Začínáme.

Nová doména. Nový styl. Teď, když sem píšu, o tomhle místě (až na jednoho člověka) vůbec nikdo neví. A v podstatě je jen na mě, kdo o něm vědět bude (z lidí, kteří mě znají). Všechny předchozí roky, co jsem psala blog a pak web jsem byla všem známým lidem na očích a nikdy mi to nevadilo - spíš naopak. "Tohle" byl pro mě vždycky určitý způsob sebe/vyjádření. Pak jsem začala chodit s K. a najednou se moje psaní stalo problémem. První přítel, který můj web četl a první, kdo s tím měl nějaký problém. Bránila jsem se, nechápala jsem a nakonec jsem skončila TADY - tak trochu v utajení:-).

Píšu už hrozně dlouho (někdy od listopadu 2003) a vždycky jsem měla takový menší pauzy, kdy jsem prostě neměla, co říct a nápady nepřicházely. Poslední dobou (hlavně při čtení ostatních lidí) mi psaní začalo chybět. Jenže nebylo psát kam a dlouho mi trvalo než jsem vymyslela tohle:-). Tak jsem si založila takovej pomuchlanej blok a do něj si psala všechny věci, o kterých se mi zrovna chtělo psát. Takže v příštích pár dnech budu mít, co dělat s vymýšlením a formulováním a dumáním. No a vy pak můžete číst a komentovat a já za to budu ráda. Zkrátka začínáme.

Tak tedy vítejte v Silencio Imperio (Říši ticha) a sdílejte se mnou moje myšlenky, nápady, sny a naděje.

Chci nebo nechci....?

Včera jsem hodně přemýšlela a taky byla hodně zklamaná, naštvaná a překvapená. Někdy dlouhou dobu děláte určitým způsobem některé věci a pak se najednou zastavíte a ptáte se sami sebe jestli to takhle opravdu chcete....

Ztratila jsem F. a to asi nadobro. V podstatě nad tím ani moc neuvažuju a po většinu času dělám, že je mi to úplně fuk. Pak jsem ho včera zahlédla a najednou mi to chybělo. Chybí mi společný chození do knihovny, posezení v lesáči, večerní setkání na lavičce a posezení ve třináctce. Chybí mi společné filmové večery a taky "šílený vaření". Chybí mi někdo, komu můžu říct naprosto všechno bez přemýšlení. Je smutný ztratit nejlepšího kamaráda....

Hodně mě mrzí chování některých lidí a hodně přemýšlím o tom, jestli s nima chci vůbec trávit čas. Na druhou stranu jsem zjistila jak to ve skupinách chodí a jak naivní bych měla zase přestat být. Každopádně jsem odhodlaná nechat to být a neztrácet tím čas.

Často teď nejsem doma a pak mám kvůli tomu výčitky svědomí (jsem už prostě taková). Pak tu jsem a vidím jak zbytečné to je.... Žádný zájem, žádná radost - vůbec nic. Je fajn mít i "druhý domov", kde se člověk cítí dobře.

Vzpomínala jsem na to jaké to bylo, když jsem byla sama a přišla jsem na to, že svým způsobem jsem sama nikdy nebyla. Už hodně hodně dlouho jsem prostě nebyla jen sama se sebou a nezávislá na někom druhém (čímž nechci říct, že chci něco zahazovat a končit), jen by mě zajímalo jestli to ještě vůbec umím. Proto teď taky uvažuju o tom, co doopravdy CHCI a co vlastně vůbec ne.

Je zase zaří a to nebývá dobré. Přichází strach, konec, ale někdy taky něco nového..... něco barevnějšího.

Pojedu k moři (konečně dovolená), budu víc přemýšlet, budu spokojená a taky budu mít úsměv na rtech. Půjdu do zoo (konečně výlet). Konečně něco začíná....

A je to tu zas.....:-)

Tak vážení:-), máme tu zase jednou (po strááášně dlouhé době) nový layout. Tentokrát je zcela poprvé dílem Barbory (které tímto moc děkuji) - na její vlastní web se dostanete po kliknutí na její jméno ve sloupečku v Credits. Nemyslím, že by se tu jinak něco výrazně změnilo... Takže všechno při starém.

Prázdniny skončily a máme tu září. Bohužel i já (i přesto, že jsem vysokoškolák) už musím chodit do školy a letos to teda bude asi drsnej rok:-). Jsem ve třeťáku na našem drahém Jaboku (divnej název - já vím) a nakonec i na ETF (kam sem loni nechtěla jít - hahaha), takže je docela možný, že příští rok touhle dobou už ze mě bude skoro bakalář (když mi teda moje školní morálka vydrží). Zatím mě to docela hodně děší, ale říkám si, že to už k tomu prostě patří a že to nakonec bude OK.

