Poslední den prázdnin.

Už jen, že je ten poslední srpen bych ráda něco napsala. 

Něco o krásném létu plném zážitků, sluníčka a tepla. Nějak to ale vlastně nebylo léto plné zážitků ani tepla ani sluníčka. 

Párkrát jsem byla na Slapech, párkrát na chatě, jednou v Karlových Varech, jednou ve Veltrusích (jsem Vám ani neříkala jak jsem byla na "seznačních" dožínkách:-D), jednou ve Žlutých lázních na bláznivý párty s Kačkou, co přijela z Anglie a jedno krásné výročí jsem měla. Koupala jsem se jednou v přehradě, 2x u babi v bazénu a jednou v bazénu u T. a L. Jednou jsem byla lenošit s dekou v lesáči. Na nic víc si opravdu nevzpomínám.

Konec léta je skoro jako konec roku, nepřijde vám?

Opět jsem v učícím procesu - zatím teda spíš v psacím, ale už od pátku mě čeká jen to učení. Tentokrát sice nejde o měsíc, ale stejně mě to hrozně štve (že to musím znovu podstupovat, že nemám o měsíc delší prázdniny, že nemůžu chodit do práce!, že nemůžu nikam). O víkendu se zase přestěhuju do svého dřeveného podkrovního pokojíku u babi a budu mít pocit déjà vu. Vážně doufám, že na toho magistra budu moct nastoupit. Je tedy dost možné, že příštích pár týdnu tu budou jen ubrečené články;-).

Zítra mě čeká konečně nějaké rozptýlení ve formě knihovny a konečně taky vyrazím na chvilku ven. 

Zítra je 1. září a já vždycky vzpomínám na první den ve škole ať už na základní, střední, vyšší nebo vysoké (jednou jsem o tom psala i článek).

Užijte si poslední večer prázdnin lépe než já...

Začínám se trochu bát.

Včera jsem dokoukala poslední díl druhé série Glee. Teď už jen čekání na nové díly.
Přišel mi harmonogram státnic (opět), psychologie mě čeká ve čtvrtek 15. 9. (opět).
Každý den zasedám ke stolu a píšu a píšu a píšu (jen ne to, co bych chtěla).
Začínám zase přemýšlet o běhání (to ty Natálčiny články!).
Dočítám dvě knížky a začínám se těšit na moře, kam si potáhnu něco pořádně tlustého (třeba Bílou velrybu).
Stáhla jsem si Wonder Years a vracím se tak do let dospívání.
Končí prázdniny a končí mi moje samotářské působení v pokoji. Vrací se mi sestřička.
Ochutnala jsem poprvé v životě sýrové fondue (a nechutnalo mi!).
Zase se vracím k filmovým večerům v posteli.

Začínám se trochu bát...

Horký letní večer.

Ano - venku je teplo. Hodně teplo. Přes den modrá obloha a večer 25 stupňů. Krásný pravý srpen, tak jak ho mám ráda. Konečně pravý letní týden. Jsem za to ráda. Užívejme si to než přijde podzim a zima.

Ještě než si pustím poslední díl Sexu ve městě (dívám se na seriál už po druhé a shodou okolností přesně rok poté, co jsem na něj dívala poprvé), dohoním čas a podělím se s Vámi o zážitky posledních dní. 

Začnu tím největším a nejkrásnějším. S K. jsme slavili tříleté výročí (18.8.). Před sedmou jsem dorazila na Harfu, poseděla s tužkou, blokem a knížkou na venkovní terase a počkala si než K. dorazí. Poté jsme vyrazili na metro s tím, že jsem vůbec netušila, kam a za čím míříme (tušila jsem, že půjde o večeři). Vystoupili jsme na Náměstí republiky a vydali se směrem na Staroměstské náměstí, což mě trochu překvapilo (o večeři jsem začala trochu pochybovat). Naše kroky se zastavili přímo před Orlojem a hotelem U Prince. Zcela překvapená, nejistá a nevěřící jsem se vydala k výtahu, který nás vyvezl do střešní restaurace, kde jsme měli rezervovaný stůl. Nejchutnější, nejkrásnější a nejatmosférovější večeře, co jsem kdy zažila. 

