Jednou...

Po sto letech se zase jednou ozývám. Všechno stálo, protože jsem nebyla schopná vybrat pořádný vzhled a když už jsem ho vybrala, tak zase nefungoval tak jak měl a já nevěděla, co s ním. Teď tedy bude fungovat tenhle do modra a doufám, že líbít se mi bude dlouho (protože ty nervy při hledání už NIKDY prostě).

Nikdo jste se mi neozval, že se si mnou chcete dopisovat (trochu jste mě teda zklamali), ale jestli si aspoň seženete knížku o Heleně Kellerové bude Vám prominuto. Sestra odmaturovala úplně v pohodě a já se školou dopadla úplně nejvíc nejvíc špatně.

Na což navážu, protože prostě vůbec, ale opravdu vůbec nic nedopadlo tak jak mělo. Celý tři roky chodím do školy, studuju, všechno jde. A pak přijde poslední zkouška (jako fakt úplně ta poslední ústní zkouška před záverečkama) a já jí nedám -> poprvé v životě jsem nedala nějakou zkoušku a musí to být zrovna ta, na které všechno závisí. Jsem prostě trotl. Takže k závěrečkám jsem nakonec nešla a jestli teď v úterý tu zkoušku nedám zase, tak celý moje tříletý studium skončí totálním fiaskem a diplom mít žádnej nebudu (ach jo). Jsem na sebe hrozně naštvaná, protože jsem líná a dělám toho hrozně málo, abych se zachránila (i teď bych se měla učit a radši píšu sem) a zkrátka na to kašlu no. Nějak jsem rezignovala asi. Jsem si jistá, že za měsíc si budu hrozně nadávat a říkat si jakej jsme debil. Hrůůůza prostě!!!

Jestli se mi podaří příští rok dospět ke státnicím, tak tady svatosvatě slibuju, že budu makat jako šroub a tu školu prostě dodělám ať se děje, co se děje. Protože nedokončit dvě školy, to už by bylo fakt moc. Zvlášť pro mě takovou "šprtku" v očích ostatních. TAK.... to je vše k mé neskonalé demenci a zmařeným nadějím ohledně budoucího zaměstnání v sociální sféře.

Ozvala se mi slečna, která četla můj starý web a prosila mě, jestli bych se zase nevrátila k přidávání knížek, které jsem přečetla. No a napadlo mě, že to s těma knížkama vlastně nebylo tak špatný (i pro mě je to takový dobrý mít ucelený seznam všeho, co jsem kdy četla), navíc jestli je to inspirací i ostatním - tím líp. Takže jsem založila novou rubriku Books a do ní postupně vložím všechny knížky z webu a začnu přidávat další. A vy pěkně začnete číst a chodit do knihovny jako já (a třeba se tam potkáme).... :-)

No a jelikož jsem si už postěžovala, uvedla nový vzhled a novou rubriku, nezbývá mi nic jiného než zase odejít k Teoriím a metodám a doufat, že něco mi v tý hlavně zůstane...

Letters.....

Nemám, co dělat (ve skutečnosti mám na práci asi tak milion věcí do školy, ale jsem hrozně líná a nic se mi dělat nechce) tak jsem si řekla, že zase jednou otevřu okno wordpressu:-). Otevřené je už asi 15 min. a pořád přemýšlím o co se s Vámi podělím. Tak tedy:

Když mi bylo asi tak 13 (řekla bych), milovala jsem Natalii Oreiro a Divokýho anděla (kdo taky ne, že jo). Sledovala jsem všechny tři její telenovely (co u nás běžely), mám všechny její CD a dokonce jsem viděla i její dva filmy (ano - Natalie natáčí i filmy a nejsou špatný). Takže i když už teď nejsem zrovna mega fanoušek latin telenovel a plakáty Natálky mi nezdobí pokoj, ani se nesnažím nosit lacláče a kšilt dozadu, tak pravidelně sleduju její oficiální české stránky (podívat se na ně můžete TADY - a jsou fakt hodně dobrý). Web teď slaví pět let existence a tak jsem si projížděla jeho historii a vzpomínala na to, jak dlouho už na ty stránky chodím a jak mi tahle sympatie k Natálce v podstatě vydržela dodnes. Některý věci z teen let si prostě nechat můžeme ne?:-)

