Na letiště mě K. hodil na pátou ráno, rozloučil se se mnou a odjel zase zpátky do postele. Můj plán byl takový, že se odbavím, koupím si chai tea a pak si budu tak hodinku číst nebo se podívám na seriál v notebooku. Tímhle momentem se začaly veškeré moje plány absolutně měnit a nic nebylo tak jak jsem čekala.
Letěla jsem z terminálu 2 a mou první zastávkou byl Brusel, kde jsem měla přestupovat. Spolu se mnou mělo stejnou přestupní stanici také hejno amerických teenagerů. Každý z nich měl asi šest kufrů velikosti desetiletého dítěte. Fronta, kterou jsem musela vystát mi na první pohled přišla tak na 20 minut. Nicméně stála jsem tam víc než hodinu a kufr jsem předávala paní za přepážkou v 6:31, devět minut před tím než moje letadlo mělo vzlétnout. Prosadila jsem si fast track, kde jsem samozřejmě pípala a musela projít vzebrubnou kontrolou (paní mi projížděla dokonce lem kalhotek). Pak už jsem jen běžela ke správnému gatu, udýchaně se posadila na své místo, vytáhla croissant a oddechla si. Ráno nezačalo zrovna tak, jak jsem si to představovala. Během letu jsem přečetla prvních pár stránek Divočiny (která mě pak provázela po zbytek celé pětidenní cesty) a spala. Přestup v Bruselu proběhl konečně v klidu. Stihla jsem si sníst belgickou wafli a chvilku si před odletem opravdu sednout.

