Poslední den prázdnin.

Ještě nedávno jsme všichni jásali ze začínajícího léta a těšili se na to všechno, co nás čeká. A dnes je tu ona poslední neděle. Letos bylo léto opravdu letní a opravdu jsme si ho užili.  

Konec srpna je v pro mě vždycky tak nějak koncem léta, i když oficiálně mu ještě dvacet ní zbývá. 

Zítra pro mnoho dětí začíná něco nového - ať už na základce, na střední nebo na vysoké a pro mnoho z nich také něco končí, protože je čeká rok poslední (mě vlastně také - ten nejposlednější). 

Letos poprvé nebudu přítomna prvnímu školnímu dnu na své základce. Už nebudu z okna vyhlížet prvňáčky. Ráno jsem se probudila, napadlo mě, že je 1. září a najednou mi to došlo. Je to poprvé, co ten den nebudu doma. A vlastně už brzo to bude rok, co bydlím tady. 

S koncem léta vždycky přichází tak trochu rekapitulace - aspoň pro mě. Dřív to pro mě znamenalo návrat domů z prázdnin od babičky a taky návrat do trochu jiného života. 

Začátek září mě vždycky nutí pokukovat po prázdných linkovaných sešitech, penálech, propiskách a tužkách číslo 2.

Pomalu bude přicházet podzim a všechno bude žluto-hnědo-oranžové. Přijde čas dýní, voňavých svíček a čajů. Těším se na to! 

Tunis, Monastir 2013.

Po dvou letech zase u moře. Moje první velká dovolená, co jsem nastoupila do práce na plný úvazek a dva týdny volna. Těšili jsme se všichni hrozně moc a byla to velmi očekávaná akce. 

Jeli jsme ve stejném složení jako před dvěma lety. Nejdřív jsme měli v plánu destinaci úplně jinou, ale nakonec to kvůli cenám, občanským nepokojům a našim požadavkům padlo zase na Tunis, kam už jsme vlastně minule jet nechtěli. 

Cesta začala 9. srpna odpoledne na letišti Václava Havla. Protože jsme vystáli asi půlhodinovou frontu na odbavení, která nebyla naše (stane se no:-D), protože jsme si nutně museli koupit alkohol a sehnat karty, tak jsme vlastně na odlet ani moc dlouho nečekali. Čekal na nás kočár s názvem Spicy jet (??), k večeři jsme dostali čínu, obsluhoval nás sexy letušák, co byl hetero a dostala jsem navíc bonbónky. V devět hodin tuniského času jsme přistáli v Enfidě. Foukal dost vítr, bylo teplo, byla tma a cesta do hotelu dlouhá, protože proč letět na letiště, co je pár kiláků od hotelu, když můžete jet hodinu a půl, že jo. V autobuse jsme naposledy zahlédli nějakou delegátku, která ani nebyla ta naše (což jsme v té chvíli ještě netušili). 

V jedenáct na hotelu, výběr pokojů, stříhačka o pokoje, lehké seznamování se s prostředím, sprcha, vybalit a spát. 

S K. jsme si asi poprvé v životě vylosovali lepší pokoj. Čtvrté patro, pokoj 417. Voněl a po slušném dýšku uklízečce byl i relativně čistý. Výhled na moře i na bazén a zahradu. 

A v sobotu už nám začal klasický koloběh: snídaně - mazání opalovákem, bazén, opalovačka, moře, čtení, čtení, čtení, oběd, drinky, bazén, moře, čtení, čtení, čtení, tenis, sprcha, večeře, bar, šíša, zábava. Občas jsme do toho vložili palačinky, panini, klouzačky, focení u moře T. s L. taky čtyřkolky. Obecně vzato, jsme si hodně odpočinuli a trochu jsme vypnuli od hektických životů. Četla jsem několik hodin denně a zvládla jsem toho docela hodně. Bylo to úžasný. Každý den teploty kolem 35, vymetená obloha, teplounké moře. 