Je to naprosto neskutečný, ale dopsala jsem a odevzdala svojí Absolventskou práci a v červnu budu končit Jabok. Tři roky za mnou - uteklo to jako voda. Vzpomínala jsem na maturitu a na to jaký to byly nervy a když to teď srovnám, tak bych dala mnohem víc přednost maturitě než tomuhle. Moc velký šance si nedávám a myslím, že diplom si odnesu až na podzim. Zkouškový, práce, absolutoria - je toho moc. Snažím se nešílet a zatím (ťuk ťuk) mi to jde (až na prvotní hysterii). Doufám, že mi to vydrží, co nejdýl a stresovat se prostě nebudu! Letos se fakt těším na půlku června, až budu naprosto volná a všechno bude za mnou. Venku je pořád čím dál tím víc hezky a my se snažíme, co nejvíc výletit. Baví mě tohle cestování a jen tak ježdění někam, kde nás vždycky něco čeká. Jsem zvědává, co podnikneme o prázdninách a jak si se vším poradíme.

* tak tohle jsem začala před třemi týdny a k dopsání se dostávám teď (jestli to teda zase neskončí v konceptech). Dnes tedy pokračuji a navazuji níže.

Ségra má svaťák. Praktickou udělala za jedna a za necelé dva týdny (protože maturuje až ve středu) jí čeká ústní. A já najednou vzpomínala na to, jak jsem tu svojí maturitu prožívala já. Jak jsme s Domčou o svaťáku bydleli u nás a jak jsme celý dva dny třídili fotky z maturiťáku a jak jsme u učení neustále usínali. Jak jsme koukali na filmy, který se nám hodily k maturitě a jak to bylo super a v pohodě. A pak přišla neděle. My jeli od babi a dědy a mě najednou došlo, že za tři dny (ve středu 23. 5. 2007) budu fakt sedět ve škole a ta maturita, která mi celou dobu přišla hrozně neskutečná se najednou fakt odehraje a chytnul mě hrozně strašně velkej strach. V úterý večer pár hodin před onou "osudnou" chvílí jsem seděla u počítače a na malou chvilku jsem byla v klidu a jedla jsem banán a všechno bylo fajn. A pak jsem šla spát a v noci jsem byla úplně mimo a ráno ani nevim jak jsem do tý školy dojela a pak jsem tam seděla před třídou, hlavu mezi kolenama a říkala jsem si: "tohle já prostě nezvládnu, já to nedám, já tam nepůjdu" a přitom jsem věděla, že to udělám, ale celá ta věc je prostě tak OBROVSKÁ, že si s ní nevíte rady. Seděli jsme tam čtyři (všichni asi podobný pocity), Míša začal zpívat kaskadéra a pak přišel Borovička a řekl: "tak pojďte první" a všechno se odstartovalo. Byli jsme v tom a všechno to zvládli a pak nám to celý připadalo, že to za ty nervy vůbec nestálo. Přesto jsem nikdy nebyla z těch, kdo by chodil a říkal: "taková brnkačka, to bych si klidně zopakovala". No a teď mě čekají závěrečný zkoušky a 17.6. ze mě MOŽNÁ bude Dis. a říkám si: "zlatá maturita" :-). Jsem zvědavá jak budu svůj "10denní svaťák" (pokud udělám všech svých 6 zkoušek napoprvé) popisovat za tři roky (možná za rok, až budu dělat bakaláře). Každopádně jsou to chvíle, na který prostě budete vzpomínat vždycky - trochu s dojetím, trochu s úsměvem, trochu rozechvělí.