Do Lisabonu jsem pro změnu jela s dětským fotbalovým týmem a seděla přímo mezi nimi. Děti + jižanský temperament + mužské pohlaví = spoustu hluku, pohybu a papírků. I tak jsem si malinko schrupla a přečetla další stránky z knížky.
V Lisabonu jsem nejdřív musela ujít docela štreku než jsem se dostala od letadla k vydávání kufrů, potom jsem nedočkavě vyhlížela kufr a nakonec se vydala ven. Venku bylo krásně, velké teplo, modrá obloha. Vytáhla jsem svůj plánek metra a zašla se paní na informacích zeptat, kde si můžu koupit jízdenku. "Ááá dneska metro nejezdí, my tady máme stávku." Šok a zděšení v mých očích a otázka, co mám teda dělat. Poslala mě na taxík a nebo městský autobus. No jsem holka šetřivá a odvážná, vydala jsem se tedy na autobus. Po cestě jsem se sama sobě musela smát, jelikož jsem počítala jenom s cestováním metrem - autobusy jsou totiž mnohem složitější, že jo. Měla jsem štěstí, autobus s číslem, které mi bylo doporučeno zrovna dorazil a dokonce měl jako cílovou stanici tu, kde jsem musela vystoupit a kde se nacházel můj hotel. Představte si, že v Praze přestane jezdit metro a je vám asi jasný, jak by to vypadalo v autobusech. Tady to nebylo jiné - do toho já a můj velký kufr a pětikilová kabelka. Na druhé zastávce už řidič ani nemusel otevírat přední dveře, protože nikdo další nemohl přistoupit. Během cesty jsem se seznámila s pánem, co jel také na nějakou konferenci a také počítal s cestováním v metru. On byl bohužel ztracenější než já a nikdo mu na mapě nedokázal ukázat, kam se dát. Tak jsme spojili síly a po domluvě se vydali hledat můj hotel, kde se chtěl zeptat na cestu.
Hotel jsme našli snadno, měla jsem samozřejmě mapičku. "Je to tady docela starý, co?" Další trošku zděšení v mých očích. Nechala jsem si vysvětlit základní věci a vzala si kartu k pokoji. S pánem jsem se rozloučila a popřála mu hodně štěstí. Došla jsem k výtahům (asi tak tři kroky) z nichž jeden byl zatlučen dřevěnou deskou (hahaha). Dojela jsem do čtvrtého patra a našla pokoj 407. Další tentokrát o dost větší zděšení v mých očích. Pokoj byl klaustrofobně miniaturní s výhledem na nějakou žlutou oprýskanou budovu, to málo vybavení, co tam bylo, mělo něco za sebou. V koupelničce se svítilo a byl puštěný větrák (brzy jsem zjistila proč). Sedla jsem si na postel, zhluboka dýchala a se slzami v očích přemýšlela o tom, že si půjdu najít jiný hotel (:-D - bylo to dramatické). Během vybalování jsem se připojila na wifi a nechala se trošku uklidnit K. Převlíkla jsem se a rozhodla se jít na prohlídku města, abych si trošku zlepšila náladu.
Metro nejezdilo (díkybohu stávka trvala jen 24 hodin) a tak jsem se rozhodla s mapou v ruce, projít co to dá pěšky. Ukázalo se, že projít se toho dá hodně a dostala jsem se i do míst, kam jsem původně chtěla jet metrem. Začala jsem parkem Parque Eduardo VII, který byl v bezprostřední blízkosti mého hotelu (Hotel Excelsior má sice, co dohánět ohledně vzhledu a vybavení, ale polohu má výbornou). Krásné místo s výhledem na řeku, kde se můžete pohodlně posadit na lavičkách nebo v trávě. V době, kdy jsem tam byla já, se zrovna konal knižní veletrh (bohužel jsem tam nenašla žádné knížky v angličtině).
Z parku jsem se vydala po Avenida da Liberdade a došla jsem až k Praca dos Restauradores, kde jsem koupila první pohledy. Už během cesty jsem si vyhlídla Bamboo bar na pozdější zastávku. Podívala jsem se do mapy a řekla si, že k vodě už to není daleko a že tam dojdu. Během cesty jsem taky hodně vyhlížela nějaký obchod s potravinami, abych si mohla koupit nějakou vodu a svačinku na hotel. Míjela jsem nespočet butiků, drogérií, pekáren a restaurací, ale potraviny žádné. Začínala jsem si myslet, že Portugalci doma moc nevaří. Z Praca dom Pedro IV (na všech těhle náměstíčkách a kruháčích jsou většinou velké sloupy s nějakou sochou) jsem se vydala po Rua Aurea a došla na velké náměstí přímo u řeky Praca do Comércio. Tam najdete malou plážičku, odjíždí odsud výletní lodě a dá se tu chvilku posedět. Já jsem samozřejmě udělala nespočet fotek - je tu výhled na most, který vypadá trochu jako Golden gate a na sochu Ježíše, která je na druhé straně. Chvilku jsem se posadila na kamenech a užívala si sluníčka.
Cestou zpátky jsem šla po Rua da Prata, kde je na každém kroku jedna restaurace pro turisty. Mě tohle moc nevábilo a tak jsem došla zpátky k Bamboo baru (hned u zastávky metra Restauradores), kde jste mohli Feed your spirit. Šlo o takový bar/stánek v hodně volnomyšlenkářkém duchu, kde jste si mohli dát nějaký ten drink a něco menšího k jídlu (k tomu vám hrál DJ/ka nějakou tu hudbu). Já jsem při své první návštěve zkusila sangríu s bílým vínem a nachos se sýrovým dipem - bylo to bájo a bylo mi fajn. Nakonec mi ani nepřipadalo tolik divné sedět tam sama.
Po cestě na hotel jsem žádné potraviny nenašla a tak jsem se ještě na recepci zeptala, zda jsou nějaké v okolí. Byly - jen trošku mimo dění. Rozhodla jsem se nechat nákup na druhý den a vydala jsem se zpět do svého kamrlíků. Srpcha, postel a asi 15 minut filmu než jsem upadla do kómatu (přece jen jsem vstávala ve čtyři ráno).

