Pahýl podruhé.

Kolegova svatba byla moc fajn. Byla v kostele, byla docela komorní a moc jim to slušelo. Každá svatba mě vždycky něčím dostane a nutí mě přemýšlet o tom, jak bych si tu svou představovala já. Přesto si vlastně nedokážu představit, že bych takovou akci doopravdy musela plánovat. Možná jednoho dne - kdo ví...

V týdnu jsme se poměrně neplánovaně sešli s holkama z vejšky na Náplavce. Bylo fajn se vidět po tak dlouhé době takhle pohromadě. Byla jsem na Náplavce letos poprvé (je mi jasný, že musíte kulit oči). Byla tam doopravdy miliarda lidí a pravděpodobně tam v hezkém počasí chodí tak tři čtvrtě Prahy. Můj kamarád, co nesnáší hipstery by tam nevydržel ani minutu. Nicméně jisté kouzlo jsem nakonec stejně našla.

Po dlouhé době jsme s K. a T. a L. vyrazili nejdřív náhodně na Spartu, která dala 7 (ano sedm) golů a ve čtvrtek pak na plánovanou večeři k nám do pivovárku. S L. jsme nejdřív jen ve dvou vyzkoušely novou kavárnu Jen, kterou mohu vřele doporučit dál (hlavně Huga) mezitím, co kluci hráli tenis. Večer se nám nad míru vydařil - se vším všudy.

Celý týden jsme s K. taky plánovali prodloužený víkend, abychom se taky někam podívali a nemysleli pořád jenom na práci. Nejdřív to vypadalo na Špindl (ten máme pořád v záloze na někdy jindy), pak na Lipno a nakonec to byl Mácháč. Všechno jsme samozřejmě nechali na poslední chvíli - takže když jsem v sobotu obvolávala kempy a slyšela samé: "né, tady je úplně narváno, místa fakt nemáme!" chytala jsem trošku nerva. Vše ale dobře dopadlo a díky jedné milé paní jsme získali pokoj dokonce v penzionu (a se snídaní). Ubytování sice takové osmdesátkové (místy možná i sedmdesátkové), ale co - na dvě noci to stačilo. Navštívili jsme zajímavé i luxusní restaurace, luštili křížovky, hráli prší, země/město, stavěli vlaštovky, opalovali se, koupali se, četli si (to spíše teda já) a popíjeli margaritu. Víkend přesně podle mých představ. U Máchova jezera jsem byla poprvé a určitě bych se nebránila tam jet někdy znovu. Můžu to tam s klidem doporučit dál!

(rozepsáno a nedospáno minulý týden)

Babi nakonec skoro o týden dřív přebírala nový byt. Takže jsem minulý týden konečně viděla, kam se bude stěhovat. Je to byt moc hezký, ale bude na něm strašně moc práce – bývalí majitelé si s ničím nedělali moc starostí (bohužel ani se základním úklidem). Těším se, až to bude vybavené a zabydlené!

Konečně jsem letos byla v letním kině a to ve Výletním kině Smíchov na výborném filmu Granhotel Budapešt (miluju Anderse). Mělo to rozhodně atmosféru! Sedíte/ležíte na obrovském pytli, popíjíte koktejl, okolo vás nasvícená Praha, břeh Vltavy. Klidně bych v srpnu dala něco dalšího. Co vy a letní kina?

Když už jsem u filmů. Viděla jsem druhý díl nové Planety opic – bylo to drámo a La dolce vita, který mi vůbec nepřišel tak úžasný, jak se o něm říká.

Od zítra tři dny dovolené.

(rozepsáno a nedopsáno tento týden)

O obyčejných věcech.

V pondělí jsem poprvé dělala ptáčky (v rozletu sice, ale dělala). Naskytlo se vhodné maso, na svíčkovou bylo moc vedro a tak jsem vyndala papiňák a bylo. Stále mám pocit, že omáčky mi ještě tak úplně nejdou. 

Pekla jsem rybízový koláč z posledního rybízu ze zahrádky. V sobotu se babi stěhuje k našim a v úterý předává klíče....

Viděla jsem konečně Full metal jacket (ano, stydím se, že až teď). Dokonce jsem se rozhodli, že bychom mohli konečně shlédnout také Apocalypse Now a Platoon. Válka ve Vietnamu je velké téma pro velké režiséry.

