Noční vlak do Lisabonu.

Pascala Merciera jsem objevila po cestě do Vídně v jedné trafice. Knížka (ač v angličtině) mě zaujala a zapsala jsem si jí na jeden z milionu papírků, kam si zapisuju všechno, co si jednou půjčím. Až letos, o pět let později jsem se k Mercierovi dostala a nemohla jsem si knížku vynachválit.

Lidi nevidíme, jako vidíme domy, stromy a hvězdy. Vidíme je v očekávání, že se s nimi můžeme určitým způsobem setkat, a tím z nich udělat kousek nás samotných.

Proč mě stopy minulosti tak rozesmutňují, i když to jsou stopy něčeho veselého?

Posledních vět se vždycky bál a od prostředku knihy ho pravidelně trápila myšlenka, že neodvolatelně přijde poslední věta.

Náš život, to jsou prchavé útvary z navátého písku, vytvořené nárazem větru a zničené tím příštím. Útvary z marnosti, rozfoukané větrem dřív, než se pořádně vytvořily. 

Ze všeho jsem vypadla.

Nějak jsem ze všeho vypadla. Z psaní, focení, zaznamenávání a tak. Doma jsem moc času netrávila, půlku dne trávím v práci a vybrala jsem si svojí první (dvoudenní) dovolenou. 

Ale nebojte čeká Vás plno informací, hned jak budu mít trošku klidnou chvilku:

• o výročí a festivalu Okoř
• o tom, jak jsem dostala Kindle
• o prodlouženém víkendu na chatě v jižních Čechách
• o tom, že už nebudu pít :-D
• o tom, jak jsem nakupovala zase něco pro Smash
• o tom, jak jsem pekla
• o škole
• o filmech s Marilyn
• a tak o všem, co se dělo a děje.....

Tak se těšte a nezanevřete na mě :-).

15. srpna.

Dnes je 100. výročí narození Julie Child. (Viděli jste tenhle film?)

Dnes je to 43 let od festivalu Woodstock v 69. (Poslouchám tohle a ukázku z festivalu najdete tady)

Přišel mi balíček z Lushe - po roce jsem kupovala nový šampuk, tentokrát Jumping Juniper. 

Nová várka müsli z Mixitu je připravená k vyzvednutí - vyrobila jsem si Paulův mix. 

Voucher na fotky už taky dorazil a nezbývá než vybrat ty správné. 

Už po osmé jsem vložila fotku do svého 365project.

Stahuju první film s Marilyn a asi nebude poslední - Gentlemen Prefer Blondes (Blondýnku všem moc doporučuju!).

Bubble tea - i ke mě dorazil, ochutnala jsem ledovou tříšť s kuličkama (byli jsme s Kíťou trochu zmatený tam ze všechno a nevěděli jsme jak to tam funguje), teď se chystám na čaj. 

Opět se mi vrátilo pár asistencí ve Stbx. Caramel frappuccino ♥. (V pátek zase na nějakou dobu naposledy.)
Po několika letech jsem se zase zamilovala do Ally.
Konečně jsem v sobotu při hlídání asi na po čtvrté dokoukala Úžasňákovi.
Zítra mě čeká nakupování dárků.
Za tři dny máme s K. výročí - čtyři roky za náma.
Sobota se nezadržitelně blíží, mají být tropy a já se šíleně těším!

The air that I breathe.

(* rozepsáno ve čtvrtek 2. 8. a dopsáno dnes 8. 8.)

Dneska jsem v práci přesně měsíc. Zvykla jsem si na ranní vstávání (i o víkendu už vstávám brzo, i když si celý týden říkám, jak si přispím). Zvykla jsem si, že tam prostě každý den fakt musím jít. Krizové dny byly jen dva - někdy druhý týden a od té doby vstávám spíše s úsměvem. Mám svůj stůl - se svými věcmi, svůj počítač a vlastní klíče. Na druhý pokus jsem si zaběhla i diář a je ze mě zkrátka pracující žena.

Jediné, co mě stále trochu (dost) štve je, že nemám žádné volno, žádné prázdniny. Nejedu nikam na týden, nejedu k moři, do hor, na vodu. Na konci srpna si snad vezmu dva dny dovolené na prodloužený víkend na chatě a na stole mi leží lístky na Okoř. O víkendech se snažíme nějak normálně žít a trochu si užívat, což se nám daří. Tenhle víkend je asi první, který je plánovaný klidově, protože K. jde do práce a já musím hnout se seminárkou, která mi tu leží už moc dlouho.

Se seminárkou jsem nakonec opravdu trochu hnula a neděli jsme strávili ve Žlutých lázních na sluníčku s drinkem a nohama v písku.

Začal další pracovní týden a taky týden, kdy mě čeká první výplata (a doufejme taky nějaké ty nákupy!).