Druhý den ráno jsem se vzbudila hrozně brzo (malý posun času a šla jsem dost brzo spát), oblékla se a vyrazila na první snídani. Snídaně taková normální, žádný luxus, ale to hlavní jsem dostala. Středa dopoledne byla určena registraci na konferenci a srazu s Hemmou. V metru jsem si koupila třídenní lístek na metro (stál 18 euro), zkontrolovala, kterým mám jet směrem a vydala se na zastávku Sao Sebastiao. Metro v Lisabonu není složité a pokud jste zvyklý jezdit metrem v Praze, nebude vám to dělat problém. Chvilku jsem bloudila a nemohla Fundacao Calouste Gulbekian najít, ale nakonec jsem se zorientovala a zjistila, že je to kousek od stanice metra. Cesta k muzeu vede krásným parkem, který ho obklopuje - rozhodně stojí za návštěvu (oboje). Registrace proběhla v pohodě a vzhledem k tomu, že jsem byla jediný zástupce z ČR, dostalo se mi velmi vřelého uvítání. Hemmu jsem našla záhy a po úvodních uvítacích frázích zjistila další jobovku. Místo jedné hodiny na workshop jsem dostala pouze 30 minut na prezentaci. Další zděšení v mých očích - asi minutu jsem trvala na tom, že to prostě nejde, že mám připravený workshop a že musím přivést zpátky do Čech nějaké výsledky. U pořadatelů jsme zjistily, že je to opravdu jen 30 minut a že není možné pojmout to jako workshop. Lehká panika. Vytáhly jsme prezentaci a začaly mluvit o tom, co s tím a jak to natáhnout. Nakonec jsme se rozhodli alespoň pro krátkou diskuzi po prezentaci, kde lidé budou moci sdílet své zkušenosti. Hemma mě hodně uklidňovala a snažila se mě podpořit, což bylo nejen milé, ale taky mi to hodně pomohlo. Když jsme se pak na metru loučily, apelovala na mě, abych si odpočinula a dobře se na zítra vyspala. Řekla jsem si, že už s tím stejně nic neudělám a že se zkrátka nebudu stresovat. Vrátila jsem se na hotel, nakoupila věci v nedalekém menším obchůdku a vyrazila na další prohlídku města. Mé první kroky vedly na zastávku metra Martim Moniz odkud jezdí profláklé žluté turstické tramvaje č. 28 (jízdní řád ZDE), které vás provezou starým městem. Bylo okolo jedné hodiny a fronta na tramvaj byla hodně dlouhá. O tramvaji 28 se píše a mluví všude a tak mi bylo líto jí propásnout. Vydržela jsem v tom vedru teda hodinovou frontu a svezla se. Nejela jsem celou trasu a vystoupila na zastávce Baixa-Chiado. Odtud jsem šla zpátky směrem na Praca dom Pedro IV a zase k řece stejnou cestou jako den předtím. U řeky jsem se tentokrát dala směrem doprava po Avenida d. Ribeira d. Naus. Po cestě jsem se zastavila na výbornou mátovou limonádu a posadila se na "náplavce". Po chvilce odpočinku jsem došla až na zastávku metra Cais do Sodré (konečná zelené linky, kde také začínají příměstské vlaky), chvilku jsem hledala vchod do metra a povedlo se. Má cesta vedla na zastávku červené linky Oriente, odkud už v klidu dojdete pěšky k Expo areálu, kde se v roce 1998 konala Světová výstava. Pro mě asi nejkrásnější místo v Lisabonu. Hrozně těžko jsem vybírala místo, kde se posadím, protože se mi to tam všude zdálo krásné a chtěla jsem toho vidět, co nejvíc. V tomto areálu najdete taky Oceanário nebo Telecabinu, která vás proveze po celé délce Parku národů. Areál se nachází u řeky, takže tady máte krásný výhled. Já jsem si tady sedla s pytlíkem jahod (za 1 euro), chvilku si četla, užívala si sluníčko a cvičila svůj projev na druhý den. Strávila jsem tam určitě minimálně hodinu a půl (spíš víc). Když jsem si to dostatečně užila, vyrazila jsem do blízkého obchodního centra (Centro Comercial Vasco da Gama)  na večeři a pro nějaké jídlo. Pak už na hotel, pustit si film a spát.

Třetí den. Ráno taková trochu nervozitka (asi jako před zkouškou), vynechala jsem dokonce snídani a dala si jenom džus. Vyparádila jsem se, držela si palce a vyrazila jsem na konferenci. V obrovském auditoriu se konaly první prezentace hlavních speakerů, pak krátká přestávka a pak už blok prezentací, kde jsem měla mluvit já. Jak jinak že - vyšlo na mě právě to obrovské auditorium, takže jsem byla dost daleko od všech účastníků, na obrovském pódiu. Akustika nic moc, takže jsem se trošku děsila případných otázek. Usadili nás k velkému stolu do obrovských křesel. Byla jsem druhá na řadě. A pak to najednou bylo. Stála jsem za pultíkem, mluvila do mikrofonu a ovládala prezentaci. Lidi se dělili o své zkušenosti, padlo pár otázek a byl konec. Radost a velká úleva. Lidi za mnou po prezentaci chodili, brali si materiály a doptávali se. Vůbec jsem nečekala, že by to mohlo mít takový úspěch. Oběd, další prezentace, zápisky, přestávky v parku. Po cestě z konference jsem se stavila v nákupním centru Centro Comercial Colombo u fotbalového stadionu (je na zastávce modré linky Colégio militar/Luz). Zastavila jsem se na skok v Primarku a pak nakoupila nějaké dárky do Prahy. Rozhodla jsem se nevozit žádné blbosti a nakoupila jsem různé typické portugalské jídlo k ochutnávce (trošku jsem nevychytala, že to budu muset nacpat do kufru :-D). Na hotelu jsem se s radostí převlékla, vzala knížku a vyrazila si na chvilku číst do parku Eduardo VII. Večer mě čekala Gala večeře od konference, která se konala poblíž zastávky metra Restauradores v Casa do Alentejo. Přivítal nás mužský sbor (věkový průměr asi 70 let), ochutnali jsme portugalské jídlo a vína (salámy, sýry, olivy, chléb, zeleninový krém, zapečené bacalhau/treska se salátem, pečené maso s pečenými brambory a krémovým špenátem a na závěr čokoládový a žloutkový krém) a viděli/slyšeli Fado (info ZDE). Večeře byla dlouhá a vzhledem k času taky náročná, v Portugalsku se jí hodně pozdě. Na dezert došlo až někdy po desáté hodině večer. Do hotelu jsem jela taxíkem a byl to velký zážitek - jak pro mě tak pro pana řidiče, který nemluvil anglicky a byl naštvaný, že mě musí vézt takový kousíček.