Co se týče prázdnin tak nijak akčně jsem je teda neprožila a snad až teď se konečně někam vydám (myslím tím k moři). Zlato měl nemocnou nohu, takže nechodil a byli jsme na chatě, což taky nebylo tak hrozný nakonec. No ale uteklo to docela rychle no, vůbec nechci zimu - ach jo.

Víc se tady dneska rozepisovat nebudu, protože by to zas bylo zmatený a tak (nemám utříděný myšlenky). Takže spíš k tomu, co tu najdete a nenajdete. V podstatě až na Archív by mělo všechno fungovat (ten dodělám nějak časem, až nebudu tak líná). No a dneska už asi nestihnu nic světabornýho přidat, takže novinky příště.

Summer holiday

Miluju tě, protože máš rýmu, když je venku 20 nad nulou.

Miluju tě, protože ti trvá půldruhý
hodiny, než si objednáš chlebíček.

Miluju tě, protože se ti tady dělá vráska,
když na mě koukáš jak na cvoka.

Miluju tě, protože když s tebou strávím
celý den, cítím na sobě tvůj parfém.

A miluju tě, protože si chci
s tebou povídat než večer usnu.

A není to kvůli tomu,
že jsem osamělý nebo že je Silvestr.

Přišel jsem, protože když si uvědomíš,
že chceš s někým strávit zbytek života,

tak chceš ten zbytek života
začít co nejdřív.



Když Harry potkal Sally je mooc hezkej film:-). A jak tam pak na konci on říká tyhle hrozně hezký věci, tak si říkám - vidí to tak i ten můj? Dokázal by mi něco takovýho říct? Každá bysme od toho svýho občas chtěla nějaký to romantický gesto - třeba jen úplně maličkatý, ale aspoň nějaký. Nikdy jsem na takový kluky štěstí neměla (myslím, že už jsem to v nějakým příspěvku psala). Až teda na jednoho, který po celé škole rozvěsil plakáty, protože mě chtěl najít - s tím to ale nakonec nevyšlo. Každopádně i přesto, že mě občas pěkně štve (a já jeho určitě taky), tak bych mu takových věcí, proč ho miluju mohla říct tisíce:-). Takže nebudeme házet flintu do žita viď Jančo (hihihihi).


Zítra se mi vrací, takže mám dneska poslední den, kdy jsem doma, kdy jsem sama, kdy můžu jít jen tak ven a tak. Moc se na něj těším, ale stejně to teď bude trochu nezvyk, být zase spolu.... Znáte mě - já a změny.


Poslední dva dny jsem byla hrozně naštvaná - na sebe, na něj, na svět. Je skoro konec července a práznidny mi totiž ještě nezačaly a nějak mě to začalo štvát. Tak jsem do toho prostě práskla a dneska do toho prásknu zase s Jančou (viď). A vy do toho práskejte taky, protože je spoustu věcí, který jsem nikdy nedělala a teď toho docela lituju.


Dneska budu péct dort, dneska budu balit, dneska budu tancovat, taky asi budu pít, budu se smát, budu veselá, budu šťastná. Buďte se mnou.

Zase zpátky...

Ano - je to tak. Prostě mě napadlo se na tohle místo zase jednou podívat a když už jsem tu byla - zastesklo se mi. Po všech těch letech, kdy jsem se se stránkami dostala až sem by byla škoda je nechat úplně umřít. A tak jsem zpátky a doufám, že zase trochu oživnou. Když už jsem se vrátila po tak dlouhé době, mám i pár změn. Možná si všimnete, možná ne (stejně na ně upozorním). Celý ten půl rok jsem nebyla úplně pryč, ale tak trochu jsem psala někam jinam (někdo to možná zjistil, někdo ne) - ani o tohle období ale nepřijdete. Takže vítejte zpět mezi živými.



Poslední článek, který jsem uveřejnila tady se z velké části týkal prázdnin a oněch třech týdnů, kterých jsem se tak bála. Ony tři týdnu běží právě teď a v podstatě jsou skoro u konce, protože už tuto sobotu se završí. Takže s odstupem času.... jaké ony tři týdny byly? Ne tak děsivé, jak jsem si zpočátku myslela. Neměla jsem ony pocity, které jsem čekala a dalo se to zvládnout mnohem lépe, než jsem kdy doufala. Přesto mi tenhle třetí týden připadá nejhorší - najednou mě všechno začalo štvát a přestalo to být tak v pohodě jak bylo. V některých věcech jsem měla pravdu v některých ne.

Napsala jsem si dva seznamy věcí, které budu dělat, až to celé nastane (je legrační, že nezasvěcení asi ani neví, co to znamená že). Jeden seznam jsem dělala hodně dlouhou dobu předem a druhý už v nastálé situaci. Z prvního seznamu jsem neudělala vůbec nic (což jsem svým způsobem očekávala už, když jsem ho psala) z druhého jsem zvládla skoro všechno (a byly to samé nejvíc zoufalé věci pro osamělé lidi).