Čtu teď knížku (jako ostatně pořád). Knížku, která mě po hrozně dlouhé době strašně chytla a čtu jí pořád - každou volnou chvilku a jsem z ní úplně paf.  Je to knížka s názvem VIA LUCIS (Příběh hluchoslepé Američanky Heleny Kellerové, která tmu a ticho proměnila v nesmrtelnost.) od Jindry Jarošové. U nás Helen Kellerová asi moc známá nebude (i když doufám, že díky téhle knížce aspoň o trochu víc bude) a přitom je to tak neskutečný člověk, žena, příběh a život. Pokud jste zdatní v angličtině (aspoň trochu) víc si o ní můžete přečíst TADY, v češtině o ní na wikipedii najdete bohužel jen jednu větu. Knížka ve mě samozřejmě vyvolává spoustu pocitů a jsem z ní nadšená a tak, ale to o čem si chci psát a nad čím mě donutila přemýšlet, jsou kupodivu dopisy. Píšete někdo dopisy? (někomu reálnému, babičce, sami sobě, někomu imaginárnímu, do deníku...). Za poslední půl rok jsem napsala dopis dvakrát, ani jednou neodešel poštou a vždycky byl pro mého přítele, kterému jsem ho prostě jen předala. Dřív (před fakt docela hodně dlouhou dobou - asi tak 7 lety) jsem si dopisovala s někým, kdo bydlí v Pacově (u Pelhřimova). Do teď mám ty dopisy všechny schovaný a je úplně krásný, že si dva lidi dokázali nějaký 3 roky psát pravidelně dopisy (navíc lidi/děti ve věku 11 - 14 a 14 - 17). Helen Kellerová za svůj život napsala nespočetně dopisů (rodině, přátelům, známým osobnostem a spoustě dalších) - jasný, byla to jiná doba a dneska už se prostě dopisy ani nevyplatí. Není v tom, ale určitý kouzlo? Papír, který držíte v ruce, vůně, písmo, které někdo napsal vlastní rukou.... Dopis je něco, co si schováte a za padesát let dokazuje existenci něčeho... čehokoliv (vztahu, přátelství, nejistoty, lásky, příběhu, života, osobnosti...). Dopis prostě není e-mail ani smska a možná je fakt škoda, že jich dneska posíláme a hlavně píšeme tak málo (jestli vůbec). Nechtěl byste si se mnou někdo dopisovat? ......:-)

Pro dnešek končím...

* výjmečně jde o mé vlastní fotky:-)

Den 1 až 20. Melodie. Písnička. Text.

Skoro všude teď najdete tohle:-). Je docela zajímavý, kdo má co rád, komu co která písnička připomíná a tak. No tak jsem nad tím přemýšlela a jsem zvědavá jestli to dám taky dohromady. Dvacet dní na to čekat nemusíte. Pustíme se do toho hned;-).

Day 01 – Your favorite song

Nemám tuhle otázku "jaká je tvoje oblíbená písníčka?" ráda. U mě se to fakt mění. Miluju tuhle a tamtu. No znáte to. Ale tak jednu, kterou můžu vždycky jsem nakonec vybrala:-).

Day 02 – Your least favorite song

Tohle je fakt jen tak namátkou vybraný. Nemám ráda všechny písničky takovýho stylu. Kde je to jen samý tuc tuc a jedna věta dokola:-).

Day 03 – A song that makes you happy

Tohle je fakt klasika pro mě. Všechny filmový večery, pařby, posezení. Kdykoliv jí slyším tak se musím smát a mám hned dobrou náladu. Když jsem seděla před třídou a měla jít za pár minut na potítko k maturitě, tak mi jí M. zpíval, abych byla v pohodě.

Day 04 – A song that makes you sad

Mě většinou písničky asi nerozesmutňujou, no i když.... Nejdřív mě fakt žádná nenapadala. Ale nakonec jsem vybrala tuhle.

Day 05 – A song that reminds you of someone

Robert Švarc prostě :-D.

Day 06 – A song that reminds of you of somewhere

Září 2007. U F. doma spolu s Kíťou. Všechno je v pytli. A tak tam ležíme a posloucháme tohle.

Day 07 – A song that reminds you of a certain event

:-D úchylný já vim. Ale tohle je prostě písnička, která mi vždycky připomene seznámení s K. a to jak jsme se do sebe zakoukali.

Day 08 – A song that you can dance to

Na tuhle jdeme s Kíťou prostě vždycky:-). Tahle je naše taneční.

Day 09 – A song that makes you fall asleep

Jiná mě fakt nenapadla....

Day 10 – A song from your favorite band

První, co mě napadlo. Starý dobrý Chinaski, když se dali ještě poslouchat;-).

Day 11 – A song that no one would expect you to love

Tohle by u mě asi nikdo neočekával, ale ta písnička se mi fakt líbí :-). Ale jako nikdy bych jí neznala nebýt P.

Day 12 – A song that describes you

Nakonec to vyhrála tahle:-). Díky Simčo!

Day 13 – A song from your favorite album

Miluju ten film a miluju ten soundtrack. A tahle písnička je z něj nejlepší:-).

Day 14 – A song that you listen to when you’re angry

Sex pistols jsem si vždycky pouštěla, když jsem byla vytočená.... a pak jsem to cd ztratila nebo mi ho někdo ukrad.... SAKRA!

