Zadaní x Nezadaní. Výhody x Nevýhody.

Přemýšlela jsem hodně o tom, jestli je lepší být zadaný nebo nezadaný. V čem jsou výhody a nevýhody těhle "stavů"? Jsem si jistá, že mnohem víc o tomhle přemýšlíme, když jsme sami. Když jsem se po čtyřech letech rozešla s P. (a chodila jsem s ním od 16) byl pro mě status nezadaná naprosto šílený. Sama jsem byla skoro rok. A celý ten rok jsem v podstatě pořád jen myslela na to, že chci být zadaná. Sledovala jsem výlohy svatebních salónů, stařečky držící se za ruce, páry na procházce v parku. Svátek sv. Valentýna jsem nenáviděla! Neustále jsem si říkala - najdu si ještě někoho? (což může znít hrozně naivně a zoufale, ale ruku na srdce, která z Vás si tohle aspoň jednou neřekla, když byla zrovna sama).

Být zadaný Vám zajištuje určité "místo" ve společnosti (zvlášť zadaných párů). Nepřipadáte si jako největší zoufalec na párty, kam si všichni přátelé přivedou svůj protějšek a když Vás vaši přátelé odsunou na druhou kolej kvůli drahému, budete mít mnohem větší pochopení. Jak už jsem se zmíňila výše - svátek všech zamilovaných pro Vás nebude nejčernějším dnem v roce. Ráno se máte v posteli ke komu přitulit, máte někoho kdo "kdykoliv" vyslyší Vaše sexuální potřeby. Nebudete sami na rodinných oslavách a babička se Vás nebude při každé návštěve ptát, kdy už si konečně někoho najdete. Držení za ruce, pusinky na krk, vískání ve vlasech (maličkosti, které Vám jako nezadaným budou prostě chybět). A bude toho určitě mnohem víc....

Na druhou stranu i status nezadaný má svoje kouzlo. Můžete jít kdykoliv kamkoliv s kýmkoliv a nikdo se Vás nebude na nic ptát předtím či potom. Můžete jen tak vyrazit s kamarády na prádzniny a nemusíte se ohlížet na to, jestli to protějšku nebude vadit a nebo jestli už nemáte jiné plány. Na každé párty můžete nezávazně flirtovat, seznamovat se a sbírat čísla, aniž byste se museli cítit provinile. Nikomu nebude vadit, když budete přespávat u kamaráda opačného pohlaví. Nikdy se nebudete trápit kvůli hádkám a neshodám a o půlnoci nebudete kvůli drahému brečet do polštáře. Máte nadmíru volného času.....

Být zadaný má své výhody a nevýhody. Být nezadaný má své výhody a nevýhody. Jaký status je příjemnější a jaký přináší více výhod a méně nevýhod je otázka (možná velmi subjektivní). Pro mnoho z nás je partnertsví velmi důležité a pro mnoho z nás je volnost a nezávislost vším. 

Být zadaný není špatné. Být nezadaný není špatné. 

Jsem zadaná. Má to své výhody i nevýhody... A občas bych chtěla být sama.... (I když status zadaný pro mě znamená hodně....).

Psala jsem. Píšu. Psát budu.

Doplnila jsem archív o celý rok 2009, který jsem psala na web nebo do wordpressu. Při přidávání jsem všechny ty texty četla a bylo mi veselo i smutno. Možná, že některým připadá naprosto úchylný takhle přes net sdílet svůj život a pocity s úplně neznámýma lidma, ale kdo z těch lidí si pak může po roce nebo i po pěti přečíst, jak co viděl a cítil. Já tohle můžu a někdy je to pro mě docela fajn vidět určitý věci s dostupem. Blog, který jsem začínala psát v prváku na střední se Svatkou na seznamu jsem zakládala v listopadu 2003. Letos už to bude neuvěřitelných 7 let "online" s menšími či většími pauzami. Kdyby jste četli moje první články z roku 2003 a 2004 určitě byste se strašně smáli (já se taky smála, když jsem je zpětně pročítala -> mám je všechny schovaný).

Začínala jsem s blogem, kam jsem psala všechno co dělám i nedělám a taky o věcech, který mě zajímali a měla jsem ráda. Třeba o Nirvaně nebo Hippies. 