Teď k té nejzajímavější části o tom, jak mi lehce za půlkou našeho pobytu jeden z milých místních hostů ukradnul telefon! Den jako každý jiný, den, kdy k obědu byla bramborová kaše, co jsem si přála. Den, kdy jsem přišla k lehátku, koukla se do tašky a telefon nikde! K. notebook, K. telefon, kindle, foťák, peníze všechno zůstalo a jen iphone zmizel. (Normálně tolik věcí k bazénu nenosíme a už vůbec je nenecháváme o samotě, hold osud tomu přál). Byla jsem v šoku, hysterická a asi pět hodin v kuse jsem brečela a prostě jsem tomu nemohla uvěřit. Telefon, co se mi na něj složila celá rodina i K. i já k narozeninám, telefon, co jsem měla asi 7 měsíců je pryč! Telefon, co je tak drahej, že má možná větší hodnotu než můj noťas.  Online nebyl, takže vyhledat nešel a obcházet lidi u bazénu nemělo smysl. Smiřovala jsem se s tím další dny a každé ráno jsem vstávala se slzami a vztekem, proč zrovna mě se to muselo stát (asi to vypadá šíleně, ale já prostě nemám tolik peněz, abych nad tím mávla jen tak rukou a šla si koupit novej). V neděli na den pětiletého výročí s K. mě ráno napadlo, že se připojím na icloud a zkusím se podívat, jestli ten člověk nepoužívá moje apple ID a nepoužil foťák. Nakonec jsem místo fotek našla v contact listu pět čísel a pět tuniských jmen. Nejdřív vztek, že už ten telefon někdo používá a pak aspoň něco s čím můžeme jít na recepci. Po různých peripetiích jsme se dostali až k nějakému vyššímu řediteli hotelu, ten obvolal čísla, policii, vyhrožoval atd. a ač jsem tomu absolutně nevěřila, tak o pár hodin později jsem stála před hotelem a od mladého chlapce jsem přebírala svůj drahocenný telefon. Od člověka, co mi ho ukradl ho koupil asi 18ti letý Farah, co asi moc netušil, jak iphone funguje a ještě si do něj uložil svoje číslo, měl ho "chudák" tři dny a při setkání byl dost nervózní (bál se policie). Každopádně sehnat iphone v takovéhle zemi, od někoho, kdo ho koupil a bydlí někde ve 20 km vzdálené vesnici je v podstatě ZÁZRAK! Měla jsem štěstí a děkuji Stevu Jobsovi za to, že to všechno vymyslel a promyslel - jinej telefon bych asi nedohledala!

A tady ho máme, seznamte se s Farahem, co mi nechal v telefonu svoje fotky :-D.

Takže krásnej dárek k výročí a večer velká "máme iphone zpátky" párty. Dopili jsme redberry finskou i kapitána, udělali oblíbenou sérii fotek a nedočkali se diskotéky. Skvělej večer!

Takže dovolená to byla vskutku zajímavá. Hotel úplně neodpovídal počtu hvězdiček a až někde uvidíte nabídku na Delphin el habib, tak si rozmyslete, jestli do toho půjdete. Je to tam asi hlavně pro místní lidi, bylo jich tam určitě víc než Evropanů. Dokonce se tam za našeho pobytu konaly dvě svatby. Jídlo bylo poměrně jednotvárné a vyloženě čisté to tam taky nebylo. Na druhou stranu moře bylo krásné a byli jsme tentokrát opravdu ve městě. Neříkám, že jsme si to neužili a že to nebylo fajn, ale opravdu nás to utvrdilo v tom, že Afrika už nikdy a že příště bychom rádi někam více do civilizace. 

Gardaland. Lago di Garda. Verona.

Velký výlet naplánovaný během pár dní. O Gardalandu jsme přemýšleli už docela dlouho a proč se vláčet tak daleko na otočku, když hned vedle je krásné velké jezero a o kousek dál Verona. 

Ubytování jsme si zarezervovali asi dva týdny dopředu na booking.com. Kdyby jsme chtěli jet příště, tak bych šla asi do apartmánu pro pět až šest lidí (ty chce, ale rezervovat dříve, zvlášť v sezóně). Nakonec nám přišel za dobrou cenu tříhvězdičkový hotel Krystal v městečku Bussolengo. Bylo to tam čisté a v ceně byla ucházející snídaně. Jezero i Gardaland byly asi 30 min. autem od hotelu. 