Po večeři jsme si před restaurací dali extra čokoládovou zmrzlinu ve velkém kornoutu a vykročili směrem na Karlův most a Kampu (před třemi roky jsme právě v parku na Kampě začali tohle naše malé dobrodružství). Mě samotnou vůbec nenapadlo, že bysme tam mohli jít a docela jsem zírala jak to má K. připravený. Když jsme došli do parku a vybrali místo na sezení (byla už tma), musela jsem zavřít oči a čekat, co se bude dít (čekala jsem muffin se svíčkou). Ale K. mě znovu překvapil - v trávě svítila jahodová svíčka, vedle ležela miska s jahodama a šampaňský. Úplně jak z filmu no:-). A pak přišli na řadu dárečky - poslední překvapení a šok. Dostala jsem vysněnou Coco Chanel Mademoiselle - až mě to rozplakalo! Vůbec jsem z toho nic nečekala a přišlo mi to tak dokonalý, že to až nebylo možný. Takže takový já jsem letos měla úžasný výročí!

Týden před tím jsem byla na svatbě našich přátel (v našem věku v podstatě). Dlouho jsem řešila, co si vezmu na sebe (klasika, že jo). Nakonec jsem se odhodlala a po roce, co jsem na Fleru slintala nad krásnou tylovou sukýnkou jsem slečnu zkontaktovala a balíček zaplatila. Po třech dnech jsem rozbalovala velkou obálku a těšila se, jak to všechno bude v reálu vypadat. Nejdřív mi přišla hrozně velká, ale pak jsem si jí nandala na sebe a hodinu v ní tady běhala, jak jsem z ní byla nadšená. Na svatbě jsem rozhodně byla originál (i když doma jsem takový úspěch teda nesklidila) a jedna slečna si dokonce myslela, že tu sukni mám z kolekce Agáty Hanychový :-D! Svatba sama o sobě byla hrozně krásná a dojemná, jako prostě všechny svatby. Jako vip hosti, jsme pak byli pozvaný i na večerní párty, kam se muselo ve fialový! Sháněla jsem pár dní před svatbou teda něco fialovýho, protože doma mám jenom fialkovej svetr a v tom bych umřela vedrem na párty, kde se tancuje. Jenže fialová asi teďka nefrčí (jenom teda pro děti 5 -10 let) a nebo v ní dělaj jenom hrozně ošklivý věci. Nakonec mě zachránila ségra a její šatičky, co měla na after po maturiťáku (moc jsem se v nich necítila, ale nebylo zbytí). Svatební párty mě pak dostala asi ještě víc než samotný obřad a hned bych se vdávala. Měli to krásně všechno promyšlený a naplánovaný a nic takovýho jsem fakt neviděla (jednou tu jejich svatbu celou okopíruju!:-D).

Po hodně dlouhé době jsem taky byla v Lush, koupit něco pro někoho, kdo to měl pro někoho k narozkám. Jenže jak jednou vlezete do tohohle obchodu, nemůžete odejít s prázdnou. Koupila jsem si teda svůj první šampuk - takovej docela smradlavej, ale líbilo se mi jaký má učinky a na vlasech to pak tak hodně cítit není. 

Momentálně si ale takhle neužívám :-/ a i když je takhle krásně tak furt pendluju akorát mezi prací a psychologií, kterou hrozně nestíhám (protože jsem líná a nezačala jsem dřív). Akorát v pondělí jsem vzala deku, studený pití, upečenou dobrůtku a vydala se s Kíťou do lesáče, kde jsme v klidu prokecali asi tři hodiny.

takhle to vypadá, když s Kíťou vyrážime ven

Zítra do práce, pak pracovat na psychologii a večer grilovačka. Začínám se trochu bát, začínám být trochu ve stresu. Tenhle týden si chci ale ještě užít...