Pak jsme se ve škole na ITE naučili s Frontpage a začala jsem dělat stránky tam. A trochu jsem všechno protřídila.

Nakonec jsem zjistila, že existují velmi nadaní lidé, kteří na netu poskytují ke stažení zdarma překrásné layouty a začala jsem používat jen poznámkový blok a html. 

Kvůli originalitě jsem pak občas poprosila některé více nadané a měla layout na webu zcela originální z mnou vybraných fotek a opět jsem zredukovala obsah.

Nakonec jsem objevila wordpress a tak nějak začala psát s ním, což zabilo všechno kromě takových těch "deníkových" zápisů. Rubriky jako: Filmy, Knížky, Písání, Extra, Download atd. jsem nadobro pohřbila. 

No a teď jsem tady. Celých čtrnáct dní píšu sem pomocí blogspotu a jsem nadmíru spokojená. 

Mít možnost se na sebe podívat po x letech a smát se věcem, které vám v určité době přišli tak hrozně důležité je k nezaplacení.

Ať už to někdo čte nebo ne....

 

Otázky.

Mám v hlavě tolik věcí, které bych chtěla vypsat a pak tu sedím u otevřeného okna, kurzor bliká a já nejsem schopná slovy popsast co se mi honí hlavou.....

Každý z nás občas stojí před volbou nebo krokem, který mu navždy může změnit život. Ve vteřině se rozhodnete. Ve vteřině uděláte něco, co úplně změní směr vašeho života a v tu chvíli si to ani nemusíte uvědomit. Prostě lusknete prsty a protože se nemůžete podívat jak by váš život vypadal, kdyby jste udělali tohle nebo tamto, prostě rovnýma nohama skočíte do něčeho. A pak..... pak se za rok, dva, tři .... deset otočíte a říkáte si jak by váš život mohl být úplně jiný, kdyby jste neudělali tamto nebo se nerozhodli pro tohle. 

Jaká bych byla, kdybych se ve třetí třídě při stěhování rozhodla pro základku přes silnici místo základky naproti paneláku? Kde bych byla, kdybych nezačala v šestnácti chodit s P. a nebyla s ním čtyři roky? Co by se stalo kdybych nepřekonala strach a nedala T. svoje číslo? S kým bych teď byla kdybych před dvěma lety nejela s bráchou na Slapy? Co jsem mohla zažít kdybych se po rozchodu s P. nebála odjet někam daleko? Co všechno mě mohlo ovlivnit a změnit kdybych se tolik "nebála"? ......

Kdybych znala odpověď na tyhle otázky, kolik bych změnila kroků a rozhodnutí? Všechny - žádné? Je lepší vědět nebo nevědět?...

Důsledky jsou tolik děsivé... 

Pamatujete si den, kdy jste se zamilovali do toho druhého? Do toho současného, do toho minulého, do všech? Všechna ta záplava spontánního a nečekaného a obrovského štěstí, zvláštní pocit po celém těle, těšení, vzrušení, nedočkavost, poznávání, pocit, že konečně máte to, co jste tak dlouho chtěli....

Moment - TEN MOMENT - kdy se na toho druhého podíváte a musíte se usmát. V tu chvíli to prostě víte!

Někdy mi tyhle první chvilky chybí i když každá část vztahu má svoje kouzlo (snad i ta poslední). Ty první momenty si totiž většina z nás pamatuje nejdéle a přebijí úplně všechno. 

Jsou chvíle, kdy máte hodně otázek a málo odpovědí.....

Jabadabadů

Vstávám. Snídám. Peru. Vypaluju. Oblékám se. Připravuju. Čekám na Kíťu a dneska huráááá super den :-).

Summer days.

Čtyři dny jsem teď s K. bydlela u babičky, která je na dovolený a měli jsme tak celý dům úplně pro sebe. Bylo to fajn, i když jsme si občas lezli na nervy a i když jsem ho občas chtěla zabít (a on mě určitě taky). Domů se vracím ráda. Ke svému místečku a posteli a tak. Někdy (třeba když jsme v Ikee) si říkám, jak by bylo super bydlet ve vlatním společně a všechno si vybudovat pěkně podle svýho, ale ve skutečnosti jsem zatím spokojená s bydlením u rodičů a s bezstarostností, kterou mi to pořád přináší (v podstatě). 