Na cestu jsme vyrazili ve čtvrtek asi v půl dvanáctý v noci. Jeli jsme dvouma autama v pěti lidech. Předpoklad bylo, že pojedeme 7,5 maximálně 8 hodin, s tím, že tam přijedeme hodně brzo ráno, dáme si chrupku v autě a půjdeme do Gardalandu. Nakonec se to samozřejmě protáhlo a jeli jsme asi jedenáct hodin. Takže jsme přijeli tak akorát, abysme se u auta převlíkli a vyrazili ke kasám pro lístky do parku, který se otevíral za dvacet minut. Pro ty, co by podobnou cestu chtěli také podniknout autem, upozorňuju, že v Rakousku zaplatíte 10 euro za dálniční známku a 8,50 mýtný. V Itálii jsme pak platili jedno mýtný 8,50 a druhý dokonce 15 euro (to samý pak zpátky), takže docela pálka. S mýtným jsme sice počítali, ale že to bude tolik, nás dost nemile překvapilo. 

Samotná návštěva Gardalandu byla super. Já teda nejsem na adrenalinový atrakce, takže jsem toho hodně vynechala, ale kluci šli fakt na všechno (kromě těch vyloženě dětských) a byli z toho nadšený. Nejvíc se jim líbilo Blue tornado, na který šli dokonce dvakrát. Já jsem hrozně propagovala vodní atrakce, který tam byli celkem tři. Jedna klasicky kláda - Colorado Boat (která byla takovej střed z těch tří), hrozně jsem si na tom narazila zadek :-D, ale osvěžení ve vedru báječný. Druhá byla taková lehká (v mapě byla modrá), milá projížďka řekou. No a třetí - Fuga da Atlantida byl pro mě asi vrchol celýho parku a v jistou chvíli jsme litovala, že na tý lodi sedim :-D. Takovej Krok za krokem, co Vám, ale přijde docela dost nepříjemnej, když tam fakt sedíte (ale já jsem posera no, takže třeba to tak šílený nebylo). Docela šílenej mi přišel Raptor a taky Sequoia adventure, na kterou šli kluci úplně omylem a dost se divili :-D. Samozřejmě jsem nevynechala svoje milované šálky, kvůli kterým se mi všichni smáli (a pak je ten smích hodně přešel, když tam seděli!) a taky atrakci Petra Pana. Po celé té dlouhé cestě s minimem spánku a v šíleném vedru byla návštěva lehce náročná, ale stálo to za to. Nachodili jsme tam nespočetně kilometrů a odcházeli jsme něco lehce po osmi hodinách.
Hned za parkem je v jistém bodě (na housenkové horské dráze) vidět jezero Garda. Jelikož jsme všichni byli totálně zpocený a bylo nám vedro, tak jsme se rozhodli ještě před ubytováním najít cestu k vodě a vykoupat se. Část posádky to vzdala a odjela do hotelu, my s klukama jsme prostě nandali u auta plavky a vydali se přes soukromý pozemek k vodě. Nevěřila jsem, že to prostě není moře - je to obrovský, má to krásnou barvu, ale je to fakt sladká voda! První smočení bylo hrozně příjemný, voda krásná!
Ubytování na hotelu proběhlo rychle, za okny vyhrávala šíleně nahlas nějaká diskotéka, ale jelikož jsme byli na pokraji zhroucení, tak jsme všichni usnuli asi za půl sekundy a bylo nám to úplně jedno.

Druhý den nás čekala koupačka u jezera. Původně jsme si sebou brali i brusle, ale stezky na kolo a sportovní vyžití jsou na severu jezera. Po snídani jsme na recepci vyzjistili, kde je nějaká veřejná pláž, vzali jsme si mapu, sbalili svačiny, deky a plavky a vyrazili jsme. Pláže jsou kamínkový a vstup do vody je bez bot hodně bolestivej, ale voda byla úžasná. O něco studenější, ale v tom vedru to ani nevadilo. Jelikož byla sobota, tak pláže byly hrozně narvaný, ale někam jsme se vmáčkli. Co pár metrů byl nějakej stánek s občerstvením a všude okolo kempy a ubytování přímo u vody. Co vám budu povídat bylo to bájo a relax. Znova jsem si připomněla, jak je italská zmrzlina výborná.
K večeru jsme se sbalili, vyrazili na hotel a pak na procházku po Bussolengu. Poměrně dlouho jsme hledali nějakou pizzérii či místo, kde bysme si pizzu mohli prostě koupit. Nakonec jsme uspěli až v takovém kebab stánku (zvláštní že). Pizza nic méně byla dobrá, zdlábli jsme jí na vyhlídce, kde jsme odšpuntovali i šampus. Jak už to u nás bývá, chytli jsme zrovna na náměstí koncert středoškolského sboru z Anglie. Šlo o průřez hudby od 50. let po ty nejnovější pecky - byli báječní.