Jája odjela k moři (ne s Járou, ale s novým přítelem). Kíťa je s kamarádkama a nebo na praxi, kterou má celý měsíc (uznávám ale, že dnes spolu večer strávíme). S Filipem jsme se sice jednou viděli, ale momentálně je na Krétě a taky je naše přátelství momentálně u konce. Takže v tom jsem se zas až tak nemýlila.



Přesto všechno nejsem nešťastná ani smutná. Neříkám, že bych si podobné léto chtěla zopakovat, ale přežít se to dá - akorát je to nuda. Což je tak všechno k rozuzlení třech týdnu, kterých jsem se bála jako čert kříže (za tuhle frázi by mě pliw zabil).

Rovnováha

Dneska jsem to posrala. (ano, musím být sprostá)

Už vždycky se budu držet svých zásad a nenechám se zvyklat paranoidníma myšlenkama (fakt!).




Dlouho jsem nepsala. Bylo co. Nebyl čas. Taky jsem tak nějak přemýšlela o tom pro koho tohle píšu a jestli je vždycky fajn, že to čtou i lidi, kteří mě znají. Podle některých to úplně fajn není a možná tím ovlivňuju i lidi, který o to vůbec nestojí. Psaní je ale jedna z mála věcí, které mi opravdu něco dávají a které mě prostě podrží. Nepíšu sem proto, abych někoho naštvala, nebo abych se někoho dotkla. Jde čistě jen o mé subjektivní pocity a myšlenky, které chtějí nějakým způsobem ven.
Taky to není tak, že bych tyhle věci nechtěla říkat nahlas (nebo aspoň ne tak úplně). Některé věci se mi, ale prostě mnohem lépe formulují až takhle na “papír” a možná jsou pak i lépe pochopeny. Jsou situace, kdy mám prostě v hlavě spoustu myšlenek a chtěla bych toho tolik říct, ale slova nepřichází a já to pak dokážu napsat až sem. Vím - je to neobvyklé, jenže co u mě není….
Takže prostě píšu sem a asi budu psát dál. Ať už lidé známí či neznámí - neberte to tolik vážně - nahlížíte prostě jen do hlavy člověku, který je dost často zmatený a nepobírá svoje pocity.



Dneska jsem jela z praxe (z KC Motýlek) metrem domů - a mám to fakt štreku. A hned na Rajský zahradě se mnou nastoupili tři pubertální kluci tak kolem 16 - 17 let, byli napitý, hlasitý, vysmátý a prostě ve svým věku - co mě ale fakt pobavilo bylo to, že jsem poprvé v životě viděla jak vznikají pozdravy těhle “týpků”. Vždycky jsme si z toho s F. dělali legraci a napodobovali to, takže když jsem to dneska viděla na vlastní oči, hodně mě to pobavilo:-).
Pak jsem přestoupila na jiný písmenko a na jedný zastávce přistoupil kluk v červených kalhotech, modrý bundě, keckách z 80. let, růžový kšiltovce, stříbrno-černo-růžový palestině a obrovskýma retro brýlema, kde bylo nějakou pastou bílo-růžově napsáno DK Style (nevim teda, kolik přes ně viděl), velký hodinky s kamínkama a takový ty diamantový naušnice v uších - jo a abych nezapomněla tak párátko v puse. Úplně neskutečný ty jo (a nebyl to cizinec). Nejdřív mě to docela rozesmálo (a nebyla jsem teda fakt sama - ty reakce byly docela vtipný), ale pak jsem si říkala, že je ten kluk docela odvaha a že je hodně dobrý, když si za svým stylem stojí.
Dneska pro mě byla prostě cesta metrem docela zajímavá a trochu jsem si popřemýšlela.



Ztratila jsem svojí rovnováhu. Úplně a naprosto vážně. Prostě někam odešla a nějak se nechce vrátit. A já nevím, kde jí hledat a co bez ní dělat. Takže se mám poslední dobou tak nějak všelijak a začíná mě to štvát, unavovat a rozesmutňovat. Chovám se hrozně a nechci. Potřebovala bych prostě být zase OK a v pohodě a nebo někoho, kdo by mě vždycky trochu nakopnul dopředu. Prostě doufám, že tohle období rychle přejde a začně být zase barevně a vesele.
Každopádně tady slavnostně přísahám a slibuju, že od teďka se SNAŽÍM a něco DĚLÁM!!!

Remember. Memories. Retrospect.