*chtěla jsem toho napsat určitě dřív, ale samozřejmě si teď nemůžu vzpomenout :-)

Dead things.

Jsem hrozně pověrčivá. -> proto všechno zaklepávám do zubů, proto sleduji jaké číslo metra mi přijelo, proto sleduji jakékoliv znamení. 

Cítím se bezpečně v "zajetých kolejích". -> proto je pro mě důležitý můj osobní prostor, proto mám ráda ve věcech určitý řád, proto pro mě i maličkosti znamenají tolik.

Věřím, že všechno má duši. -> proto tolik pečuji o své věci, proto se k věcem někdy chovám jako k živým.

Knížky jsou mojí nedílnou součástí. -> proto mám vždycky nějakou u sebe, proto není v roce žádná doba, kdybych něco nečetla, proto bude knihovna první věcí v mém bytě.

Vzpomínky jsou mojí vlastní knihou života. -> proto si skoro všechno zaznamenávám, proto si skoro všechno schovávám. 

Psaní je můj vnitřní hlas. -> proto se mnohem lépe vyjadřuji psaným slovem, proto sedávám s tužkou a blokem, proto je pro mě možnost psát vším.

Jsem snílek. -> proto se dokážu zasnít v kteroukoliv denní dobu, na kterémkoliv místě, proto mám bujnou fantazii, proto častěji sním, než jednám. 

Zvláštností je nespočet...

Osmého srpna.

Dneska je osmého srpna a je to tak trochu moje oblíbené datum. Osmička je moje osobní (šťastné chcete-li) číslo. Jednou bych se tenhle den, chtěla třeba vdávat. Tak jsem si projela svoje "deníčky" a podíváme se kolik takových osmých srpnů jsem si zvěčnila a proč :-). 

8. 8. 2003 - jsem se sešla s M. a poprvé v životě jsem byla na Hůrce v parku. Bylo to jediné období, kdy jsme byli spolu, oba doopravdy zamilovaní a prostě si ten den užili jak to v tomhle věku nejlíp jde :-). Úryvek: Byl to takový park s rybníčkem a bílými mosty, jak z pohádky. Jak to člověk všechno vidí krásně co?

8. 8. 2008 - jsem se vrátila po poměrně šíleném týdnu ze Živohoště domů. Odpoledne mi zavolal H. a chtěl, abych s ním na Živohošť jela zpátky. Já řekla jo. A poznala jsem K. Byli jsme na golfáči, na diskotéce. První jiskra přeskočila. (no řekněte, jestli tohle není osud:-D)

8. 8. 2009 - jsem byla v Domoušicích na chatě. K. byl po operaci kolena. 

8. 8. 2010 - jsem část dne opět byla v Domoušicích na chatě. Byla to ale neděle, takže jsme se vrátili domů. Zajela jsem do Ikei, prohlídla si přestavbu bytu, jela domů metrem a pak se koukala na Sex ve městě (poprvé). 

8. 8. 2011 - jsem dopoledne vypracovávala otázky z psychologie na svůj druhý pokus ke státnicím. Přišla mi skvělá sukýnka z Fleru, po které toužím už rok a kterou si vezmu ve čtvrtek na svatbu. Byla jsem s Kíťou na nákupech, užila si skvělé odpoledne. Pustila jsem si oblíbenou hudbu a užila si fajn večer. 

* projíždění deníku je nebezpečná věc!

STARBUCKS II.

Sedím ve Starbucks, všude kolem jsou nějací lidé, hlavně cizinci. Už po druhé mám asistence právě tady, tentokrát přímo na Václavském náměstí. Je to asi půl roku, co jsem ve Stbx (naše pracovní zkratka) byla naposled, takže oproti minule sem nechodím v kabátu, rukavicích a čepici a nedávám si horké nápoje (zdarma). Dnes popíjím Strawberies & Cream a je mi vedro. 