Třetí den nás ráno čekalo balení, poslední snídaně a nakonec cesta do Verony. Cesta byla složitá i s pomocí gps, ale zvládli jsme to. Tam jsme strávili něco přes dvě hodiny - podívali jsme se na dům Julie a pověstný balkón, viděli jsme koloseum i trhy a před dlouhou cestou domů jsme se stavili na špagety.
Cesta domů byla dlouhá předlouhá a zdála se nám nekonečná - posledních 40 km před Prahou už jsme fakt počítali minuty. Výlet to byl krásnej, ale na tu dlouhou cestu to bylo fakt krátký - chtělo by to aspoň týden.

*fotky dodám bohužel později, protože jsem ztratila svojí pandí flashku a zatím jsem v hledání nebyla moc úspěšná.

Léto v plném proudu.

Jsem strašně ráda, že letos je léto opravdu teplé a slunné. Jsem ráda, že do práce každý den chodím na boso a můžu provětrat všechny kraťasy, sukně a šaty, co mám. Po dlouhé nekonečné zimě jsme si tohle zasloužili ne?

Dlouhý příspěvek o výletu do Itálie je skoro hotový, jen potřebuju najít flashku a doplnit fotky. Těšte se. 

Mám za sebou dvě krásné letní svatby.

Za necelé tři dny odlétáme k moři. Zase do Tunisu a jsem zvědavá, jaké to tam tentokrát bude. Počítám dny a skoro už také i hodiny. Čeká mě balení a zatím mi ani nedochází, že fakt budeme mít celé dva týdny volna. 

Salted caramel sauce a plány na prázdniny.

Poslední dny čtu hrozně s nadšením Nat a Cas a hltám všechny ty jejich chlastací zážitky. Úplně jsem si po dočtení musela říct, že je zase čas vyplodit pár písmenek (štve mě, že si nedokážu udělat čas a psát víc a taky si psát na papírek, co všechno sem napsat, že). 

Prázdniny začaly a v práci máme docela pohodu a klídek, jak je nás tam míň a všichni se střídají na dovolených. Já jsem si první prodloužený víkend ještě o den prodloužila a jeli jsme s K. jako každý rok na Živohošť. Hodně jsem si zavzpomínala na dobu před deseti lety - každé místo mi tam něco připomíná a každé místo je tam něčím významné. V podstatě všechny důležité věci v mém životě se udály právě tam - i to, že jsem poznala K.. Zahráli jsme si mináč (minigolf), zašli jsme k Lennovi na tenis a mícháče. Na tři minuty jsme navštivili diskotéku a projeli se na lodi. V sobotu jsme si odskočili na dědovu oslavu "70", která byla velká, rodinná, veselá a plná jídla a pití. 

Zítra z práce mířím na Zličín na bus a jedu do Rakovníka, kde mě vyzvedne K. a jedeme na chatu slavit po druhé tátovi padesátiny (tentokrát v kruhu přátel). 

Další víkend máme prodloužený a jedeme do Itálie k jezeru Lago di Garda. Na brusle, doufám, že na skok i k moři a hlavně do Gardalandu. Čím jsem starší tím víc nemám ráda ty šílený adrenalinový atrakce, takže se u brány rozloučím s ostatními a mířím do dětské sekce:-D. Mají tam šálky, což je moje nejoblíbenější věc a vrcholem bude housenková horská dráha. Těšíme se moc, tak jsem na to zvědavá. 

Pak nás dva víkendy za sebou čekají svatby kamarádů - takže zase budu moct vytáhnout svoji milovanou tylovku. 

No a pak! Pak už móóóře! Včera jsme se konečně po nekonečném dohadování/nedohadování dohodli a jedeme zase do Tunisu (kam jsme už jet vůbec nechtěli :-D). Tentokrát nemáme hotel v pustině, ale 500 m od historického města, takže nás nečekají nebezpečné cesty taxíkem a budeme moct večer vyrazit taky ven.  Jedeme do Monastiru, tak jsem zvědavá, jak se nám tam bude líbit tentokrát. Takže od 9. 8. dva týdny dovolené v kuse - poprvé od chvíle, co jsem nastoupila do práce. 