Objednala jsem si na slevomatu další voucher na vyvolání fotek (tentokrát na fotky, co použiju do svého smash scrapbooku) a taky jsme si koupili ještě s jedním párem slevový kupón do Kolumbijské restaurace (tak jsem zvědavá jaké to bude).
Viděla jsem už nového Batmana a rozhodně jsem nebyla zklamaná. Nolan se zase ukázal a stálo to za to.
Čtu a čtu a čtu a doufám, že svůj letošní cíl (přečíst 40 knih) splním a stihnu. Momentálně každé ráno v metru  sedím s Blondýnkou o Marilyn Monroe. A skóre mám 29/40.
Objevila jsem docela hezkou věc -> Oh Life. Je to hlavně pro ty, co by si rádi psali deník, ale nedokážou se k tomu dokopat, najít si čas a tak. Mě to zaujalo okamžitě a od včerejška už píšu - uvidíme, jak mi to vydrží:-).
Další taková deníková věc, kterou jsem našla je tohle: 365 project. To je taky určitá forma deníku, ale vhodnější pro ty, co mají raději fotky než slova :-). Myslím, že mnohým bloggerům by se to mohlo líbit ;-).
O víkendu hlídáme, takže krom další práci na seminárce máme v plánu taky všechny díly Star wars (konečně).
Instaluju Simíky a jsem zvědavá jestli na ně ještě někdy budu mít čas (možná až zas budu nemocná).
Dělala jsem kuskus salát s avokádem, rajčatama a mozzarelou a byl strašlivě dobrej (recept zase ráda dodám) a k němu krůtí maso.

No a nakonec, po nějaké době - tipy na filmy: Američan v Paříži (1951), Volání o pomoc (2007), Tucker & Dale vs. Zlo (2010), Neklid (2011), Černobílý svět (2011), The Artist (2011), Neuvěřitelně hlasitě & nesmírně blízko (2011), Není král jako král (2000), Železná lady (2011), Gándhí (1982), Stůj při mně (1986), Občan Kane (1941), Prci, prci, prcičky: Školní sraz (2012), King Kong (1933), Šťastný Nový rok (2011), Mluv s ní (2002), Navždy spolu (2012), Elizabethtown (2005), Medianeras (2011), V měsíčním svitu (1991), Zrůdy (1932), Útěk do divočiny (2007), Svět podle Lelanda (2003, Kůže, kterou nosím (2011)

Spolek přátel krásné literatury a bramborových koláčů.

Dnes úryvky, které jsem si vypsala z knihy Spolek přátel krásné literatury a bramborových koláčů od Shafferové a Barrowsové. Knihu vřele doporučuji - já se od ní nemohla odtrhnout. Celá je psaná formou dopisů.

Neumím si představit nic smutnějšího, než strávit zbytek života po boku někoho, s kým bych si nemohla popovídat nebo - a to by bylo snad ještě horší - s kým bych nemohla mlčet. 

Právě tohle mám na četbě nejraději - stačí, aby Vám v knize padla do oka nějaká drobnost, a ta Vás zavede k jiné knize, ve které se zase najde něco, co Vás zaujme a přivede ke třetí knize, a tak to postupuje geometrickou řadou, konec toho procesu je v nedohlednu a smyslem jeho pokračování je požitek, nic víc.

Malá bolest vybízí k výmluvnosti, velká nutí k němotě. (Seneca)

...

Seděla v autobuse. Vracela se domů. V myšlenkách měla stále něco z Paříže.V uších jí zněla hudba a snažila se zapomenout na to, kdo sedí vedle ní. Nechtěla myslet na to, jak to všechno dopadne a jestli vůbec. Chtěla jen pozorovat západ slunce a vzpomínat na něj. Na tajná setkání, tajné zprávy - na jejich seznámení. Cítila se po strašně dlouhé době opravdu živá. Byla šťastná. Byla šťastná díky němu a kvůli maličkostem. Vrátil se pocit, že ona sama za něco stojí. Nervozita. Motýlky v žaludku. Něco se dělo. A za to jí to všechno stálo. Pro tu chvíli nechtěla žádné výčitky svědomí a žádné další lži. Chtěla jen zavřít oči a snít. 

Přes to všechno někde v koutku jí samé věděla, že tak snadné to není a ani nebude. Koutkem oka viděla, jak vedle ní sedí on, ten kterému to nejvíc ublíží a ten který vůbec nic netuší. Jenže ať se snažila sebevíc, při pohledu na něj už nepřicházelo vůbec nic. A lítost - ta přišla až mnohem později. 

Nikdy moc nepřemýšlela nad tím, jak to celé dopadne, ale konec byl možná tím nejtěžším, co jí doposud potkalo. 

A až s hodně velkým odstupem času si dokázala říct - nelituji toho a neměnila bych nic. 

Vrátit se zpátky - udělala bych to zas!

V práci.

Před půl hodinou jsem dorazila domů. Udělala jsem si earl grey s citrónem, ukrojila si jahodovou bublaninu (pekla jsem včera), přidala domácí šlehačku (kdyby jste věděli o nějakém e-shopu, kde sehnat za nějakou slušnou cenu šlehačkovač, budu Vám vděčná za tipy) a čerstvou jahodu. Pustila jsem si po několika letech cd Song from Ally McBeal, které jsem dostala kdysi k svátku. A konečně usedám k blogu, protože mám volnou chvilku. 