Čtvrtý den. Celý převážně strávený na konferenci. Odpoledne jsem v nákupním centru El Corte Inglés kousek od místa, kde se konala konference dokoupila poslední dárky. Na poslední večeři jsem se vydala do svého oblíbeného Bamboo baru. Tenhle večer hodně foukal vítr, takže jsem si nakonec večeři (vegetariánský salát a nachos se sýrovou salsou) odnesla do hotelu a snědla jí u filmu.

Pátý den. Poslední snídaně, balení (uff). Kufr jsem si nechala po odevzdání klíče na recepci a vydala jsem se na poslední procházku parkem. Po dvanácté jsem si vyzvedla kufr (který vážil 20 kg + 6 kg kabelka) a vydala se směr letiště. Nikde v portugalském metru nejsou eskalátory (krom zastávky Aeroporto), takže cesta poněkud krušná! Na letišti jsem zjistila, že let bude zpožděný o půl hodiny, takže jsem se najedla, dočítala Divočinu a dopřála si Ben&Jerry zmrzlinu. Tap Portugal zatím nejluxusnější letecká společnost, se kterou jsem letěla. Prvotřídní jídlo, pohodlné sedačky - kdyby nebylo řvoucího dítěte přede mnou, byla by to pohádka).

Celé to pro mě byla obrovská zkušenost - ve všech směrech. Jsem hrozně ráda, že jsem jela a že jsem musela čelit různým situacím, o kterých bych si dřív myslela, že je třeba nezvládnu. Byl to velký test pro mojí angličtinu, která se nakonec osvědčila a velký test pro mojí jakousi introvertnost a seznamování s cizími lidmi. I made it! 

Pár zajímavostí o Lisabonu:

• V metru (za jízdy) je signál a tak můžete telefonovat a posílat smsky. 
• Lidé jsou tu velmi milí a nápomocní. 
• V obchodech se dají koupit různé značky piv jejichž velikost je pouhých 200 ml. 
• Lidi tady zbožňují želé (v různých fast foodech si ho můžete dát místo hranolek nebo salátu). 
• Na každém rohu jsou stánky se zmrzlinou a vodou. 
• V každé Pastelerii najdete Pastel de nata, což je košíček z listového těsta plněný žloutkovým krémem, který je oflambovaný. Takový národní dezert. 
• Co se týče sladkého, jsou tady na to dost vysazení. V obchodních centrech je tomhlu druhu potravin věnován velký prostor a výběr je neskutečný. 
• Po městě se krom městské hromadné dopravy můžete nechat svést tuk tukem, je jich tu spousty. 
• Ráno se tu moc nepracuje. Ani Starbucks neotevírá před desátou! Všechno začíná až kolem druhé odpoledne. 
• Různě po městě najdete krásné fialově květoucí stromy.

Makám na bicáku 16.

Včerejší trénink stál za to. Potila jsem se od začátku do konce!

Celý trénink se konal na funkční zóně. Nejdřív jsem dělala výpady na bosu, dřepy na bose na konci s výdrží a nakonec jsem na bosu vybíhala.  To vše ve třech sériích. Potom jsem zvedala kettlebell široce k prsům, kliky na bose a švihadlo. Zase tři série. Nakonec cviky na břicho se závažím a výdrž na boku. 

