Zima odchází. Přichází jaro.

No nebo v to aspoň doufejme:-). Zase jsem se po dlouhé době odhodlala a píšu. Jsem spokojená - dá se říct, že jsem dokonce šťastná (když zrovna nemyslím na to, co všechno mě čeká ve škole). V takové chvíle moc nepíšu. Když je člověk spokojený a nic ho netrápí, nějak není potřeba o něčem psát a vypsávat se. Přesto jsem tady.

Někdy před rokem (+-) jsem začala číst Pliwa. Nejdřív nejlepší články a protože mě to zaujalo, tak pak pěkně od začátku až do současnosti. Nakonec jsem nestihla přečíst úplně všechno (protože na stránkách nastaly změny), ale stejně... Pamatuju si, jak jsem si plánovala, že mu napíšu komentář, až se dostanu k tomu nejnovějšímu příspěvku. Jak mu napíšu všechno, co si myslím a jak legrační bylo zažívat postupně všechny ty věci s ním. Nakonec to dopadlo trochu jinak - ale do kontaktu jsem se s ním dostala. No a ...... je fajn:-), to jsem chtěla říct....

Všechno, co bylo špatně. Všechny pocity, který na mě padly. Celý to šedivý období. Všechno je pryč. Trochu jsem zabojovala, trochu zabojovaly věci sami - ale hlavně je všechno už zase dobrý. Nemusím se propadat do depresí a jenom doufám, že to tak teď po dlouhou dobu zůstane. Děkuju všem za podporu v časech zlých.

No a co dál....

Čtu Kmotra. Snažím se shlédnout všechny filmy, co chci. Koukám na Gilmorky. Snažím se být jiná. Snažím se postupovat se svou Absolventskou prací.  Vyrábím si vlastní "domácí" kuchařku. Moleskinuju. Fotím. Jsem TADY....

Grey days. Grey times.

Všechno je teď nějak špatně. Nic se nedaří. Nic není tak jak by mělo být. Celý minulý týden jsem byla úplně mimo a zase na mě padly moje nemilé "stavy". Když jsem myslela, že už to bude dobrý - tak zase není. Říkám si: BOJUJ! DĚLEJ NĚCO! Ale když člověk bojuje a něco dělá a ono se pořád nic neděje a je to jen horší a horší, tak začíná rezignovat. Tohle je sudý rok, sudý roky by měly být dobrý. Je půlka února a je to všechno pořád hrozný a hrozný a ještě horší. No říkám si, že celý rok tak přece vypadat nemůže, ale moje pozitivní myšlenky mi teď z hlavy nějak nechtějí ven. Takže si po většinu času zoufám, koukám do blba, brečím nebo se lituju. Nejsem schopná dělat věci, který bych dělat měla a tím, že je nedělám je zase všechno horší - stává se z toho začarovanej kruh. Doufám prostě, že si to teď všechno nějak vyberu a pak budu hrozně dlouho dlouho předlouho šťastná a když ne, tak nevim a radši ani vědět nechci.

No a tím končím svůj totálně nejvíc zoufalý příspěvěk po hrozně dlouhý době a jdu se vrátit k svýmu momentálně příšernýmu životu.

Someday. Somewhere.

Konečně jsem po hrozně dlouhé době dokoukala Synecdoche, New York. Nejdřív jsem vůbec nechápala, co ten film chce říct, o čem je a hrozně jsem se v tom ztrácela. A pak mi to dvacet minut před koncem najednou došlo. Komedii jsem v tom nějak nenašla:-).

Je zvláštní jak každý z nás chce, aby tady po něm něco zůstalo. Honíme se za spoustou věcí, chceme být šťastní, úspěšní, chceme úplně všechno. Máme svoje představy (já jich mám spoustu a jsou hodně konkrétní). Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím jestli něco, co dělám nebo dělat chci - dělám proto, aby tady po mě něco zbylo. Nějaká malá zmínka, vzpomínka, která někomu za 150 let připomene, že jsem tady prostě BYLA. (Možná je to tím, že je mi teprve 22 a prostě na takový věci v tomhle věku člověk moc nemyslí). Občas mě napadá, že už mi najednou prostě není 15 ani 18 a že čím je člověk starší, tím víc na něj padá povinností, tím víc mají jeho činy váhu a důsledky. To mi asi chybí nejvíc - ten pocit, že nic není konečný, že všechno teprve bude.