Po úspěšné obhajobě jsem zašla do knihovny pro trochu toho prázdninového čtení a mimo jiné jsem si konečně po mnoha letech půjčila Živou historii, kterou mám v plánu si přečíst už strašně dlouho - jen nikdy nebyl čas na tu její délku. Zatím jsem pořád v začátcích, ale baví mě to moc. Čtení před spaním. 

Běhám nebo jezdím na rotopedu (s Gilmorkama). Snažím se oboje do svého diáře řadit častěji a těším se až budou vidět výsledky!

Minulý víkend jsem naprosto odpočinkově strávila na Živohošti. Jen samé grilování, opalování a čtení. Navíc jsem taky po delší době byla zase s rodiči. Jak je fajn někdy vypadnout ven.

Chystám se na výstavu Tima Burtona a Andyho Warhola a chci si udělat novou lennonovskou tašku! 

Už pozítří se nám žení kolega. Každý rok v létě navštěvuji alespoň jednu svatbu. Na tuhle se těším obzvlášť. Připravili jsme pro něj pěkné dárky a párty bude veliká!

Snažím se udržet bullet journal a hodně jsem teď poslouchala Nirvanu.

Rozkoukala jsem Stoletého staříka a vlastně mi to nepřišlo vůbec špatné, zbývá mi asi půl hodina. Jestli nebudu někde "pryč" a zatím to vypadá, že nebudu a jestli bude hezky tak mě čeká letní kino a s ním i Grandhotel Budapešť (konečně!). 

Těším se až si jako za starých časů vyklidím stůl! Možná to zvládnu už dnes.

Mluvila jsem po několika letech s P. - o životě, o práci, o tom jak se mají naše rodiny. S někým strávíte skoro čtyři roky života a nakonec skončíte jako dva cizí lidé. 

Hodně teď v práci ulítáváme na Keep calm and.....  

Hrozně mi chybí, že letos mě nečeká žádná dovolená....

Drain you.

Sedím tady. Na bílém pozadí mi bliká kurzor a já přemýšlím, čím začít. Vlastně jsem měla tolik, co vám říct – a teď prázdno.

…………………………………………………………………………………………………………

Chtěla jsem vám napsat o tom, jak jsme s K. byli minulý víkend v Rumburku v lovecké chatě Dymník. Jak jsme viděli seskupení kamenů – strom života, jak jsme byli na Pravčické bráně, jak jsme se plavili soutěskami a jak jsme navštívili německé městečko Bad Schauden. Jenže od včera je všechno jinak a tak mi najednou přijde zbytečné o tom psát. Pokud mě čtete pravidelně, v lednu jste určitě zaregistrovali, že jsme s K. prošli takovou docela velkou krizí. No a teď po půl roce – jsme zase zpátky. K. opět prochází svou krizí, o tom, co chce a co nechce a jestli vlastně chce být se mnou, anebo spíš jak se mnou být. Mě to ničí a všechno je kvůli tomu na nic. A tak si teď asi dáváme měsíc pauzu. Já nejedu na žádná kola a před Kryštof kempem si řekneme, co dál. Náš šestý rok je fakt hodně kritický. 

To znamená, že já sama nevím, co se sebou. Já sama nevím, co bude dál a co vlastně chci. Trošku mě přepadá moje klasická panika, chvilkami jsem jen v útlumu a jen v malých okamžicích přichází klid. Jsem teď zkrátka rozhozená!

O konci jedné velké etapy.

Měla jsem v plánu o tom napsat mnohem dříve - nejlépe v den, kdy se to všechno událo. Ale tentokrát se to nějak nepodařilo. Nicméně dnešek mi přijde docela příhodným dnem k tomu, abych se s vámi podělila o velkou událost ve svém životě. 

18. června jsem obhájila svojí diplomovou práci a po dvaceti letech jsem přestala být studentem. Konec. Už žádné chození do školy, žádné testy, žádné zkoušky, žádné psaní. Dvacet let je dlouhá doba. Je to většina mého života. Od teď už se nemůžu považovat za studenta. 