Nevím jak často Stbx navštěvujete a jaký k němu máte vztah. Pro mě je kafe za stovku (to nejmenší) a čaj skoro za sedmdesát (ten největší) trochu drahá záležitost. Mimo asistenci jsem tu byla asi tak 2x a nikdy jsem se neposadila. Pamatuju si svojí úplně první návštěvu tady, protože jsem byla natěšená a prostě jsem stbx chtěla vyzkoušet (značka no) - někde mám schovanou i onu první účtenku. 

Nedávno jsem zrovna v Sexu ve městě narazila na díl, kde Carrie o Stbx mluví. Když jsem se tu včera rozhlédla, nevěřila jsem vlastním očím. Pozorovala jsem to tady trochu s údivem, trochu s pobavením. Všichni, co chodí do Stbx (VŠICHNI!) mají notebook (nejlépe mini a ještě líp Apple), Iphone a sluchátka (když ne všechno dohromady, jedno z toho určitě). Žádná knížka, časopis nebo papír a tužka. Já sama tu sedím nemám notebook ani Iphone a ani sluchátka - lehce sem nezapadám. 

Úplně šílený mi přijde jak sem spolu přijdou dva lidé (přátelé, hrdličky), parta kamarádek a vytáhnou iphony (samozřejmě sluchátka - na ně fakt nezapomínejte!) a prsty jim jedou po displeji. Ani se na sebe nepodívají. Nepřijde vám tohle divný? Děje se tohle ve všech kavárnách? Uznávám, že velká část lidí tady jsou cizinci a z nich tvoří velkou část z nich Asiaté (asi mám pocit, že cizinci k tomuhle tíhnou víc než Češi). Ale stejně... kam se podělo kouzlo čtení nad kávou/čajem nebo pokec s kamarádkou nad kusem cheesecaku (ne, že já sama bych tady něco takovýho provozovala). Moje hodinová asistence mi na to kafe ani nevydělá. Ale je tu příjemně, jsou tu křesla, to kafe je sakra dobrý (a to kafe ani nepiju)... Takže vlastně ani tak neodsuzuju kavárnu jako takovou, ale spíš lidi, co sem chodí? Ve skutečnosti mi to přijde jen zvláštní a říkám si kam to všechno spěje s těma vychytávkama, co se na nás valí (ano mám notebook, mám bb - neříkám, že je to špatně) -> jde mi spíš o Ipady, Kindly apod. Jaktože už skoro nikdo nechce otáčet tisíckrát ošahaný a zvláštně vonící stránky knížek z knihoven nebo si v klidu popovídat s kamarádem z očí do očí? 

Já sama dnes každopádně jako průkopnice sedím ve Stbx, popíjím svůj studený nápoj, píšu tužkou č. 2 do obyčejného čtverečkového bloku a čtu knížku z knihovny, co byla napsaná v 60. letech a u nás vydaná r. 1988 (v roce, co jsem se narodila), takže přes dvacet let starou a věřte mi tu už si osahalo spoustu lidí ..... a voní archivně.

Pohyblivý svátek

Ke knížce jsem se dostala díky filmu Město andělů. Pamatuju si jak se mi v knihovně dostala poprvé do ruky a jak krásně zvláštně voněla. Četla jsem jí už dvakrát a společně se Stařec a moře je to od Hemingwaye moje nejoblíbenější!