Vždycky jsem si představovala samu sebe až mi bude 18, 20,25,30. V těch představách jsem byla jiná. A jak čas plyne a já tu dobu míjím - začínám mít pocit, že se nějak nic nemění. Nejsem silnější a některý věci prostě nemizí. A některý se naopak objevují.

Někdy si svojí budoucnost prostě přestavuju a vím jaká bude, chci jí takovou mít a prostě "věřím", že taková bude. Někdy svojí budoucnost vůbec nechci. Někdy chci prostě zůstat tak jak jsem teď a to, co je někde přede mnou mě spíš děsí.

Co budu dělat až přijde pocit, že jsem něco nestihla? Že nic nezůstává? ......... Že všechno je jiné....

Kdyby Vám někdo přehrál před očima Váš život. Situace, lidé, slova, místa, vzpomínky. Vidět všechno s nadhledem. Zasmát se, zaplakat. Změnit všechno a nic.

Někdy. Někde.

Ve středu jsem měla narozky. Udělala jsem zkoušku ze SP a byla na obědě v mňam mňam mexický restarucaci Amigos. Ve čtvrtek jsem dodělávala věci na páteční zkoušku z Managementu (kterou jsem pak taky zvládla) a upekla jsem chleba (v náší super pekárně:-)). V pátek jsem byla po strašně dlouhé době na hokeji (Sparta x Vítkovice). A úplně jsem si vzpomněla jak mě hokej live fakt baví:-). Bylo to fajn. Dali jsme si stripsy, bramborovou kaši, zasmáli se a prostě fajn večer. Doma jsme pak zkoukli nový díly HIMYM a ráno nás čekalo vstávání na "sálovku" (sálový fotbal). Uff. Snídaně v hledišti a koukání, koukání, koukání. Pak oběd na Blanici a rodinná oslavička u nás. Večer kino (Sherlock Holmes) a pak v posteli Se7en. No a dneska už musím otevřít TE na středeční šílenou nejvíc nejtěžší zkoušku - ach jo.....

Začínáme.

Nová doména. Nový styl. Teď, když sem píšu, o tomhle místě (až na jednoho člověka) vůbec nikdo neví. A v podstatě je jen na mě, kdo o něm vědět bude (z lidí, kteří mě znají). Všechny předchozí roky, co jsem psala blog a pak web jsem byla všem známým lidem na očích a nikdy mi to nevadilo - spíš naopak. "Tohle" byl pro mě vždycky určitý způsob sebe/vyjádření. Pak jsem začala chodit s K. a najednou se moje psaní stalo problémem. První přítel, který můj web četl a první, kdo s tím měl nějaký problém. Bránila jsem se, nechápala jsem a nakonec jsem skončila TADY - tak trochu v utajení:-).

Píšu už hrozně dlouho (někdy od listopadu 2003) a vždycky jsem měla takový menší pauzy, kdy jsem prostě neměla, co říct a nápady nepřicházely. Poslední dobou (hlavně při čtení ostatních lidí) mi psaní začalo chybět. Jenže nebylo psát kam a dlouho mi trvalo než jsem vymyslela tohle:-). Tak jsem si založila takovej pomuchlanej blok a do něj si psala všechny věci, o kterých se mi zrovna chtělo psát. Takže v příštích pár dnech budu mít, co dělat s vymýšlením a formulováním a dumáním. No a vy pak můžete číst a komentovat a já za to budu ráda. Zkrátka začínáme.

Tak tedy vítejte v Silencio Imperio (Říši ticha) a sdílejte se mnou moje myšlenky, nápady, sny a naděje.

Chci nebo nechci....?

Včera jsem hodně přemýšlela a taky byla hodně zklamaná, naštvaná a překvapená. Někdy dlouhou dobu děláte určitým způsobem některé věci a pak se najednou zastavíte a ptáte se sami sebe jestli to takhle opravdu chcete....

