Výročí.

Opožděně, ale přece. Vybrala jsem si v práci poprvé Sick days (jasně v ten nejlepší možnej čas), takže aspoň můžu dohnat články sem na blog.

S K. jsme začali chodit 18. 8. 2008 v 18:00 v parku na Kampě. Možná se divíte tomu přesnýmu určení, ale to už je taková naše vtipná historka k začátku vztahu:-). Loni jsme měli výročí hrozně krásné a byla fakt velká romantika. Letos jsme to pojali víc uvolněně. Výročí nám padlo ideálně na sobotu a zrovna den, kdy se konal festival na Okoři. 

Den před tím jsem nakoupila nějaké jídlo a vyrazili jsme s menšími problémy na chatu. Měla jsem v plánu připravit velkou snídani než Kuba vstane a než pojedeme za kamarádama a pak na festival. Snídaně se nakonec povedla, i když s palačinkama jsem se chvilku vztekala (blbá pánvička!). Svítilo sluníčko, bylo krásně a bylo to milé.

Dál už jsme se přesouvali ke kamarádům do domečku a pak do auta a směr Okoř. Byla jsem hrozně natěšená a nadšená. Koupili jsme pivo, vystáli frontu a po vstupu do areálu našli místo na deky. Výhled na pódium parádní, sluníčko smažilo. Zajištění jídla jsem si chválila - bylo dobré a za relativně dobré ceny. Záchody jsem nakonec taky přežila ve zdraví. Vystupující až na mrzutou Annu K. taky stáli za to a akce to zkrátka byla vydařená. Zasmáli jsme se, zatancovali, popili, spálili se a večer trochu promrzli. Festivalové výročí mělo taky něco do sebe. 

Pro J. K.

Když jsem byla malá doprovázel mě do školy. Ráno pro mě chodil o patro výš, popohnal mě se snídaní a vyrazili jsme. Po cestě jsme se občas stavili u pana Krčka, který nám utrhl zeleninu ve skleníku.

Sbíral pro mě noviny a papír a nosil ho do školy na sběr.

Když jsme se sestrou byli nemocné a nebo nás neměl, kdo hlídat - dělal to on.

Byl první, kdo mi uvařil makarony.

Každé Vánoce dělal ten nejlepší bramborový salát.

Naučil mě zapalovat plynový sporák.

Koupil mi první dětské naušničky s modrým kamínkem.

Staral se o všechny naše psy.

Byl zručný zedník - ač pracovat se mu nikdy nechtělo.

Byl jedním z nás. Byl rodina. Milovali jsme ho všemu navzdory.

A dnes odešel.....

Září a všechno s ním spojené.

Obvykle ve mě září evokuje vzpomínky na školní léta - obzvlášť na ty první. Většinou píšu o začátku nového školního roku, loni jsem psala o blížících se státnicích. Letos se to celé nese v duchu hledání bytu a stěhování. 

Hledáme byt. Aktivně. O víkendu nás čekají první prohlídky bytů. Začínám z toho být nervózní. Od neděle mám tak trochu kámen v žaludku. Stěhování je naprosto zásadní věc a velká změna. Naposledy jsem se stěhovala, když mi bylo devět. Stěhovali jsme se z baráku, kde jsme bydleli s babičkou a dědou do 2+kk na sídlišti. Musela jsem měnit školu a rozloučit se s kamarády. Bylo to hrozný. Nesla jsem to docela těžce. I když nakonec jsem si samozřejmě zvykla. 

Teď mě čeká stěhování ze sídlištního 2+kk, kde bydlíme čtyři a pes už 16 let do jiného 2+kk, kde budu jen já a Kuba. Dá se říct, že si vlastně polepším - více místa, více klidu. Jenže.... Nové prostředí, nové věci a žádná rodina. Nesnáším změny a nesnáším nový věci. Nedovedu si představit, že sundavám fotky ze zdi a vyklízím skříň a poličky a všechno tím vlastně tak nějak mažu. Bojím se toho, jak to zvládnu a bojím se toho, jak to bude probíhat. 

Na stěhování s K. se samozřejmě částečně taky těším. Budeme spolu každý den, budeme mít konečně něco svého. Byt, co si vyzdobíme a vybavíme podle svého vkusu. 