Day 15 – A song that you listen to when you’re happy

Skákání po posteli, největší taneční kreace, hudba na plný pecky..... Jooooo!!!!

Day 16 – A song that you listen to when you’re sad

Taková moje smutnící asi.... Ale je výborná :-)

Day 17 – A song that you want to play at your wedding

Ha. Bude to tahle:-). To je totiž ta naše:-D. Taky to měla být Me muero de amor viď Simčo:-D.

Day 18 – A song that you want to play at your funeral

Tak nad tímhle jako moc neuvažuju no, ale kdybych si musela vybrat, tak to bude tahle:-).

Day 19 – A song that makes you laugh

:-D no co k tomuhle říct no. HIMYM forever!

Day 20 – Your favorite song at this time last year

Hmm, takže dala jsem tuhle. Ale fakt netuším jestli jo nebo ne, protože absolutně netuším, co tak mohlo být loni touhle dobou mojí oblíbenou písničkou :-D.

Někde tam venku....

Už asi dva dny (možná i dýl) mi v hlavě leží tenhle "článek" :-). Přemýšlela jsem o něm v metru, v tramvaji, na procházce, cestou ze školy a když jsem fotila. No a teď něco konečně plodím. Dnešní písničku si ke čtení pusťte TADY.
* když jsem tohle napsala, bylo 25. 3. čtvrtek dopoledne a k dopracování jsem se nakonec dostala až dneska - hrůza.

Tak čím začít:-). Asi novým vzhledem, se kterým jsem se pachtila už od čtvrtka (furt jsem přebírala a vybírala a když jsem ho konečně vybrala tak zase nefungoval, až jsem došla k tomuhle). Ale jsem spokojená, zdá se mi to přehledný a tak.

Šíleně mi to tu blbne (něco se serverem), takže jsem si stihla ještě uvařit puding, popíjím bio bylinkovej čaj a dám se do toho:-). V úterý jsem byla už podruhé na odstraňování znamínek na plastické chirurgii. Měly to být dvě znamínka, ale paní doktorka pak vybrala ještě jedno a já se navíc odhodlala si nechat odstranit takovou červenou prasklou žilku na obličeji (na nose vedle oka). Takže už od úterka mám monokla, který je každým dnem hezčí, větší a barevnější (nikdy víc). A jestli tam budu mít jizvu, tak tu doktorku půjdu zabít (hahaha).

Tenhle týden bylo nejvíc strašně moc krásně. Konečně jsem mohla chodit v keckách a tričku (dokonce fakt jenom v tričku) a mikině a bylo mi fajn.
Byli jsme s K. krmit labutě na Střelečáku a popíjeli frisco, udělali jsem nějaký fotky (hlavně teda fotky něj) a bylo to strašně hezký. Taky jsme hodně byli v/na Blanici (studentská hospoda u kolejí, kde mají obrovský porce za výborný ceny) na jídle a letos poprvé jsme vytáhli našeho psa na procházku do lesoparku. Paráda prostě.
Pak jsem po dlouhé době vyrazila do ústřední knihovny (sama samotinká) a úplně jsem si tam vzpomněla jak jsem díky Samotářům tuhle knihovnu měla ráda a hrozně se do ní vždycky chtěla podívat. No a pak jsem se tam doopravdy poprvé dostala a byla jsem z toho úplně nadšená a paf (oproti mojí pobočce městký knihovny je fakt obrovská). Šla jsem tam kvůli Malým ženám, který jsem si hrozně moc moc moc chtěla přečíst kvůli Dawsonově světu (všechno souvisí se všim) - byla to dobrá knížka. A teď tu knihovnu ráda nemám vůbec. To, že je obrovská je to hlavní, co mi na ní vadí, je neosobní, je tam milion lidí, nikdy nevím, co kde hledat a navíc jí mám docela z ruky, když musím něco vracet. Jsem věrná svojí menší milý pobočce, kde znám svoje knihovníky a všechno mám po ruce.