Makačka jako blázen, takhle zpocená jsem dlouho nebyla. Přesto se mi to fakt líbilo a na závěr jsem na páse chvilku i běžela. Zasloužená sprcha a zaslouženej proteiňák. 

Nicméně dneska ráno jsem měla "menší" nehodu s naší skříňí a momentálně chodím o berlích. Palec mám na maděru a nevím nevím, jak to v pátek bude s fitkem. Držte mi palce, ať jsem brzo fit!

Makám na bicáku 13., 14. a 15.

Nebudu si vymýšlet. Co se týče tréninku č. 13 - mám dost zamlženo. Jsem si jistá, že jsme dělali něco na strojích, ale víc nevím. Ano, měla bych si psát poznámky nebo psát příspěvky hned. Nicméně byl to týden, kdy jsem byla jen na jednom tréninku, protože mi nebylo dobře a tělo si asi řeklo o pauzu. 

Tenhle týden mě tedy v úterý čekal trénink č. 14. Začala jsem cvičením na strojích na záda. Poté jsem se přesunula do funkční zóny a poprvé jsem cvičila s kettlebellem. Měl osm kilo, menší se nedělá. Dělala jsem s ním dva cviky - jeden se jmenoval swing/švihy (to jsem pochytila :-D) a ten druhý název nevím, ale zvedala jsem kettlebell široce k prsům. Věřte, že další dva dny jsem to hodně cítila. 

Po tomhle následoval "žebříček", který se určitě nezařadil mezi mé oblíbené. Položí se to na zem a v tom různě poskakujete a běháte. Nejhorší pak bylo lézt na tom na všech čtyřech do strany. Nakonec ještě cviky na břicho. Dneska jsem byla velmi zadýchaná! :-D

V pátek trénink č. 15. Zopakovala jsem stroje na záda a dělala jsem přítahy s činkama jednoruč k pasu. S šestikilovýma činkama!!! a poslední sérii dokonce osmikilovýma (8 kg)!! Pak opět funkční zóna. Dva cviky na ruce (bicáky a tricáky) na TRX. Tentokrát také výskoky do dřepu na bednu (č. 2), které jsem od prvního tréninku dělala poprvé (už to nebylo tak hrozné). To jsem střídala s cviky na nohy - takovým kmitáním s nataženou nohou (to byste museli vidět). Cvik vypadá celkem easy, ale bolí to slušně. Konec tréninku jsem zase dělala břicho a novou výdrž na boku. Těžké těžké, zvládla jsem obrázek č. 1 (a rozhodně to nebylo zrovna easy pro mě) a měla bych se dopracovat k obrázku č. 2, což jsem zatím absolutně nedávala. 

Zdroj: Ona iDnes

V lecčem cítím zlepšení. Všechny tréninky mi teď přijdou náročné (což neznamená vůbec nic negativního). Vůbec už mi nepřipadá divné chodit do fitka a cvičit před ostatníma. Batoh už si ráno balím zcela automaticky. Kdo by to byl řekl. 

Summer reading list - aneb, co budu číst v létě.

Momentálně dočítám Kingův Dallas 63 - knížku, která mě uchvátila od první stránky. Jestli hledáte něco čtivého na dovolenou, určitě neváhejte. 

Léto je pro mě, co se knížek týče, vždycky tak trochu speciální. Většinou je to období, kdy toho přečtu nejvíc - obzvlášť když jedu na dovolenou k moři (což letos jedu). Baví mě sepisovat seznam letního čtení a vždycky se těším do knihovny a s napětím očekávám, jestli ulovím všechno, co jsem měla v plánu. Letos jsem měla docela štěstí a sehnala všechno, po čem jsem toužila. 

• Christopher McDougall - Born to run
• Tuhle knížku už mám na seznamu dlouho a vzhledem k tomu, že jsem se teď do pohybu docela vrhla, mi přišlo fajn si jí konečně půjčit. 

• Graeme Simsion - Projekt manželka
• Tohle mi doporučil jeden ze seznamů, který jsem našla na Pinterestu. Má to být vtipné a trošku zamilované, což je ideální kombinace na léto.

• Gabrielle Zevin - Příběhy opředený život A. J. Fikryho
• Jedno knihkupectví jeden a mrzutý majitel. Hodnocení vysoké. Těším se. 

• Julie Kibler - Odveď mě domů
• Zakázaná láska. Něco oddechovějšího. V létě mám na takové knížky chuť. 