Jenže strach teď prostě nějak převládá a nějakou dobu mi to zase potrvá.

Když přijde po delší době, zdá se vždycky horší než naposledy.

Nakonec si zvyknu (jako vždycky). Já vím.

* všechno ostatní o čem jsem chtěla psát, bude taky...

Noční vlak do Lisabonu.

Pascala Merciera jsem objevila po cestě do Vídně v jedné trafice. Knížka (ač v angličtině) mě zaujala a zapsala jsem si jí na jeden z milionu papírků, kam si zapisuju všechno, co si jednou půjčím. Až letos, o pět let později jsem se k Mercierovi dostala a nemohla jsem si knížku vynachválit.

Lidi nevidíme, jako vidíme domy, stromy a hvězdy. Vidíme je v očekávání, že se s nimi můžeme určitým způsobem setkat, a tím z nich udělat kousek nás samotných.

Proč mě stopy minulosti tak rozesmutňují, i když to jsou stopy něčeho veselého?

Posledních vět se vždycky bál a od prostředku knihy ho pravidelně trápila myšlenka, že neodvolatelně přijde poslední věta.

Náš život, to jsou prchavé útvary z navátého písku, vytvořené nárazem větru a zničené tím příštím. Útvary z marnosti, rozfoukané větrem dřív, než se pořádně vytvořily. 

Ze všeho jsem vypadla.

Nějak jsem ze všeho vypadla. Z psaní, focení, zaznamenávání a tak. Doma jsem moc času netrávila, půlku dne trávím v práci a vybrala jsem si svojí první (dvoudenní) dovolenou. 

Ale nebojte čeká Vás plno informací, hned jak budu mít trošku klidnou chvilku:

• o výročí a festivalu Okoř
• o tom, jak jsem dostala Kindle
• o prodlouženém víkendu na chatě v jižních Čechách
• o tom, že už nebudu pít :-D
• o tom, jak jsem nakupovala zase něco pro Smash
• o tom, jak jsem pekla
• o škole
• o filmech s Marilyn
• a tak o všem, co se dělo a děje.....

Tak se těšte a nezanevřete na mě :-).

15. srpna.

Dnes je 100. výročí narození Julie Child. (Viděli jste tenhle film?)

Dnes je to 43 let od festivalu Woodstock v 69. (Poslouchám tohle a ukázku z festivalu najdete tady)

Přišel mi balíček z Lushe - po roce jsem kupovala nový šampuk, tentokrát Jumping Juniper. 

Nová várka müsli z Mixitu je připravená k vyzvednutí - vyrobila jsem si Paulův mix. 

Voucher na fotky už taky dorazil a nezbývá než vybrat ty správné. 

Už po osmé jsem vložila fotku do svého 365project.

Stahuju první film s Marilyn a asi nebude poslední - Gentlemen Prefer Blondes (Blondýnku všem moc doporučuju!).

Bubble tea - i ke mě dorazil, ochutnala jsem ledovou tříšť s kuličkama (byli jsme s Kíťou trochu zmatený tam ze všechno a nevěděli jsme jak to tam funguje), teď se chystám na čaj. 

Opět se mi vrátilo pár asistencí ve Stbx. Caramel frappuccino ♥. (V pátek zase na nějakou dobu naposledy.)
Po několika letech jsem se zase zamilovala do Ally.
Konečně jsem v sobotu při hlídání asi na po čtvrté dokoukala Úžasňákovi.
Zítra mě čeká nakupování dárků.
Za tři dny máme s K. výročí - čtyři roky za náma.
Sobota se nezadržitelně blíží, mají být tropy a já se šíleně těším!

The air that I breathe.

(* rozepsáno ve čtvrtek 2. 8. a dopsáno dnes 8. 8.)

Dneska jsem v práci přesně měsíc. Zvykla jsem si na ranní vstávání (i o víkendu už vstávám brzo, i když si celý týden říkám, jak si přispím). Zvykla jsem si, že tam prostě každý den fakt musím jít. Krizové dny byly jen dva - někdy druhý týden a od té doby vstávám spíše s úsměvem. Mám svůj stůl - se svými věcmi, svůj počítač a vlastní klíče. Na druhý pokus jsem si zaběhla i diář a je ze mě zkrátka pracující žena.