Vedra. Vedra. Vedra. Pořádný léto a pořádný prázdniny konečně. Všichni se potíme, sluníme, koupeme se a vzdycháme a chceme déšť (aspoň malinkatej). Jsem za tohle počasí ale ráda, tak to má v létě být. Loni jsem touhle dobou každý večer seděla doma, koukala na filmy a nadávala si jak jsem zoufalá a jak je všechno na nic a jak bych měla NĚCO udělat. Letos je všechno tak jak má být (aspoň zatím). Byli jsme se koupat na Lhotce (a omylem taky na nejvíc hnusným koupališti než jsme trefili k tomu správnýmu), leželi jsme u bazénu, večer se procházeli, popíjeli lambrusco a já si u bazénu na zahradě četla (zatímco K. pulíroval auto). Až do neděle mám teď čas jen pro sebe a můžu si před spaním číst a koukat na filmy, který mě berou a chodit po nákupech a psát a tak. Pak se chystáme za kamarádkou do Budějek a k Hladovýmu voknu a na Slapy a na chatu a do toho velkýho ostrova (něco jako aquapark) u Berlína. Zatím všechno tak jak má být.

Byla jsem dneska se ségrou nakupovat. Všude jsou slevy a tak jsme tašek nesli opravdu hodně (většina jich ale nebyla moje). Zamířili jsme taky do Deichmanu a zkoušela jsem si asi šest různých lodiček na obrovsky obrovským podpatku ve stylu Sex ve městě a připadala jsem si jako magor:-D - asi zůstanu u žabek, kecek a balerín, pokud někdo nezačne dávat lekce jak se v tomhle chodí dál než jeden metr. 

Teď tu sedím, přede mnou pizza, Sex ve městě a nějaký film. Taky mi tu leží Moleskine, kde je strašně prázdných stránek, na kterých už má dávno něco být; krabice, který chci vyklidit a skříň, která potřebuje provětrat.....

A lot of things...

Tak jsem se přestěhovala:-). Zase opět změna místa. Tentokrát kvůli tomu, že jsem prostě nemohla najít pořádnej theme na wordpress, který by mě vyloženě zaujal. Tak jsem objevila blogspot, kde si tak nějak můžu hodně udělat sama a to se mi líbí. Doufám, že tentokrát už tu zůstanu nějak déle. Starší příspěvky jsem sem všechny vložila (kromě Books, které musím ještě nějak domyslet) a všechno už je víceméně tak jak má být. Pustila jsem si svojí oblíbenou Underneath your clothes (TADY) a jdeme na to....

Tak jak jsem asi dopadla ono úterý s Teoriema a metodama :-)... No hádejte.... V pondělí jsem se tak nějak jako jediný den opravdu učila a četla a četla a pak jsem si řekla - no co prostě se nezblázním. Pustila jsem si film, krásně se vyspinkala, ráno se hodila do gala (vzala jsem si dokonce lodičky!) a vyrazila s deskama v podpaží do školy. Vůůůbec jsem nebyla nervózní - poprvé v životě mi to fakt bylo v podstatě jedno. No a pak jsem přišla na řadu, šla jsem na potítko, vytáhla jsem si otázku (kterou jsem v podstatě moc nechtěla), seděla jsem tam a snažila se psát, poslouchala jsem mega chytrou slečnu přede mnou (která dostala A) a říkala si, že mi to zase nedá (a že je to hrozně nespravedlivý a tak). A pak už jsem seděla před ní a usmívala se a mluvila a mluvila a ona se taky usmívala (a myslím, že v sobě něco měla, protože takovou změnu osobnosti jsem fakt neviděla) a nakonec odcházím s indexem, ve kterém mám B (BBBBBBB ano Bééé). Naprosto mě tím dostalala, protože za to úplně samý mě poprvé vyhodila (ale co - hlavně, že to mám). Takže pokračuju ve studiu. Třetí ročník mám ukončen a v týdnu 11. - 15. 10. mě čekají závěrečky a snad už i diplom. Největší překvapení, protože jsem tomu fakt vůbec nevěřila, ale jsem nejvíc ráda. Student dvou škol jsem tedy zatím pořád.