Mám za sebou sedmý den v práci. Celý týden vstávám v sedm hodin a odcházím před půl osmou z bytu. Naučila jsem se dokonce i snídat takhle "brzy" po ránu - následná únava v práci totiž nebyla nijak úžasná. Zvykám si. Docela rychle v poměru na to, jak nerada si na nové věci zvykám. Učím se hrozně moc nových věcí (nebo spíš čtu). Kromě náhledů, které mám minimálně jednou denně, totiž nejvíc čtu - pročítám různá pravidla, manuály a metodiky. Informací je velká spousta, tak se uvidí, jak to půjde pak v reálu. Dneska jsem dokonce poprvé zvedla telefon a mluvila s někým, kdo měl o službu zájem (ještě to budu muset vypilovat, ale na poprvé žádná hrůza). Mám svůj pracovní e-mail a časem budu mít i vizitky. Přes příští týden budu přebírat svého prvního klienta (jednoho z lidí, které znám z asistencí). Od pondělka mám i klíče, abych se dostala do kanceláře sama a nebyla na někom závislá. Do konce července, ale ještě nebudu mít stůl ani vlastní počítač (střídám se u stolů těch, co jsou na dovolené). V kolektivu se cítím dobře a zatím je všechno v pohodě (jsem tam teď benjamínek). Těším se až budu moct pracovat úplně sama a zároveň mě občas přepadá panika jestli to vůbec zvládnu, ale to je asi normální. Obecně vzato jsem spokojená. Jsem trochu unavená, ale to se všechno srovná, až to budu mít zajetý.

Pokaždé, když jedu domů a potkávám mladé lidi, kteří mají regulérní prázdniny, trochu závidím a vzpomínám na to množství volného času, co jsem taky mívala. Připadám si najednou poprvé ve svém životě trochu dospělejší. 

Posledně jsem v knihovně úplně náhodou při čekání na knížku ze skladu, objevila výbornou knihu o Woodstocku. Napsal jí přímo člověk, který to celé pořádal a vymyslel. Víc bych se o Woodstocku asi ani nedozvěděla. Nakonec to byla výborná příprava před filmem, který jsem včera na potřetí konečně dokoukala (přece jen mám 3:35 h.). Oboje: Woodstock - Příběh zrodu legendárního festivalu míru a hudby od Michaela Langa i dokument Woodstock od Michaela Wadleigha vám určitě moc moc doporučuju!

Čtyři volné dny jsem strávila na Živohošti. Bylo to fajn, bylo to vyloženě odpočinkové a vůbec se mi v neděli nechtělo domů - navíc do prázdného bytu. 

A nakonec malý bonus. Pročítala jsem nějaké staré příspěvky a někde jsem psala o hermelínovo-rybízových muffinech. Tak vám přidávám naskenovaný recept z knížky 1 těsto, 100 muffinů. Jsou delikátní a kombinace rybíz-hermelín se nebojte. Navíc pokud jste muffiny naslano nikdy nezkoušeli, tak směle do toho!

Loučení.

Bydlím přímo naproti základní škole, kterou jsem sama navštěvovala. Každý rok mě obvykle 1. září budí vítání prvňáčků. Dnes mě probudilo loučení s deváťáky. Velká sláva, hudba, proslovy. S náma se nikdo neloučil. Neproběhl žádný ceremoniál, ani nic tomu podobného. Od posledního dne na základní škole mě dělí celých devět let - to znamená, že ti, co tehdy byli v první třídě, se dnes loučili. Ředitel školy dnes v proslovu k deváťákům zmínil takovou tu klasickou větu o tom, že jedna velká etapa končí a další začíná. A je to pravda. Pamatuju si jak jsem sama byla z přechodu na střední školu vyjukaná a jak "těžké" to pro mě v mnoha ohledech bylo. Celé to byl přelom - hlavně ono léto po skončení školy. Do té doby bylo všechno relativně snadné. Všechno bylo před námi, všechno se teprve mělo stát. Žádné vážné vztahy, nic co by se nedalo vrátit. Zrovna včera jsem o tom přemýšlela a říkala jsem si, že vlastně každá doba, která aktuálně probíhá nám přijde něčím těžká a složitá a až s odstupem času na ní vzpomínáme jako na tu nejlepší. Kdybych si mohla vybrat nějakou konkrétní dobu a do ní se vrátit, tak to bude určitě ono léto roku 2003. Léto, kdy jsem zažila spoustu dobrých věcí a kdy všechno byla ještě legrace.

No a když se podívám do dnešních dnů, tak mě vlastně jedna taková nová velká etapa taky čeká - takže je to takové symbolické. Vždycky něco končí a vždycky něco něco začíná. 

A některé věci se ani po těch devíti letech přece jen nemění....