Ztratila jsem F. a to asi nadobro. V podstatě nad tím ani moc neuvažuju a po většinu času dělám, že je mi to úplně fuk. Pak jsem ho včera zahlédla a najednou mi to chybělo. Chybí mi společný chození do knihovny, posezení v lesáči, večerní setkání na lavičce a posezení ve třináctce. Chybí mi společné filmové večery a taky "šílený vaření". Chybí mi někdo, komu můžu říct naprosto všechno bez přemýšlení. Je smutný ztratit nejlepšího kamaráda....

Hodně mě mrzí chování některých lidí a hodně přemýšlím o tom, jestli s nima chci vůbec trávit čas. Na druhou stranu jsem zjistila jak to ve skupinách chodí a jak naivní bych měla zase přestat být. Každopádně jsem odhodlaná nechat to být a neztrácet tím čas.

Často teď nejsem doma a pak mám kvůli tomu výčitky svědomí (jsem už prostě taková). Pak tu jsem a vidím jak zbytečné to je.... Žádný zájem, žádná radost - vůbec nic. Je fajn mít i "druhý domov", kde se člověk cítí dobře.

Vzpomínala jsem na to jaké to bylo, když jsem byla sama a přišla jsem na to, že svým způsobem jsem sama nikdy nebyla. Už hodně hodně dlouho jsem prostě nebyla jen sama se sebou a nezávislá na někom druhém (čímž nechci říct, že chci něco zahazovat a končit), jen by mě zajímalo jestli to ještě vůbec umím. Proto teď taky uvažuju o tom, co doopravdy CHCI a co vlastně vůbec ne.

Je zase zaří a to nebývá dobré. Přichází strach, konec, ale někdy taky něco nového..... něco barevnějšího.

Pojedu k moři (konečně dovolená), budu víc přemýšlet, budu spokojená a taky budu mít úsměv na rtech. Půjdu do zoo (konečně výlet). Konečně něco začíná....

A je to tu zas.....:-)

Tak vážení:-), máme tu zase jednou (po strááášně dlouhé době) nový layout. Tentokrát je zcela poprvé dílem Barbory (které tímto moc děkuji) - na její vlastní web se dostanete po kliknutí na její jméno ve sloupečku v Credits. Nemyslím, že by se tu jinak něco výrazně změnilo... Takže všechno při starém.

Prázdniny skončily a máme tu září. Bohužel i já (i přesto, že jsem vysokoškolák) už musím chodit do školy a letos to teda bude asi drsnej rok:-). Jsem ve třeťáku na našem drahém Jaboku (divnej název - já vím) a nakonec i na ETF (kam sem loni nechtěla jít - hahaha), takže je docela možný, že příští rok touhle dobou už ze mě bude skoro bakalář (když mi teda moje školní morálka vydrží). Zatím mě to docela hodně děší, ale říkám si, že to už k tomu prostě patří a že to nakonec bude OK.

Co se týče prázdnin tak nijak akčně jsem je teda neprožila a snad až teď se konečně někam vydám (myslím tím k moři). Zlato měl nemocnou nohu, takže nechodil a byli jsme na chatě, což taky nebylo tak hrozný nakonec. No ale uteklo to docela rychle no, vůbec nechci zimu - ach jo.

Víc se tady dneska rozepisovat nebudu, protože by to zas bylo zmatený a tak (nemám utříděný myšlenky). Takže spíš k tomu, co tu najdete a nenajdete. V podstatě až na Archív by mělo všechno fungovat (ten dodělám nějak časem, až nebudu tak líná). No a dneska už asi nestihnu nic světabornýho přidat, takže novinky příště.

Summer holiday

Miluju tě, protože máš rýmu, když je venku 20 nad nulou.

Miluju tě, protože ti trvá půldruhý
hodiny, než si objednáš chlebíček.

Miluju tě, protože se ti tady dělá vráska,
když na mě koukáš jak na cvoka.

Miluju tě, protože když s tebou strávím
celý den, cítím na sobě tvůj parfém.

A miluju tě, protože si chci
s tebou povídat než večer usnu.

A není to kvůli tomu,
že jsem osamělý nebo že je Silvestr.

Přišel jsem, protože když si uvědomíš,
že chceš s někým strávit zbytek života,

tak chceš ten zbytek života
začít co nejdřív.