Už před delší dobou mě tohle napadlo. Prostě jsem začala vzpomínat. Co jak bylo, co jsem jak chtěla, co jak vypadalo, co jak chodilo. A tak si VZPOMÍNÁM:

jak jsem chtěla oslavit narozeniny v McDonald´s

jak jsem chtěla letět do Argentiny

jak jsem si myslela, že můžu být zdravotní sestřička

jak jsem věřila, že přátelství je věčné

jak jsem si myslela, že mě jednou čeká něco “velkýho”

jak jsem věřila, že ten první je i ten poslední a jedinej

jak jsem milovala zelenou, protože dávali Esmeraldu a jak jsem nosila kšilt dozadu a lacláče protože dávali Divokýho anděla

jak jsem milovala Pretty woman a denně na to se Simčou koukala

jak jsem poprvý kouřila a už tehdy věděla, že kuřák ze mě nebude

jak jsem dostala první pusu a byla z toho úplně pryč

na svoje šílený “firt” po tequila party

jak jsem poprvé měla pocit, že dál už nebude a že dál prostě nemůžu

jak jsem šla poprvé s pravdou ven a přiznala, že mám problém

jak jsem poprvé cestovala sama a jaký úžasný pocit u toho měla

na to, jaký to bylo, když jsem vyšla ze třídy a věděla, že tu maturitu mám

jak jsem milovala Kelly Family a myslela si, že si vezmu Angela

jak jsem měla kapelu Mrtvoly a skládala se Simčou písničky

jak šťastná jsem byla, když si Míra Zápotocký vybral v 5. třídě mě

jak úžasný to bylo v sedmičce na lyžáku

jak jsem měla pistolku, tabuly a svoje imaginární kamarády Dádíčka a Holčičku, když jsem byla úplně maličká

jak smutná jsem byla, když 14.11.2001 zazvonil telefon a já ho zvedla

jak jsem se nechala ostříhat na krátko, po tom, co jsem viděla Lásku přes internet

jak jsem vystřihovala z časopišů a lepila si sešity

jak jsem poprvé četla Velké trápení a byla z toho úplně pryč

jak jsem zjistila, že se moje povídka stala povídkou měsíce a jak mi pak nabídli otištění jedné z nich

jak jsem si psala deníčky a myslela, že všechno je tak složité

jak jsem říkala, že se nikdy nebudu malovat, protože to není přirozený

jak jsem poprvé spustila Sims 2 a všechno fungovalo a já mohla hrát

a taky vzpomínám na loňský srpen, kdy všechno začalo být zase barevný a krásný

A tak pořád dál…

Neustále zjišťuju, že někdo někam odjíždí. Do Anglie, Španělska, Austrálie, USA - mě tahle možnost asi doopravdy nikdy nenapadla. I když je fakt, že po předloňském září jsem si říkala, že pokud se nedostanu na žádnou VŠ, tak na rok někam zmizím (no nakonec to všechno dopadlo jak dopadlo). Ve skutečnosti si samu sebe někde daleko a samotnou nedovedu představit - i když mě to opravdu láká (ale to, co si člověk umí představit nemusí nutně pak tak snadno zvládnout ve skutečnosti). Ale vážně vážně bych chtěla vědět, jak bych takovou situaci zvládla.



Od minula se nic nezměnilo. Stále nejsem překvapována a spíš mám pocit, že stále častěji na mě dopadají spršky vzteku. Někdy se zlobím, někdy toho mám dost, ale stejně si nakonec vždycky řeknu, že to vydržím a bude to zase dobrý. Nevím proč ale tentokrát si prostě tu “společnou budoucnost” opravdu dokážu představit a nechci o ní přijít (ať to stojí co to stojí). A tak se snažím a snažím a doufám, že jednou si toho bude všimnuto:-).



Objevila jsem spoustu nových věcí a ráda bych si spoustu věcí koupila. Konečně jsem si našla práci (ťuk ťuk). Tak doufám, že bude víc penízků (tím pádem i méně hádek) a budu moct dělat radost sobě i K. Jednou z mnoha věcí, které si chci koupit (mimo jiné: bílé tričko, barevná tílka, džíny, kraťásky, mikinu) jsem také objevila LUSH a tam spoustu úžasných věciček, ze kterých se můžu zbláznit. Nejvíc mě zatím zaujaly balistiky a želé mýdla:-). Taky teď pořád brouzdám po aukru - no a je toho prostě moc… hihihhi.



Prodávám telefonek. Snažím se koupit nějaký nový. Ráda bych zašla na Matějskou pouť. Chci si zaplavat v Aqua Palace. Chci se podívat do Dino parku. Ráda bych v létě letěla k moři. Těším se na první den v tričku, mikině a keckách. Těším se na procházky. Těším se na “Žilu” (snad nějaká bude). Chci běhat. Chci být šťastná a taky spokojená.