• Michel Faber - Někdy prostě prší
• Četla jsem Kvítek karmínový a i když to pro mě nebyla knížka století jako pro většinu ostatních, ráda si od Fabera přečtu něco dalšího. Tohle je jeho povídková prvotina a jsem na ní hodně zvědavá. 

• Lois Lowry - Dárce
• Knížka, která figuruje snad na každém druhém seznamu knížek, co jsem našla na Pinterestu. Nejdřív jsem si tím nebyla moc jistá, ale nakonec jsem se nechala zlákat. 

• Susan Jane Gilman - Zmrzlinová královna
• Kdy jindy si půjčit takovou knížku než v létě. Příběh vypadá zajímavě a já mám tyhle společenské romány ráda. 

Co budete číst v létě Vy? Napište do komentářů. Ráda se nechám inspirovat. 

Makám na bicáku 11. a 12. + běhání

Jedenáctému tréninku předcházela dlouhá deseti denní pauza kvůli mé cestě do Lisabonu. Návrat byl krušný :-D.

Celý trénink jsem strávila s TRX. Cviky na břicho, nohy, ruce a záda. Neuvěřitelná makačka. Oproti poprvé mi šlo břicho mnohem líp než minule, nicméně na konci cvičení jsem při poslední sérii doopravdy potila krev a musela se hodně hecnout, abych to dala. Když nepočítám první trénink "smrti" :-D, tak tohle byl určitě ten nejnáročnější (možná to bylo i tou dlouhou pauzou). Ke třem klasickým cvikům na břicho jsme přidali ještě další, kdy jsem nohy dávala nejen pod sebe, ale ze strany k ramenům (na posílení šikmých svalů). 

Cviky na nohy. Další příběh plný bolesti :-D. Tři cviky z nichž ten třetí je ten nejbolestivější. Roznožování, přítahy kolen - všechno se zadkem ve vzduchu. Třetí cvik už ani nevím jak popsat. 

Bolavá jsem po tomhle tréninku byla slušně. Na druhou stranu už nikdy to není tak hrozné jako poprvé a je fajn, když cítíte, že se s tělem něco děje. 

Po cvičení jsem měla docela problém vyjít se na páse 10 minut :-). 

Pro dvanáctý trénink jsem si vybrala cvičení na bosu. Něco už jsme dělali - balancování na bose s dřepy a chytáním medicinbalu, který zdviháte nad hlavu, cvik na záda, kdy na bose ležíte a podáváte si s nataženýma rukama míček za zády a výpady. Nově jsem dělala dámské kliky o bosu (poprvé od chvíle, kdy jsem dělala kliky na prvním tréninku a umírala). Světe div se - ač jsem tomu nevěřila, tak jsem ty kliky zvládla - i když přiznávám na konci se mi ruce dost klepaly. Klasicky taky cviky na břicho nechyběly, včetně planku a nově jsem taky "plavala". Nějaké cviky a základní věci o téhle pomůcce najdete TADY. Oproti trx (které považuju za ďáblův nástroj) mám bosu docela ráda. 

Snažím se jíst víc vyváženě a omezit sladké (jak jsem si slíbila) a vcelku se mi to daří. Motivace je velká, tak to jde líp. 

Zároveň jsem taky dodržela slib ohledně běhání a v neděli vyběhla s Kíťou. Ukázalo se, že i když nevidím zas tak moc tělesných změn, na kondici se cvičení docela ukázalo a běželo si mi tak dobře jako nikdy. Hodně jsem omezila i chodící pauzy a víc teď běhám (jupí). Zvládli jsme 5 km a v neděli se chystám zas. 

Makám na bicáku 9. a 10.

Než jsem odjela do Lisabonu, čekaly mě v posilce dva tréninky po sobě. Líp mi to zkrátka nevycházelo časově. 

První den mě čekaly dlouho obávané a očekávané cviky s gunexem. Cviky vypadají relativně easy na první pohled (mácháte "jenom" s takovýma gumama), ale opak je pravdou. Ruce mě z toho bolely pořádně a vydržet dělat to "máchání" 15 sekund je docela náročný. Na závěr jsem si ty gumy "uvázala" kolem pasu a snažila jsem se s nima běhat a dělat výpady. 

Do toho posilka na břicho a nohy, které jsem po tréninku nakonec cítila nejvíc. 

Druhý den jsem se rozhodla pro posilku převážně na strojích. Při rozehřívání jsem si dala běh na páse.  Na věži jsem posilovala ruce, stroje na záda, stroje na nohy (au au au). Páteční trénink mi celkově nakonec nějak nesednul a doma se mi udělalo docela dost blbě. I takový to hold někdy bývá. 