Když Harry potkal Sally je mooc hezkej film:-). A jak tam pak na konci on říká tyhle hrozně hezký věci, tak si říkám - vidí to tak i ten můj? Dokázal by mi něco takovýho říct? Každá bysme od toho svýho občas chtěla nějaký to romantický gesto - třeba jen úplně maličkatý, ale aspoň nějaký. Nikdy jsem na takový kluky štěstí neměla (myslím, že už jsem to v nějakým příspěvku psala). Až teda na jednoho, který po celé škole rozvěsil plakáty, protože mě chtěl najít - s tím to ale nakonec nevyšlo. Každopádně i přesto, že mě občas pěkně štve (a já jeho určitě taky), tak bych mu takových věcí, proč ho miluju mohla říct tisíce:-). Takže nebudeme házet flintu do žita viď Jančo (hihihihi).


Zítra se mi vrací, takže mám dneska poslední den, kdy jsem doma, kdy jsem sama, kdy můžu jít jen tak ven a tak. Moc se na něj těším, ale stejně to teď bude trochu nezvyk, být zase spolu.... Znáte mě - já a změny.


Poslední dva dny jsem byla hrozně naštvaná - na sebe, na něj, na svět. Je skoro konec července a práznidny mi totiž ještě nezačaly a nějak mě to začalo štvát. Tak jsem do toho prostě práskla a dneska do toho prásknu zase s Jančou (viď). A vy do toho práskejte taky, protože je spoustu věcí, který jsem nikdy nedělala a teď toho docela lituju.


Dneska budu péct dort, dneska budu balit, dneska budu tancovat, taky asi budu pít, budu se smát, budu veselá, budu šťastná. Buďte se mnou.

Zase zpátky...

Ano - je to tak. Prostě mě napadlo se na tohle místo zase jednou podívat a když už jsem tu byla - zastesklo se mi. Po všech těch letech, kdy jsem se se stránkami dostala až sem by byla škoda je nechat úplně umřít. A tak jsem zpátky a doufám, že zase trochu oživnou. Když už jsem se vrátila po tak dlouhé době, mám i pár změn. Možná si všimnete, možná ne (stejně na ně upozorním). Celý ten půl rok jsem nebyla úplně pryč, ale tak trochu jsem psala někam jinam (někdo to možná zjistil, někdo ne) - ani o tohle období ale nepřijdete. Takže vítejte zpět mezi živými.



Poslední článek, který jsem uveřejnila tady se z velké části týkal prázdnin a oněch třech týdnů, kterých jsem se tak bála. Ony tři týdnu běží právě teď a v podstatě jsou skoro u konce, protože už tuto sobotu se završí. Takže s odstupem času.... jaké ony tři týdny byly? Ne tak děsivé, jak jsem si zpočátku myslela. Neměla jsem ony pocity, které jsem čekala a dalo se to zvládnout mnohem lépe, než jsem kdy doufala. Přesto mi tenhle třetí týden připadá nejhorší - najednou mě všechno začalo štvát a přestalo to být tak v pohodě jak bylo. V některých věcech jsem měla pravdu v některých ne.

Napsala jsem si dva seznamy věcí, které budu dělat, až to celé nastane (je legrační, že nezasvěcení asi ani neví, co to znamená že). Jeden seznam jsem dělala hodně dlouhou dobu předem a druhý už v nastálé situaci. Z prvního seznamu jsem neudělala vůbec nic (což jsem svým způsobem očekávala už, když jsem ho psala) z druhého jsem zvládla skoro všechno (a byly to samé nejvíc zoufalé věci pro osamělé lidi).

Jája odjela k moři (ne s Járou, ale s novým přítelem). Kíťa je s kamarádkama a nebo na praxi, kterou má celý měsíc (uznávám ale, že dnes spolu večer strávíme). S Filipem jsme se sice jednou viděli, ale momentálně je na Krétě a taky je naše přátelství momentálně u konce. Takže v tom jsem se zas až tak nemýlila.



Přesto všechno nejsem nešťastná ani smutná. Neříkám, že bych si podobné léto chtěla zopakovat, ale přežít se to dá - akorát je to nuda. Což je tak všechno k rozuzlení třech týdnu, kterých jsem se bála jako čert kříže (za tuhle frázi by mě pliw zabil).