Nevím jak moc koukáte na seriály. Já sleduju tři teďka (HIMYM, Chirurgy a Zoufalky) + jsem sledovala a miluju Ally McBeal, Gilmorky a DC. A úplně mi to stačí. V kinech teď běží (aspoň doufám, že to tam ještě je) Sex ve městě 2 a všichni o tom mluví a řeší jaký to je a tak. Já jsem na seriál nikdy nekoukala a první film jsem taky neviděla. Tak jsem si říkala, že to prostě zkusím a první díl (filmu) jsem si pořídila a  konečně jsem se na něj podívala. Šla jsem do toho s tím, že se mi to líbit nebude a že to určitě bude hrozná blbost. BYLO TO SKVĚLÝ!!! Hrozně se mi ten film líbil a docela mě to chytlo. A hned po shlédnutí jsem chtěla chodit na 15 cm podpatcích a mít LV kabelku a být hrozně nezávislá (:-D). Jenže neumím chodit ani na 5 cm podpatcích, kabelky mám tak za 300,- max a nezávisle nezadaná taky nejsem. Ale co.... Začala jsem stahovat i seriál (mám zkouknutý 3 díly první série) a jsem zvědavá na druhý díl filmu. A tak teď sleduju i Sex ve městě (aspoň mám postaráno o zábavu až budu po večerech sedět doma a nebudu mít co dělat).

Začaly prázdniny. Oproti loňsku se všechno vyvíjí docela fajnově a mám se dobře. Byla jsem pár dní na Živohošti, pár dní u K. na chatě a teď budu pár dní doma. Jako každé léto i tentokrát na mě leze nějaká nemoc (chřipka, nachlazení, rýmička). Přes rok v podstatě nikdy nejsem nemocná (ťuk ťuk), začne léto je 35 stupňů a je to tady (nenávidim to). Takže se dopuju práškama a přesvědčuju se, že je mi skvěle. Navíc mě bolí zuby (nebo dáseň) a nevím jestli mám jít k zubařce nebo jestli to přejde (ach jo). Doufám, že mi nerostou moudráky! A v rámci toho, že mi je teď všelijak končím s dalším předlouhým příspěvkem a pokračovat budu příští týden. Jdu spát nebo sledovat Sex ve městě ;-)

Jednou...

Po sto letech se zase jednou ozývám. Všechno stálo, protože jsem nebyla schopná vybrat pořádný vzhled a když už jsem ho vybrala, tak zase nefungoval tak jak měl a já nevěděla, co s ním. Teď tedy bude fungovat tenhle do modra a doufám, že líbít se mi bude dlouho (protože ty nervy při hledání už NIKDY prostě).

Nikdo jste se mi neozval, že se si mnou chcete dopisovat (trochu jste mě teda zklamali), ale jestli si aspoň seženete knížku o Heleně Kellerové bude Vám prominuto. Sestra odmaturovala úplně v pohodě a já se školou dopadla úplně nejvíc nejvíc špatně.

Na což navážu, protože prostě vůbec, ale opravdu vůbec nic nedopadlo tak jak mělo. Celý tři roky chodím do školy, studuju, všechno jde. A pak přijde poslední zkouška (jako fakt úplně ta poslední ústní zkouška před záverečkama) a já jí nedám -> poprvé v životě jsem nedala nějakou zkoušku a musí to být zrovna ta, na které všechno závisí. Jsem prostě trotl. Takže k závěrečkám jsem nakonec nešla a jestli teď v úterý tu zkoušku nedám zase, tak celý moje tříletý studium skončí totálním fiaskem a diplom mít žádnej nebudu (ach jo). Jsem na sebe hrozně naštvaná, protože jsem líná a dělám toho hrozně málo, abych se zachránila (i teď bych se měla učit a radši píšu sem) a zkrátka na to kašlu no. Nějak jsem rezignovala asi. Jsem si jistá, že za měsíc si budu hrozně nadávat a říkat si jakej jsme debil. Hrůůůza prostě!!!