Mám za sebou pět týdnů cvičení, ale nějak se mi zatím nezdá, že by se objevovaly výsledky (K. mi furt tvrdí, že jo, ale podle mě kecá). Po Lisabonu teda přidám k cvičení ještě jednou týdně běh a končím se sladkým :-D. Do Santorini se to prostě musí zlomit, ne? :-)

Makám na bicáku 9. (vlastně 8.)

Včera jsem před tréninkem byla dost mrtvá - zvládla jsem  předtím ale 10 minut meditace i cvičení řeči na konferenci. Z běhání mě pořád bolely nohy - hlavně lýtka, takže jsem A. prosila, abychom nohy trošku šetřily. 

Po zahřátí tedy dostaly zase jednou pořádně zabrat ruce. Nejdřív jsem cvičila s 2 kg činkama - což se v počátku zdálo dost easy - nicméně při třetí sérii už jsem maličko nemohla. Prokládali jsme to pro zahřátí během a boxováním s činkama. Pak TRX a posilka na břicho (dávala jsem nohy pod sebe a pak střecha, případně rychlejší střídaní obojího), o kterém jsem tu už psala (Makám na bicáku 3.). Tentokrát jsem  s tím překvapivě už neměla takový problém a samu sebe jsem celkem překvapila. Na řadu dneska přišla i taková ta velká činka, se kterou jsem cvičla na bicepsy, tricepsy a záda (měla celá tak kolem tří kil) - ano, smějte se, zatím žádný těžký váhy nezvedám no. Nakonec jsem trošku potrápila i nohy - stoličkou a skákáním přes švihadlo. Nevynechala jsem i cviky na břicho a dělala jsem úklony s 5 kg závažím. Měřily jsme dneska plank a vydržela jsem 45 vteřin (a to jsme to měřily v době, kdy jsem za sebou měla už skoro 3/4 tréninku, takže dost dobrý!). 

Trošku jsem se bála, jak to ruce přežijí, ale s radostí musím říct, že v pohodě. Holky už trošku asi sílí. 

Celkově mě cvičení baví, čím dál tím víc a subjektivně mám pocit, že mi to prospívá ve všech směrech. 

Co vy a pohyb? Trápítě nějak tělo (ať už doma, v parku nebo v posilovně)? Případně, proč se vám do toho vůbec nechce? 

Makám na bicáku 7. a 8.

Nesmím psát tyhle články s takovou prodlevou, jelikož si pak už přesně nepamatuju, co jsme na tréninku dělali. Ale pokusím se. 

Trénink číslo sedm následoval hned druhý den po tréninku číslo šest. Dva dny po sobě v posilce, ale proč ne. Těšila jsem se zase na kolo a na knížku, ale nechala jsem jí doma (jak se to mohlo stát?!), takže jsem rozehřívání musela zvládnout bez zábavy. Co si z tohohle tréninku pamatuju hodně jasně, jsou výpady. Bylo to dlouhý a bylo to bolestivý! Pak jsem cvičila na strojích na vnitřní a vnější stehna. Na takový tý věži (či jak to nazvat), což je taková multifunkční věc, jsem posilovala tricepsy. Cviky na břišáky, plank. Posilka na záda na strojích. Dávám už větší závaží :-). Protažení a pás. 

Po tomhle tréninku mě z výpadů slušně bolel zadek i stehna.

Trénink číslo osm se zrušil (v úterý), protože A. měla nějaké učení a tak jsem se musela dokopat k nějaké samostatné činnosti. Nejdřív jsem myslela, že půjdu na hodinku na nějaký cardio do fitka (běhání na pásu/orbitrek), ale venku bylo tak krásně, že jsme se nakonec s K. domluvili, že půjdeme běhat. Nebudu vám lhát, nechtělo se mi teda vůbec! Kousla jsem to a šla jsem. Na to, že jsem byla běžet po roce, tak to nebylo tak hrozný a dokonce jsem dost běhala a ne zas tolik chodila (i když zpáteční cesta byla trošku horší). Běželi jsme až na konec Hostivařské ohrady a pak zase domů. Vyšlo nám to akorát na hodinku a 6,88 km. Totálně bez dechu, úplně rudá s pocitem, že nohy mi prasknou (společně s hlavou). Myslela jsem si, jak mě nohy bolet nebudou, ale omyl. Ještě ten večer mě dost bolely chodidla a včera i dneska dost cítím lýtka, jo a taky sval okolo kyčlí. Nicméně byl to příjemný pocit, že i když vlastně vůbec neběhám už, tak jsem to dala a necítila se tak hrozně (i když to z popisu tak možná nevyznělo). Rozhodně už jsem zažila šílenější běhy. Navíc dřív jsem si šla zaběhnout tak max. na 30 minut a ne hodinku. I K. mě chválil! 