Šla jsem jako úplně první a modlila se, aby nedorazila BB. Zdálo se, že stěstí mi přeje a i když nepřišla moje oponentka a začalo se později, všechno šlo relativně podle plánu. Jenže pak se asi v půlce BB zjevila ve dveřích s tisícem otázek a úsměvem na rtech. Nepotopila mě, jak jsem se obávala - spíš naopak. Při gratulaci mi dokonce dala čokoládu (zvláštní jak se ten náš vztah v průběhu času proměnil). V ruce jsem držela papír o tom, že je to všechno za mnou! Už den před tím jsem věděla, co budu dělat až tahle chvíle nastane. Koupila jsem si pití v Mangaloo a vydala jsem se na Kampu. Kam taky jinam než na MOJE místo. Mluvila jsem dlouho s babičkou a uronila pár slz, protože mi připomněla, že děda by na mě byl pyšný! Pak jsem se šla o svojí radost podělit s Johnem k Lennonce, kde jsem si poslechla potulného kytaristu. Vzpomínala jsem na časy se Sítou a všechny ty naše sliby. Hodně jsem se prošla - což jsem tak trochu potřebovala. V Papelote jsem si udělala radost a večer jsem vyrazila s našima slavit ty naše tituly (ségra udělala bakaláře týden přede mnou). Náročný den! Ale jsem magistr...

Dnes jsem jako každý rok myslela na všechny děti s vysvědčením. Na deváťáky a na třeťáky. Myslela jsem na svojí rozlučku v lesáči, na svoje poslední vysvědčení a taky na všechny ty prázdniny, co mám za sebou. Poslední červnový školní den je pro mě plný nostalgie (stejně jako začátek září) a asi už to tak bude napořád. Je až k neuvěření, že je to 11 let od chvíle, co jsem vyšla základku a 7 let od chvíle, kdy jsem skončila střední. 

V osmé tříde jsem si do deníku napsala osm velkých přání. Už od čtrtnácti jsem věděla, že půjdu na vysokou. Od té chvíle se podstatná část věcí točila kolem školy. Byly chvíle, kdy jsem to chtěla vzdát a byly chvíle, kdy to vypadalo, že už mi na tomhle přání tolik nezáleží. A teď, když je to všechno hotové a splněné, cítím trochu prázdno. Co je mým velkým přáním teď? Kam mířím? 

PS: Jak jsem udělala absolutoria a jak jsem neudělala/udělala bakalářské státnice. 

A tak žiju každý den...

Zbývá mi přesně 13 dní do obhajoby a taky možná 13 dní do úplného ukončení mých studií. 

V pondělí mě čeká sraz s Kíťou a F. - jsem hodně zvědavá, natěšená a skoro tomu nemůžu uvěřit. Iniciativa byla na straně F.

Začala jsem teď hodně jíst vajíčka - zvláštní. Znovu jsem si po mnoha letech oblíbila vajíčka na měkko - zvláštní.

Včera jsem viděla úžasný neobyčejný film o obyčejném životě jednoho morouse. American splendor. Dejte tomu šanci.

Zítra "PZ párty" - jdeme s lidma z práce ven. Vyšehradské hradby třeste se!

Na balkóně mám konečně vysazené bylinky - mátu, oregano, bazalku, petrželku a pažitku. Hurá!

Je červen! (čas nějak letí)

Oblíbila jsem si Noru Ephron a její knížky - příjemné čtení v angličtině.

Občas mě přepadne pocit, že stále nemám nic v rukou. Občas je mi smutno.

Málem jsem umřela na hot józe s cvičitelkou, která by si nezadala s vojenským generálem. Asi zůstanu u klasiky.

Vzpomněla jsem si na Treasure Isle a zjistila, že už není.

Tento týden jsem byla 3x v knihovně. 

Příští či přespříští rok v zimě Austrálie (?). 

Mám chuť něco začít hrát. Jen nevím, co. Budou Sims 4, slyšeli jste?

Skotsko bylo super, moje angličtina zas tak ne. 

A tak žiju každý den....

Jahodový koláč s lučinou a pečenou drobenkou

Blíží se léto a s ním i období jahod. O víkendu jsem dostala asi půl kila jahod a tak jsem si řekla, že upeču nějaký koláč. K. nemá rád takové ty suché buchty, takže jsem hledala něco lehčího a našla tohle. Koláč slaví docela úspěch, tak přidávám recept. Hlavně se toho nezalekněte, příprava není tak šílená, jak se může zdát. Dopředu upozorňuju, že těsto si musíte připravit den předem.

Trošku jsem vzdala převažování cupů na gramy, tak se zkuste třeba v Tescu poohlédnout po něčem takovém (koupila jsem tam podobné odměrky asi za 99,-).