Vzpomínala jsem teď na hrozně moc věcí a bylo to takový zvláštní.
Vzpomněla jsem si jak jsem vždycky chtěla mít vodní postel (ani nevím proč) a tím pádem se mi vybavila Krabice snů a to jak jsme jí se Simčou vyráběly, dávaly do ní naše sny a zakopaly jí u ní na zahradě (v osmičce na základce) a pak jí fakt po pěti letech pracně vykopaly a smály se,  jak jsme byly jiný a všechno vlastně bylo jiný.
To léto jsem taky byla v Disneylandu a v Paříži a poznala Tomáše a všechno se změnilo ze dne na den. A říkala jsem si, jak to teď vnímám všechno jinak a že jsem ráda jak to všechno bylo a dopadlo.
Taky jsem si vzpomněla na první rande s K. a pamatuju si, jak jsem na něj čekala na Andělu a četla knížku. A hrozně jsem si chtěla vzpomenout, co jsem to v tu dobu četla, ale prostě to nevím.

Tak a teď měla přijít část, kdy vám postnu nějaký fotky - moje fotky. Fotky super trička a kecek, co jsem si koupila a super pleťový vody a peelingu, co mám a tak. A..... nebudou...... Během psaní jsem si to nějak rozmyslela..... Bohužel, možná příště....

Co nového u filmů:-). Začala jsem koukat na dost starý filmy (20., 30., 40., 50. léta) a taky na Disneyovky. Viděla jsem Metropolis, Kachní polévku (která mě hodně mile překvapila a bratři Marxové fakt mají něco do sebe), Leopardí ženu, Harveyho a Malou mořskou vílu, Pocahontas a taky Popelku.  Pak jsem viděla strašně krásný Little Children s Kate Winslet, Volver od Almodóvara, Nějak se to komplikuje s Meryl Streep (a víc bych to ocenila asi v pozdějším věku) a Bright star (který mě docela zklamal) - a fůru dalších, který zas tak moc za zmínku nestojí, ale podívat se můžete na profilu.

Jinak:
pořád píšu a píšu věci do školy (hlavně Absolventku a seminárky a tak); koupila jsem si příšernej žlutej lak na nehty (budu muset zainvestovat do dražšího asi); ochutnala jsem borůvkový pivo (a bylo dobrý); začala jsem nosit kabelku, co mám už od ledna, ale nebylo na ní počasí a po půl roce jsem zase vytáhla mp3(ku).

Some happy day....

Popíjím ženský čaj (což ve mě vyvolává vzpomínky na listopadovou praxi ve školce) a chystám se konečně napsat delší příspěvěk. Uvidíme jak to dopadne. A poslechnout si k tomu můžete TOHLE.

Fashion blogy - víte vůbec, že něco takového existuje? Mě to vlastně nikdy nenapadlo. Pak jsem u Natálije četla její příspěvěk na tohle téma a došlo mi, že třeba Cassidy, kterou čtu, má taky tak trochu fashion blog. Nepřijde mi to úplně špatný. Třeba u Cassidy si o těhle věcech čtu ráda. Díky Natáliji jsem navštívila i Sandru Leopardovou, která mi zpočátku přišla fakt hodně ulítlá, ale přesto mi to nedalo a ten její blog jsem přečetla od začátku do konce (ať už jsem si o tom myslela cokoliv). Já osobně se asi na nic takovýho nechystám - za módní ikonu se zrovna nepovažuju a spíš tyhle tipy triky ráda odkoukám:-), ale má to něco do sebe a je fakt, že fotky si lidi na blogu prohlížejí hodně rádi.

Tím můžu navázat na to, jak v podstatě na všech blozích, které čtu je milion fotek. U mě jich moc není (vlastně žádný, když nepočítáme obrázek na konci příspěvku, který není mnou vyfocená fotka). Přemýšlela jsem nad tím, ale prostě nevím, co za fotky bych sem dávala. Já fotím docela často (to by vám K. potvrdil), ale nejsem si jistá jestli to jsou fotky pro tohle místo. Možná to prostě bude i tím, že tak úplně stylově nezapadám mezi blogy, který čtu. Chci tam vůbec zapadnout? Zajímavá otázka.....

Založila jsem s kamarádkou web/blog. Je o vaření (ha ha ha). Kulinářská výzva, kde se každá pokusíme ve svém "počínajícím" kuchtěním překonat.  Máme před sebou 42 receptů a ty pěkně jeden po druhém uvaříme, zdokumentujeme a vložíme na blog. Já už mám za sebou 3 a příště se chystám asi na kuře - tak uvidíme:-D. Docela mě to začalo bavit (vaření samo o sobě), je to takový trochu odreagováváníse moje a když to pak někoho potěší, tak proč ne. Navíc se zdokonaluju pro chvíli až třeba jednou opustím rodné hnízdo - hih.

