Vzduch plný krásné čisté samoty

Dnes ráno jsem vstala se slzami v očích. Seděla jsem na židli - zcela nehnutě - a přemýšlela. Přemýšlela jsem o tom, proč nedokážu některé věci hodit za hlavu a proč někdy nedokážu vypnout všechny ty myšlenky, které nestojí za nic. Někdy mi pomáhá podívat se do zrcadla. Podívat se na sebe a dodat sílu. Celý den venku svítí slunce a když jsem pak vyšla ven slzy byly pryč. Jsem si stoprocentně jistá, že se vrátí - ale teď dokud je všechno tak jak je, nechci přemýšlet o tom, co bude a být smutná. Chci, aby všechny dny byly stejné jako v ten “nejkrásnější den”.



Dnes jsem poprvé navštívila potraviny v Marks & Spencer a byla jsem nadšená (proč takhle nemohou vypadat všechny naše supermarkety). Dnes jsem šla kolem klenotnictví a kolem “brzoseotevírajícího” Sturbucksu. Dnes jsem stála na zastávce a nastavovala obličej slunci. Dnes jsem byla opravdu klidná.



V mém okolí existuje několik lidí, které často vídám a nic o nich nevím. Jsou to zvláštní podivní lidé, jejichž život bych chtěla znát. Občas, když je vídám (na ulici, v autobuse, z okna) vymýšlím si příběhy o jejich životě a o tom, kdo jsou. Každý z nás má určité tajemství, které někoho láká.



Někdy svou samotu nesnáším, někdy se jí děsím a někdy mě rozesmutňuje. Někdy (jako třeba dnes) je mi příjemná. Někdy je fajn být sám se sebou a s okolním světem.