Všechny víkendy máme plné a pak už dovolená. Léto uteče jako voda. 

A na závěr, obrovská radost dne! Už dlouho jsem přemýšlela o tom, že si doma udělám domácí karamelovou omáčku. Nedávno jsem v Marks&Spencer viděla salted caramael sauce už hotovou, ale malá lahvička stála 120,- což mi přišlo docela dost. Tak jsem si řekla NE, prostě to zkusím a udělám si jí doma. Udělala jsem velký research na internetu a pinterestu, pročetla několik desítek receptů a odpoledne jsem se do toho dala. Moje dřívější pokusy s karamelem vždycky skončily tak, že mi z toho vznikla strašně tvrdá hmota a dalo se to tak maximálně nalámat na karamelky. Šla jsem do toho trošku ze strachem, ale co už. Řídila jsem se TÍMTO receptem a dopadlo to báááječně. Ve sklence se mi chladí tekutá hmota a je to šíleně dobrý, těším se až s tím poliju jablíčka, koláč, muffiny, lívance, zmrzlinu nebo cokoliv. Vřele doporučuju!!!!

Ten, kdo stojí v koutě.

Film s Emmou Watson jsem shlédla na doporučení Kíti. Byla jsem z něj nadšená a trochu mě mrzelo, že jsem se nejdříve nedostala ke knížce. Jako jeden z mála případů tedy čtení předcházel film. Stejně mě knížka naprosto dostala a jistě bude mít místo i v mé knihovně. 

Mám dojem, že se snažím říct, že tohle všechno mi přijde důvěrně známé. Ale není to známe jen mně. Prostě vím, že někdo jiný už to zažil. Tu chvíli, kdy je venku klid a vidíš, jak se věci hýbou, a ty to nechceš a všichni spí. A všechny ty knížky, co jsi četl, už četli jiní lidé. A všechny písničky, které jsi měl rád, už poslouchali jiní lidé. A holka, která se ti líbí, už se líbila jiným lidem. A víš, že když se podíváš na všechny tyhle chvíle, kdy jsi byl šťastný, můžeš se cítit skvěle, protože vytváříš "jednotu".

Je to, jako když jsi blázen do nějaké dívky a vidíš pár, jak se drží za ruce, a přeješ jim to štěstí. A jindy zas vidíš ten samý pár a přivádí tě to k vzteku. A chceš akorát, abys jim vždycky jenom přál štěstí, protože víš, že když jim ho budeš přát, tak to znamená, že jsi taky šťastný.
 

Stephen Chbosky 

Konec června.

Stejně jako mě každý rok fascinují na začátku září prvňáčci, tak mě každý rok na konci června fascinují všichni školou povinní, co si jdou pro vysvědčení. 

Ráno jsem po cestě do práce potkala spoustu dítek a mládeže s kytičkou a deskama v ruce. Po cestě z práce jsem pak zase potkávala paní učitelky s náručí plnou povadlých kytic. 

Už tak týden, dva zpátky jsem přemýšlela o tom, jak je teď pro školáky krásný období. Ve škole už se nic neděje a prázdniny jsou za rohem. A dnes jim to všechno začalo. Od zítra mají dva měsíce volna, pojedou na tábory, k moři, k babičkám, na chatu a budou trávit hodně času se svými kamarády. 

Pamatuju si na svoje léta a časy, kdy jsem dostávala vysvědčení. Všechno to očekávání a těšení se a plány. Čas strávený u babičky, na Živohošti a se Sítou. To opravdové volno, kdy nemusíte myslet na nic jiného než na zábavu. Jak mi to chybí. 

Já si 1. července vykročím do práce a bude to už rok, co si takhle vykračuju každé ráno. Je pravda, že letos mě čeká dovolená, takže je to takové veselejší oproti loňsku, kdy jsem byla přes léto ve zkušebce. Ale stejně.... 

Ráda bych trávila večery v Uhříněvsi u Síty na zahradě, procházkama s Ketynou a walkmanem. Nebo na Živohošti u vody a večer povídáním na golfáči. Ráno bych se probouzela s připravenou snídaní od babičky, mohla bych si číst a psát. Poznávat různá zákoutí Prahy. Vymýšlet neskutečné věci a realizovat bláznivé nápady. A bylo by mi zase třináct....

Scotland experience.