Moc lidem (jen fakt těm blízkým a těm, kteří jsou do toho zainteresovaní) o F. neříkám. Ale tady si můžu říkat/psát, co chci (ha), takže.... Asi opravdu nastal definitivní konec našeho přátelství, který trvalo 5 - 6 let. Nejlepší kamarád, nejbližší člověk a pak přijde Š. a všemu je konec. Jestli mi někdo dokáže vysvětlit proč kluci chodí s holkou, která není hezká a navíc je totální diktátor a nepřátelskej člověk, tak budu ráda (jo uznávám - možná jsem trochu nespravedlivá a třeba je lepší než to vypadá, ale nemůžu si pomoc). Nikdy bych neřekla, že dopadneme takhle, ale v tuhle chvíli mě to prostě vůbec nemrzí (což je hrozný). Jenže proč se "kamarádit" s člověkem, který se na vás totálně vykašle a ještě se chová tak jak se chová.... uff..... njn nedá se nic dělat, jedna kapitola je za náma. Aspoň mám pěkný fotky... že jo :-D.

S K. je to teď naopak super. Mám pocit, že jsme tak nějak konečně našli rovnováhu v tom našem "šíleným" vztahu. Ta ledno/únorová krize nám asi docela pomohla. Poslední dobou je fakt zlatej (ťuk ťuk). Dostala jsem dopis, dostala jsem obrázek - no co víc si přát že jo:-). Úplně v klidu my to mít asi nikdy nebudeme, ale zase jak on sám říká - byla by to nuda a my se teda nenudíme asi fakt nikdy:-D.

Filmy, filmy, filmy. Poslední dobou na nich ulítávám čím dál tím víc. Starý, nový, komedie, romantika, drama - prostě všechno. Zajímalo by mě kolik filmů jste viděli z TOHOHLE seznamu.  Chodíte často na CSFD? Já jsem na svým profilu každý den. To nej za poslední měsíc (tzn. únor): Rain man, Řidič slečny Daisy, Pevné pouto, Bratři, Muž, který sázel stromy, Klub rváčů, Harold a Maud, An Education, Little Ashes.

A nakonec jako vždy žádná moje fotka :-D, ale obrázek/fotka odněkud.....

Zima odchází. Přichází jaro.

No nebo v to aspoň doufejme:-). Zase jsem se po dlouhé době odhodlala a píšu. Jsem spokojená - dá se říct, že jsem dokonce šťastná (když zrovna nemyslím na to, co všechno mě čeká ve škole). V takové chvíle moc nepíšu. Když je člověk spokojený a nic ho netrápí, nějak není potřeba o něčem psát a vypsávat se. Přesto jsem tady.

Někdy před rokem (+-) jsem začala číst Pliwa. Nejdřív nejlepší články a protože mě to zaujalo, tak pak pěkně od začátku až do současnosti. Nakonec jsem nestihla přečíst úplně všechno (protože na stránkách nastaly změny), ale stejně... Pamatuju si, jak jsem si plánovala, že mu napíšu komentář, až se dostanu k tomu nejnovějšímu příspěvku. Jak mu napíšu všechno, co si myslím a jak legrační bylo zažívat postupně všechny ty věci s ním. Nakonec to dopadlo trochu jinak - ale do kontaktu jsem se s ním dostala. No a ...... je fajn:-), to jsem chtěla říct....

Všechno, co bylo špatně. Všechny pocity, který na mě padly. Celý to šedivý období. Všechno je pryč. Trochu jsem zabojovala, trochu zabojovaly věci sami - ale hlavně je všechno už zase dobrý. Nemusím se propadat do depresí a jenom doufám, že to tak teď po dlouhou dobu zůstane. Děkuju všem za podporu v časech zlých.

No a co dál....

Čtu Kmotra. Snažím se shlédnout všechny filmy, co chci. Koukám na Gilmorky. Snažím se být jiná. Snažím se postupovat se svou Absolventskou prací.  Vyrábím si vlastní "domácí" kuchařku. Moleskinuju. Fotím. Jsem TADY....

Grey days. Grey times.

