...

Seděla v autobuse. Vracela se domů. V myšlenkách měla stále něco z Paříže.V uších jí zněla hudba a snažila se zapomenout na to, kdo sedí vedle ní. Nechtěla myslet na to, jak to všechno dopadne a jestli vůbec. Chtěla jen pozorovat západ slunce a vzpomínat na něj. Na tajná setkání, tajné zprávy - na jejich seznámení. Cítila se po strašně dlouhé době opravdu živá. Byla šťastná. Byla šťastná díky němu a kvůli maličkostem. Vrátil se pocit, že ona sama za něco stojí. Nervozita. Motýlky v žaludku. Něco se dělo. A za to jí to všechno stálo. Pro tu chvíli nechtěla žádné výčitky svědomí a žádné další lži. Chtěla jen zavřít oči a snít. 

Přes to všechno někde v koutku jí samé věděla, že tak snadné to není a ani nebude. Koutkem oka viděla, jak vedle ní sedí on, ten kterému to nejvíc ublíží a ten který vůbec nic netuší. Jenže ať se snažila sebevíc, při pohledu na něj už nepřicházelo vůbec nic. A lítost - ta přišla až mnohem později. 

Nikdy moc nepřemýšlela nad tím, jak to celé dopadne, ale konec byl možná tím nejtěžším, co jí doposud potkalo. 

A až s hodně velkým odstupem času si dokázala říct - nelituji toho a neměnila bych nic. 

Vrátit se zpátky - udělala bych to zas!