Někdy přeháním. Někdy jsem zamyšlená. Někdy jsem rozradostněná.

Od čtvrtka uběhlo skoro pět dní. Někdy padnou slova a já za nima vidím něco víc, než za nimi opravdu je. Poslední dobou často vídám za věcmi víc než je a začínám mít sebe sama dost. Každý den se musím ujišťovat, že se mi to všechno jen nezdá a že je teď můj život přesně takový jaký je. Mám tak velký strach, že všechno zase ztratím, že se někdy prostě chovám trochu divně (což dělám nerada a štve mě to). Kdybych mohla nahlédnout do budoucnosti, nebo kdyby mi někdo prostě řekl, že se bát nemusím, že to všechno bude fajn - moc by se mi ulevilo (takhle si ale musím poradit sama).



Moc času teď doma netrávím a když tu jsem - utvrzuju se v tom, že je to dobře. Pamatuju si, jak jsem si ještě tak před rokem či dvěma nedovedla představit, že odsud odejdu a budu mít něco svého - teď neprahnu po ničem jiném a vím, že i když s kapkou nostalgie - nebude opuštění rodinného hnízda tak hrozivé.



Díky K. teď zvládám spoustu věcí mnohem lépe než dřív. Jako snad jediný dokáže pochopit a zahnat můj “strach” a naučil mě tolik se nezabývat věcmi, které se mě bezprostředně netýkají. Díky němu se snažím bojovat ze všech sil a díky němu vím, že za něco stojím. Asi nikdo mi nikdy nebyl takovou oporou. S ním jsem prostě silnější.



Zima nekončí a sluneční paprsky se ukazují jen na chvíli. Možná proto poslední dobou mývám tak chmurné myšlenky a neumím se radovat. Těším se na jaro, na procházky a společné bytí. Těším se na ten vzkvétající pocit štěstí.