Všechno je teď nějak špatně. Nic se nedaří. Nic není tak jak by mělo být. Celý minulý týden jsem byla úplně mimo a zase na mě padly moje nemilé "stavy". Když jsem myslela, že už to bude dobrý - tak zase není. Říkám si: BOJUJ! DĚLEJ NĚCO! Ale když člověk bojuje a něco dělá a ono se pořád nic neděje a je to jen horší a horší, tak začíná rezignovat. Tohle je sudý rok, sudý roky by měly být dobrý. Je půlka února a je to všechno pořád hrozný a hrozný a ještě horší. No říkám si, že celý rok tak přece vypadat nemůže, ale moje pozitivní myšlenky mi teď z hlavy nějak nechtějí ven. Takže si po většinu času zoufám, koukám do blba, brečím nebo se lituju. Nejsem schopná dělat věci, který bych dělat měla a tím, že je nedělám je zase všechno horší - stává se z toho začarovanej kruh. Doufám prostě, že si to teď všechno nějak vyberu a pak budu hrozně dlouho dlouho předlouho šťastná a když ne, tak nevim a radši ani vědět nechci.

No a tím končím svůj totálně nejvíc zoufalý příspěvěk po hrozně dlouhý době a jdu se vrátit k svýmu momentálně příšernýmu životu.

Someday. Somewhere.

Konečně jsem po hrozně dlouhé době dokoukala Synecdoche, New York. Nejdřív jsem vůbec nechápala, co ten film chce říct, o čem je a hrozně jsem se v tom ztrácela. A pak mi to dvacet minut před koncem najednou došlo. Komedii jsem v tom nějak nenašla:-).

Je zvláštní jak každý z nás chce, aby tady po něm něco zůstalo. Honíme se za spoustou věcí, chceme být šťastní, úspěšní, chceme úplně všechno. Máme svoje představy (já jich mám spoustu a jsou hodně konkrétní). Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím jestli něco, co dělám nebo dělat chci - dělám proto, aby tady po mě něco zbylo. Nějaká malá zmínka, vzpomínka, která někomu za 150 let připomene, že jsem tady prostě BYLA. (Možná je to tím, že je mi teprve 22 a prostě na takový věci v tomhle věku člověk moc nemyslí). Občas mě napadá, že už mi najednou prostě není 15 ani 18 a že čím je člověk starší, tím víc na něj padá povinností, tím víc mají jeho činy váhu a důsledky. To mi asi chybí nejvíc - ten pocit, že nic není konečný, že všechno teprve bude.

Vždycky jsem si představovala samu sebe až mi bude 18, 20,25,30. V těch představách jsem byla jiná. A jak čas plyne a já tu dobu míjím - začínám mít pocit, že se nějak nic nemění. Nejsem silnější a některý věci prostě nemizí. A některý se naopak objevují.

Někdy si svojí budoucnost prostě přestavuju a vím jaká bude, chci jí takovou mít a prostě "věřím", že taková bude. Někdy svojí budoucnost vůbec nechci. Někdy chci prostě zůstat tak jak jsem teď a to, co je někde přede mnou mě spíš děsí.

Co budu dělat až přijde pocit, že jsem něco nestihla? Že nic nezůstává? ......... Že všechno je jiné....

Kdyby Vám někdo přehrál před očima Váš život. Situace, lidé, slova, místa, vzpomínky. Vidět všechno s nadhledem. Zasmát se, zaplakat. Změnit všechno a nic.

Někdy. Někde.

Ve středu jsem měla narozky. Udělala jsem zkoušku ze SP a byla na obědě v mňam mňam mexický restarucaci Amigos. Ve čtvrtek jsem dodělávala věci na páteční zkoušku z Managementu (kterou jsem pak taky zvládla) a upekla jsem chleba (v náší super pekárně:-)). V pátek jsem byla po strašně dlouhé době na hokeji (Sparta x Vítkovice). A úplně jsem si vzpomněla jak mě hokej live fakt baví:-). Bylo to fajn. Dali jsme si stripsy, bramborovou kaši, zasmáli se a prostě fajn večer. Doma jsme pak zkoukli nový díly HIMYM a ráno nás čekalo vstávání na "sálovku" (sálový fotbal). Uff. Snídaně v hledišti a koukání, koukání, koukání. Pak oběd na Blanici a rodinná oslavička u nás. Večer kino (Sherlock Holmes) a pak v posteli Se7en. No a dneska už musím otevřít TE na středeční šílenou nejvíc nejtěžší zkoušku - ach jo.....