Jediné, co mě stále trochu (dost) štve je, že nemám žádné volno, žádné prázdniny. Nejedu nikam na týden, nejedu k moři, do hor, na vodu. Na konci srpna si snad vezmu dva dny dovolené na prodloužený víkend na chatě a na stole mi leží lístky na Okoř. O víkendech se snažíme nějak normálně žít a trochu si užívat, což se nám daří. Tenhle víkend je asi první, který je plánovaný klidově, protože K. jde do práce a já musím hnout se seminárkou, která mi tu leží už moc dlouho.

Se seminárkou jsem nakonec opravdu trochu hnula a neděli jsme strávili ve Žlutých lázních na sluníčku s drinkem a nohama v písku.

Začal další pracovní týden a taky týden, kdy mě čeká první výplata (a doufejme taky nějaké ty nákupy!).

Objednala jsem si na slevomatu další voucher na vyvolání fotek (tentokrát na fotky, co použiju do svého smash scrapbooku) a taky jsme si koupili ještě s jedním párem slevový kupón do Kolumbijské restaurace (tak jsem zvědavá jaké to bude).
Viděla jsem už nového Batmana a rozhodně jsem nebyla zklamaná. Nolan se zase ukázal a stálo to za to.
Čtu a čtu a čtu a doufám, že svůj letošní cíl (přečíst 40 knih) splním a stihnu. Momentálně každé ráno v metru  sedím s Blondýnkou o Marilyn Monroe. A skóre mám 29/40.
Objevila jsem docela hezkou věc -> Oh Life. Je to hlavně pro ty, co by si rádi psali deník, ale nedokážou se k tomu dokopat, najít si čas a tak. Mě to zaujalo okamžitě a od včerejška už píšu - uvidíme, jak mi to vydrží:-).
Další taková deníková věc, kterou jsem našla je tohle: 365 project. To je taky určitá forma deníku, ale vhodnější pro ty, co mají raději fotky než slova :-). Myslím, že mnohým bloggerům by se to mohlo líbit ;-).
O víkendu hlídáme, takže krom další práci na seminárce máme v plánu taky všechny díly Star wars (konečně).
Instaluju Simíky a jsem zvědavá jestli na ně ještě někdy budu mít čas (možná až zas budu nemocná).
Dělala jsem kuskus salát s avokádem, rajčatama a mozzarelou a byl strašlivě dobrej (recept zase ráda dodám) a k němu krůtí maso.

No a nakonec, po nějaké době - tipy na filmy: Američan v Paříži (1951), Volání o pomoc (2007), Tucker & Dale vs. Zlo (2010), Neklid (2011), Černobílý svět (2011), The Artist (2011), Neuvěřitelně hlasitě & nesmírně blízko (2011), Není král jako král (2000), Železná lady (2011), Gándhí (1982), Stůj při mně (1986), Občan Kane (1941), Prci, prci, prcičky: Školní sraz (2012), King Kong (1933), Šťastný Nový rok (2011), Mluv s ní (2002), Navždy spolu (2012), Elizabethtown (2005), Medianeras (2011), V měsíčním svitu (1991), Zrůdy (1932), Útěk do divočiny (2007), Svět podle Lelanda (2003, Kůže, kterou nosím (2011)

Spolek přátel krásné literatury a bramborových koláčů.

Dnes úryvky, které jsem si vypsala z knihy Spolek přátel krásné literatury a bramborových koláčů od Shafferové a Barrowsové. Knihu vřele doporučuji - já se od ní nemohla odtrhnout. Celá je psaná formou dopisů.

Neumím si představit nic smutnějšího, než strávit zbytek života po boku někoho, s kým bych si nemohla popovídat nebo - a to by bylo snad ještě horší - s kým bych nemohla mlčet. 

Právě tohle mám na četbě nejraději - stačí, aby Vám v knize padla do oka nějaká drobnost, a ta Vás zavede k jiné knize, ve které se zase najde něco, co Vás zaujme a přivede ke třetí knize, a tak to postupuje geometrickou řadou, konec toho procesu je v nedohlednu a smyslem jeho pokračování je požitek, nic víc.

Malá bolest vybízí k výmluvnosti, velká nutí k němotě. (Seneca)