Na těsto: 

2 lžíce nasekaných mandlí

6 lžic moučkového cukru (prosátého)

1 a 1/4 cupu (hrnku) hladké mouky

špětka soli

1/2 cupu studeného másla na kostky

1 žloutek

1/2 lžičky vanilkové esence

Na drobenku:

1 a 1/4 cupu hladké mouky

1/3 cupu cukru krupice

1/4 lžičky prášku do pečiva

1/4 lžičky skořice

špetka soli

1/4 cupu nasekaných mandlí 

1/2 cupu rozpuštěného másla

Náplň:

450 g krémového sýru (já použila kombinaci 200 g lučiny, 120 g smetanové lučiny a 2x 80 g žervé) klidně použijte i 550 g sýru, zvlášť pokud máte větší formu na koláč

1 cup moučkového cukru (já jsem dala jen polovinu a přišlo mi to sladký až až)

1 a 1/2 lžičky vanilkové esence

450 g jahod (nakrájených na plátky)

Těsto jsem dělala v robotu se sekáčkem (asi to můžete zkusit i ručně, jen to bude pracnější a v těstu budou větší kusy mandlí). Nejdřív si prosyjete cukr, přidáte mandle a chvilku všechno v robotu promícháte (cca 1 min.) Pak přidejte mouku a sůl a zase párkrát nechte promíchat. Přidejte kousky másla a nechte chvilku míchat až se všechno začne spojovat do takových hrudek. Poté přidejte žloutek a vanilkovou esenci a míchejte tak dlouho až z těsta bude velká koule. Poté těsto přendejte na pomoučněný vál, udělejte z něj placku, zabalte do potravinové fólie a dejte na hodinu do ledničky. 

Po hodině vyndejte těsto z ledničky a nechte 20 min venku, aby trošku povolilo. Dál už si připravte vymazanou formu na koláč (já měla průměr 31 cm) a těsto do formy vymačkejte tak, aby pokrývalo i boky, šlo to docela dobře. Pak už jen formu dejte do pytlíku a nechte přes noc v ledničce. 

Druhý den, když chcete jít péct si těsto musíte zatížit (já ho zatížila rýží) a dejte péct na 180 stupňů. Po 10 minutách dejte rýží/luštěniny pryč a nechte dopéct (já pekla ještě 15 minut), záleží na vaší troubě.

Mezitím si připravte drobenku. V míse si smíchejte mouku, cukr, prášek do pečiva, skořici a sůl. Přidejte nasekané mandle, promíchejte a pak přidejte máslo. Všechno nasákne a nechte to chvilku odpočinout. Pak pomocí prstů promačkejte, aby jste měli hrudky a všechno přesypte do pekáčku nebo na plech vyložený pečícím papírem. Až dopečete koláč (můžete péct i současně, ale to mi moje trouba nedovoluje), tak dejte péct drobenku, dokud nebude zlatá. 

Mezitím, co vám bude stydnout korpus a drobenka si připravte náplň. Do mísy si dejte všechen svůj sýr a chvilku šlehejte ručním šlehačem. Pak přidejte cukr a vanilkovou esenci, znovu chvilku šlehejte a máte hotovo. 

Když je korpus vychladlý, tak do něj rozetřete půlku (možná ani ne) sýru. Nahoru dejte plátky jahod a navrch zase sýr. Nakonec všechno zasypte drobenkou. Jíst můžete hned. 

Zdroj: Brown eyed baker.

Motivační plakáty - Číča v kleci

Znáte to - každej je někdy línej a každýmu se někdy prostě nechce. Po internetu (hlavně na Pinterestu), najdete kupu různých motivačních citátů a obrázků. Sama jich mám pár na nástěnce a monitoru v práci. V podstatě všechny jsou ale v angličtině. Což někomu může být úplně jedno, někomu to může být dokonce milé a někomu to může naopak dost vadit.

Natálie a Cassida však přišly s originálním nápadem na parádní motivační plakáty jejichž hesla jsou v jazyce českém! Což prostě nám všem Čechům musí připadat velmi sympatické! K tomu navíc krásná grafika a kvalitní provedení - tak, co víc si přát, ne?

A tak se rozhodně běžte podívat na jejich: 

FACEBOOK

INSTAGRAM

WEB

No a vyberte si ten Váš nakopávací text, co si pověsíte doma v obýváku/předsíni/ložnici/či kde. 

     

     

Tanči dokud můžeš!

Vařím a tancuju.
Tancuju po kuchyni jako blázen.....
Protože....

Tanči, tanči, tanči.
Tanči dokud můžeš,
Tanči, to udýcháš.
Tanči, na klaviatuře,
Tanči dokud můžeš ještě stát.

Aneb jedno zcela nečekaně šťastné odpoledne! Prostě jen tak ....