Jestli se mi podaří příští rok dospět ke státnicím, tak tady svatosvatě slibuju, že budu makat jako šroub a tu školu prostě dodělám ať se děje, co se děje. Protože nedokončit dvě školy, to už by bylo fakt moc. Zvlášť pro mě takovou "šprtku" v očích ostatních. TAK.... to je vše k mé neskonalé demenci a zmařeným nadějím ohledně budoucího zaměstnání v sociální sféře.

Ozvala se mi slečna, která četla můj starý web a prosila mě, jestli bych se zase nevrátila k přidávání knížek, které jsem přečetla. No a napadlo mě, že to s těma knížkama vlastně nebylo tak špatný (i pro mě je to takový dobrý mít ucelený seznam všeho, co jsem kdy četla), navíc jestli je to inspirací i ostatním - tím líp. Takže jsem založila novou rubriku Books a do ní postupně vložím všechny knížky z webu a začnu přidávat další. A vy pěkně začnete číst a chodit do knihovny jako já (a třeba se tam potkáme).... :-)

No a jelikož jsem si už postěžovala, uvedla nový vzhled a novou rubriku, nezbývá mi nic jiného než zase odejít k Teoriím a metodám a doufat, že něco mi v tý hlavně zůstane...

Letters.....

Nemám, co dělat (ve skutečnosti mám na práci asi tak milion věcí do školy, ale jsem hrozně líná a nic se mi dělat nechce) tak jsem si řekla, že zase jednou otevřu okno wordpressu:-). Otevřené je už asi 15 min. a pořád přemýšlím o co se s Vámi podělím. Tak tedy:

Když mi bylo asi tak 13 (řekla bych), milovala jsem Natalii Oreiro a Divokýho anděla (kdo taky ne, že jo). Sledovala jsem všechny tři její telenovely (co u nás běžely), mám všechny její CD a dokonce jsem viděla i její dva filmy (ano - Natalie natáčí i filmy a nejsou špatný). Takže i když už teď nejsem zrovna mega fanoušek latin telenovel a plakáty Natálky mi nezdobí pokoj, ani se nesnažím nosit lacláče a kšilt dozadu, tak pravidelně sleduju její oficiální české stránky (podívat se na ně můžete TADY - a jsou fakt hodně dobrý). Web teď slaví pět let existence a tak jsem si projížděla jeho historii a vzpomínala na to, jak dlouho už na ty stránky chodím a jak mi tahle sympatie k Natálce v podstatě vydržela dodnes. Některý věci z teen let si prostě nechat můžeme ne?:-)

Je to naprosto neskutečný, ale dopsala jsem a odevzdala svojí Absolventskou práci a v červnu budu končit Jabok. Tři roky za mnou - uteklo to jako voda. Vzpomínala jsem na maturitu a na to jaký to byly nervy a když to teď srovnám, tak bych dala mnohem víc přednost maturitě než tomuhle. Moc velký šance si nedávám a myslím, že diplom si odnesu až na podzim. Zkouškový, práce, absolutoria - je toho moc. Snažím se nešílet a zatím (ťuk ťuk) mi to jde (až na prvotní hysterii). Doufám, že mi to vydrží, co nejdýl a stresovat se prostě nebudu! Letos se fakt těším na půlku června, až budu naprosto volná a všechno bude za mnou. Venku je pořád čím dál tím víc hezky a my se snažíme, co nejvíc výletit. Baví mě tohle cestování a jen tak ježdění někam, kde nás vždycky něco čeká. Jsem zvědává, co podnikneme o prázdninách a jak si se vším poradíme.

* tak tohle jsem začala před třemi týdny a k dopsání se dostávám teď (jestli to teda zase neskončí v konceptech). Dnes tedy pokračuji a navazuji níže.