Dokud bylo ve městě tolik stromů, dalo se každý den vyhlížet, jestli už jde jaro, až jednou ráno je přinesl přes noc teplý vítr. Někdy je těžké, studené deště zase zahnaly, takže se zdálo, že už jaro nikdy nebude a že člověk přijde v životě o jednu roční dobu. To bývala v Paříži jediná opravdu smutná doba, protože to bylo něco nepřirozeného. Člověk čekal, že mu bude smutno na podzim. Každý rok kus člověka umíral, když ze stromů padalo listí a ve větru a ve studeném zimním světle trčely holé větve. Člověk však věděl, že jaro zase vždycky přijde, tak jako věděl, potom co řeka zamrzla, že jednou zase poteče. Ale když ty studené deště nepřestávaly, až jaro úplně zabily, bylo to stejné, jako když někdo mladý umře bez příčiny. 

Tentokrát ovšem nakonec přišlo jaro pokaždé, člověka však děsívalo pomyšlení, že málem nepřišlo. 

Ernest Hemingway

Nepřečtený dopis.

Poznala jsem tě, když mi bylo patnáct. V době, kdy jsem nosila vlnité vlasy, zvonáče a batikovaný košile. V době, kdy jsem věřila, že dokážu všechno na světě - kdy přátelství znamenalo nejvíc a celé jsme to měli ještě před sebou. Iniciativa i tehdy byla na tvé straně a když jsem si uvědomila, že i já bych o tebe měla zájem, bylo pozdě. 

Další setkání proběhlo o rok později - to už jsem za sebou měla první ročník na střední a ty jsi vycházel základku. Potkali jsme se na tvojí rozlučce, byl jsi rocker - dlouhý vlasy, bradka a tričko s metalovou kapelou. A zase jsme byli tam, kde předtím - jenže já už tehdy byla zadaná a i když mě to lákalo, věděla jsem, co chci. Vsadím se, že ty si to ani nepamatuješ. 

No a pak jsme tě potkala až po třech letech. Měla jsem za sebou zase první ročník, jenže tentokrát na Jaboku a ty jsi maturoval. Vlastně si jel na svůj pomaturitní večírek a já na akci s kamarádem. Byla to doba, kdy jsem byla třičtvrtě roku sama po šíleným rozchodu s P., ze kterýho jsem ještě rozhodně nebyla venku. Ty jsi vypadal jinak, usmíval ses a chtěl si moje číslo - a mě to zalichotilo, tak jsem ti ho dala. A tohle už by sis určitě pamatoval...

Ozval ses a šli jsme ven, klasicky jako všichni tady, zamířili jsme do lesáče. Šli jsme takhle asi třikrát a ty jsi to bral jako hotovou věc. Pamatuju si to úplně přesně, jak jsme seděli na lavičce u baráku a najednou mi došlo, že spolu vlastně chodíme, aniž bych věděla, jak se to stalo (později jsem vždycky říkala, že si mě zkrátka uhnal). Byl jsi hrozně nadšenej, milej a taky hodnej. Jezdil si pro mě a seznamoval se s mýma kamarádama. Byla s tebou legrace.

Jenže pro mě to pořád nebylo ono. Ještě pořád jsem doufala v něco, co se nemělo stát a dělala věci, který sis rozhodně nezasloužil (a o kterých bys snad ani teď vědět neměl). Byla jsem nepříjemná a taky pěkná mrcha. Vlastně se divím, že si se mnou ty dva měsíce vůbec vydržel. Až mnohem později mi došlo (spíš jsem si přiznala), že jsem s tebou byla prostě na truc a taky abych nebyla sama. 

Je to tři roky zpátky a stále se ti chci omluvit. Chci tak nějak vlastně "nahlas" říct, proč to všechno dopadlo jak dopadlo. Po určité době už mi ta omluva přišla zbytečná a proto píšu tenhle dopis, který si pravděpodobně nikdy ani nepřečteš. Promiň! Omlouvám se, protože jsi fajn kluk a nezasloužil sis to jak jsem se k tobě chovala. Možná na jiném místě, v jinou dobu..... Asi to tak nemělo být... 

Kdo ví.... třeba se potkáme zase za pár let........