Nedávno jsem konečně usedla k prázdnému oknu na bloggeru s tím, že vám napíšu něco o Skotsku. Bohužel jsem omylem vymazala příspěvek, co jsem psala v letadle (který si možná někteří z vás stihli přečíst), operace nešla dát zpět, žádný koš tu není a tak mě to rozčílilo, že veškerá nálada psát mě přešla. 

Vracím se tedy až dnes.

Skotsko. Velká zkušenost, skvělé zážitky. Stejně jako Jane se mi více než Glasgow líbil Edinburg. Bohužel většinu času jsme trávili právě v Glasgow a na Edinburg jsme měli opravdu jen pár hodin před odletem. No a několik hodin denně jsme také trávili v menším městečku Motherwell asi 30 min. vlakem z Glasgow, kde sídlí naše partnerská organizace. Tam jsme, ale většinu doby seděli zavření v kanceláři. Dvakrát jsme vyrazili na oběd - jednou do číny, kde byl během oběda otevřen bufet s velkým výběrem naprosto delikátního jídla a jednou v takové skotské hospůdce zaměřené na whisky a skotské speciality (kuřecí prsa s bramborovou kaší a whisky omáčkou bylo jedno z nejlepších jídel, co jsem kdy jedla a musím ještě zpětně poprosit o recept).

Velkou společnou večeři jsme měli v bývalé bance přímo naproti City chambers, tam jsme ochutnali místní národní jídlo haggis (což jsou ovčí vnitřnosti, bramborová kaše a rozmixovaný tuřín), který není tak hnusný jak by se na první pohled mohlo znát. Je to trochu jako náš prejt, jenom člověk nesmí myslet na to, co vlastně jí. No a taky skotský piva, který nejsou špatný - ale český pivo je český pivo, že jo (navíc to tam netočej s pěnou!). Poslední večer jsem samozřejmě musela zkusit taky fish and chips (bez octu ale!) a jeden večer jsme si udělali takovou cider párty na pokoji.

 

Navštívili jsme Primark, což byla nejšílenější akce z celýho Skotska (neuvěřitelnej obchod!), strávili jsme tam dvě hodiny a odcházeli s neskutečným množstvím věcí za pár liber (horší bylo, že jsme jeli s malýma kuframa a neměli jsme to pak kam narvat:-D). Strašlivě nadšená jsem byla z Lushe, kde mají krásný ceny oproti těm českým a kde jsem si koupila nějaký věci na vlasy a sérum na obličej.

Lidi ve Skotku jsou hrozně přátelský a komunikativní, což je pro lidi, který se chtějí naučit mluvit ideální (konverzují na baru, za kasou, na ulici - všude). Jak jsem se tý angličtiny bála, tak to pak díky tomuhle bylo úplně v pohodě - mluvit jsem prostě musela a nebylo zbytí:-). Taky jsem se bála, že nebudu rozumět tomu jejich skotskýmu přízvuku, což se taky ukázalo jako zbytečný. Rozuměla jsem fakt v 97% všemu a za chvilku jsem si na to zvykla. Akorát jednou na exkurzi v Recykling factory jsem se setkala s pánem, co mluvil fakt "skotsky" a tomu jsem teda nerozuměla ani slovo, což mu přišlo hrozně vtipný. Viděli jsme Edinburg castle a prošli si starou část města a krááásnej park pod hradem.

 

Na poznávání, ale v rámci pracovního nasazení nebylo tolik času, takže bych tam jela klidně zas. Všichni nám říkali, že hlavně na severu je to super. Počasí jsme měli krásný, sluníčko, teplo a tak (tady v Praze už se schylovalo k povodním a byla tady hrozná zima). Takže návrat do deseti stupňů a neskutečnýho slejváku nebyl nic moc. 

Momentálně jedu dřepovou challenge (dneska jsem dala 140 dřepů) a taky crunch challenge (tam jsem na 80). Snažíme se s K. trošku míň žrát :-D a více sportovat. Už aby to na mě taky bylo trochu vidět!

Plánujeme moře (Egypt v srpnu) a výlet do Itálie do zábavního parku. 

Venku konečně začíná být léto, tak snad to nějakou dobu vydrží.

Viděla jsem už novýho Gatsbyho konečně a byla jsem z toho nadšená.

Hrozně pořád jedeme Modern family.

Přečetla jsem Žítkovské bohyně a pochopila jsem proč jsou z toho všichni tak nadšený.