Ségra má svaťák. Praktickou udělala za jedna a za necelé dva týdny (protože maturuje až ve středu) jí čeká ústní. A já najednou vzpomínala na to, jak jsem tu svojí maturitu prožívala já. Jak jsme s Domčou o svaťáku bydleli u nás a jak jsme celý dva dny třídili fotky z maturiťáku a jak jsme u učení neustále usínali. Jak jsme koukali na filmy, který se nám hodily k maturitě a jak to bylo super a v pohodě. A pak přišla neděle. My jeli od babi a dědy a mě najednou došlo, že za tři dny (ve středu 23. 5. 2007) budu fakt sedět ve škole a ta maturita, která mi celou dobu přišla hrozně neskutečná se najednou fakt odehraje a chytnul mě hrozně strašně velkej strach. V úterý večer pár hodin před onou "osudnou" chvílí jsem seděla u počítače a na malou chvilku jsem byla v klidu a jedla jsem banán a všechno bylo fajn. A pak jsem šla spát a v noci jsem byla úplně mimo a ráno ani nevim jak jsem do tý školy dojela a pak jsem tam seděla před třídou, hlavu mezi kolenama a říkala jsem si: "tohle já prostě nezvládnu, já to nedám, já tam nepůjdu" a přitom jsem věděla, že to udělám, ale celá ta věc je prostě tak OBROVSKÁ, že si s ní nevíte rady. Seděli jsme tam čtyři (všichni asi podobný pocity), Míša začal zpívat kaskadéra a pak přišel Borovička a řekl: "tak pojďte první" a všechno se odstartovalo. Byli jsme v tom a všechno to zvládli a pak nám to celý připadalo, že to za ty nervy vůbec nestálo. Přesto jsem nikdy nebyla z těch, kdo by chodil a říkal: "taková brnkačka, to bych si klidně zopakovala". No a teď mě čekají závěrečný zkoušky a 17.6. ze mě MOŽNÁ bude Dis. a říkám si: "zlatá maturita" :-). Jsem zvědavá jak budu svůj "10denní svaťák" (pokud udělám všech svých 6 zkoušek napoprvé) popisovat za tři roky (možná za rok, až budu dělat bakaláře). Každopádně jsou to chvíle, na který prostě budete vzpomínat vždycky - trochu s dojetím, trochu s úsměvem, trochu rozechvělí.

Čtu teď knížku (jako ostatně pořád). Knížku, která mě po hrozně dlouhé době strašně chytla a čtu jí pořád - každou volnou chvilku a jsem z ní úplně paf.  Je to knížka s názvem VIA LUCIS (Příběh hluchoslepé Američanky Heleny Kellerové, která tmu a ticho proměnila v nesmrtelnost.) od Jindry Jarošové. U nás Helen Kellerová asi moc známá nebude (i když doufám, že díky téhle knížce aspoň o trochu víc bude) a přitom je to tak neskutečný člověk, žena, příběh a život. Pokud jste zdatní v angličtině (aspoň trochu) víc si o ní můžete přečíst TADY, v češtině o ní na wikipedii najdete bohužel jen jednu větu. Knížka ve mě samozřejmě vyvolává spoustu pocitů a jsem z ní nadšená a tak, ale to o čem si chci psát a nad čím mě donutila přemýšlet, jsou kupodivu dopisy. Píšete někdo dopisy? (někomu reálnému, babičce, sami sobě, někomu imaginárnímu, do deníku...). Za poslední půl rok jsem napsala dopis dvakrát, ani jednou neodešel poštou a vždycky byl pro mého přítele, kterému jsem ho prostě jen předala. Dřív (před fakt docela hodně dlouhou dobou - asi tak 7 lety) jsem si dopisovala s někým, kdo bydlí v Pacově (u Pelhřimova). Do teď mám ty dopisy všechny schovaný a je úplně krásný, že si dva lidi dokázali nějaký 3 roky psát pravidelně dopisy (navíc lidi/děti ve věku 11 - 14 a 14 - 17). Helen Kellerová za svůj život napsala nespočetně dopisů (rodině, přátelům, známým osobnostem a spoustě dalších) - jasný, byla to jiná doba a dneska už se prostě dopisy ani nevyplatí. Není v tom, ale určitý kouzlo? Papír, který držíte v ruce, vůně, písmo, které někdo napsal vlastní rukou.... Dopis je něco, co si schováte a za padesát let dokazuje existenci něčeho... čehokoliv (vztahu, přátelství, nejistoty, lásky, příběhu, života, osobnosti...). Dopis prostě není e-mail ani smska a možná je fakt škoda, že jich dneska posíláme a hlavně píšeme tak málo (jestli vůbec). Nechtěl byste si se mnou někdo dopisovat? ......:-)

Pro dnešek končím...

* výjmečně jde o mé vlastní fotky:-)