Dnes trénink číslo devět mě čeká dnes. 

Makám na bicáku 6.

Zatím nejdelší pauza mezi tréninky (celých pět dní). Na rozehřátí jsem si poprvé vybrala kolo a přinesla jsem si taky čtečku, aby mi to víc utíkalo. 

Dneska trénink s bosou. Na rozehřátí jsem na bosu "skákala" no nevím, jak to jinak říct. Prostě jsem vždycky musela vystoupit na střed a to v rychlém sledu po sobě. Potom jsem cvičila na šikmé břišní svaly, posilovala jsem zadek a stehna (stejně jako na prvním tréninku, jenom teďka už jsem měla 2,5 kg závaží k tomu). Hodně mě pak bavily dřepy na bose - chytit balanc je na začátku docela sranda, nohy se vám strašně klepou. K dřepům jsem pak ještě chytala medicinbál (myslím, že tříkilovej) a střídavě dělala dřep a třikrát míč dávala nad hlavu. Byla to sice docela sranda, ale taky docela záhul. Nechyběl ani plank na bose, ale zase mě moc nedržely ruce. Všechno jsem to prostřídávala tím "skákáním" na bosu a nebo rychlým skákáním na špičkách na bosu.* A taky jsem cvičila s činkama - klečela jsem na všech čtyřech na stepperu a zvedala činku (právě jsem to vygooglila a říká se tomu přítahy jednoruč). Všechno jsem to samozřejmě několikrát opakovala. Nakonec klasika ještě pás před sprchou.

Šestý trénink za mnou. Nebývám už tak šíleně unavená. Tělo mívám trošku namožený, ale není to nic šílenýho a dá se s tím žít. Cvičit chodím celkem natěšená na to, co mě čeká a odcházím s dobrou náladou. Ani si tam už nepřipadám tak nepatřičeně v tom fitku. Větší starosti než cvičení mi teď kupodivu dělá správnej jídelníček. 

Co vy? Dáváte se před létem taky nějak do formy? 

*moje popisy jsou občas maličko divný (:-D já vím), ale nemám zmáklou tu terminologii a nepamatuju si pak úplně jak to A. nazývala 

Makám na bicáku 5.

Oproti pondělí, kdy jsem byla hrozně nabitá, jsem ve středu zívala v práci už od oběda. Docela už mi odpadlo, ale takový to, že si říkám: "Ježiš, já musim do fitka. Ach jo." Beru to už tak jako v pohodě. Zkrátka chodím cvičit (další docela pokrok, zatím asi největší :-D). 

Přijela jsem dost na poslední chvíli, tak jsem se rychle převlíkla a šla dneska na pás. Pět minut jsem dala běh a pět minut rychlejší chůze. Zahřátá jsem byla maximálně (hahaha). S kondičkou to zatím taková pecka není no. 

Dneska jsme zase cvičili záda na strojích, TRX a s činkama, který měly 4 kg (slovy čtyři kila!). Jasný, vidím vaše záchvaty smíchu, ale já jako normálně doma skoro neuzvedla dvoukilovky, takže nejvíc hustě jsem si připadala! Pak jsem jela klasicky břišáky - dneska maličko stížený zkracovačky. Švihadlo - to bylo hodně vtipný a hodně jsem se cukala. Nicméně zvládla jsem čtyři série. Plank - vypadá to, že už ho zvládám půl minuty (příště to stopneme). Protažení a nakonec zase pás. Dneska se mi k tomu přimotal K., tak mi tam nastavil něco těžšího a těch deset minut bylo hodně dlouhých! 

Změřila jsem si obvody, protože se furt pozoruju v zrcadle a toužebně vyhlížím nějaký výsledky, který občas zahlídnu, ale spíš je to asi jenom zbožné přání než realita. Tak to pak budu mít čistý na bílým. Zveřejňovat je tady rozhodně nebudu (na to se moc stydím). 

Poslední dva tréninky mě fakt bavily a začínám se do toho opravdu dostávat. Nakonec do toho fitka snad budu chodit i ráda. Věřili byste tomu?