Chci nebo nechci....?

Včera jsem hodně přemýšlela a taky byla hodně zklamaná, naštvaná a překvapená. Někdy dlouhou dobu děláte určitým způsobem některé věci a pak se najednou zastavíte a ptáte se sami sebe jestli to takhle opravdu chcete....

Ztratila jsem F. a to asi nadobro. V podstatě nad tím ani moc neuvažuju a po většinu času dělám, že je mi to úplně fuk. Pak jsem ho včera zahlédla a najednou mi to chybělo. Chybí mi společný chození do knihovny, posezení v lesáči, večerní setkání na lavičce a posezení ve třináctce. Chybí mi společné filmové večery a taky "šílený vaření". Chybí mi někdo, komu můžu říct naprosto všechno bez přemýšlení. Je smutný ztratit nejlepšího kamaráda....

Hodně mě mrzí chování některých lidí a hodně přemýšlím o tom, jestli s nima chci vůbec trávit čas. Na druhou stranu jsem zjistila jak to ve skupinách chodí a jak naivní bych měla zase přestat být. Každopádně jsem odhodlaná nechat to být a neztrácet tím čas.

Často teď nejsem doma a pak mám kvůli tomu výčitky svědomí (jsem už prostě taková). Pak tu jsem a vidím jak zbytečné to je.... Žádný zájem, žádná radost - vůbec nic. Je fajn mít i "druhý domov", kde se člověk cítí dobře.

Vzpomínala jsem na to jaké to bylo, když jsem byla sama a přišla jsem na to, že svým způsobem jsem sama nikdy nebyla. Už hodně hodně dlouho jsem prostě nebyla jen sama se sebou a nezávislá na někom druhém (čímž nechci říct, že chci něco zahazovat a končit), jen by mě zajímalo jestli to ještě vůbec umím. Proto teď taky uvažuju o tom, co doopravdy CHCI a co vlastně vůbec ne.

Je zase zaří a to nebývá dobré. Přichází strach, konec, ale někdy taky něco nového..... něco barevnějšího.

Pojedu k moři (konečně dovolená), budu víc přemýšlet, budu spokojená a taky budu mít úsměv na rtech. Půjdu do zoo (konečně výlet). Konečně něco začíná....

A je to tu zas.....:-)

Tak vážení:-), máme tu zase jednou (po strááášně dlouhé době) nový layout. Tentokrát je zcela poprvé dílem Barbory (které tímto moc děkuji) - na její vlastní web se dostanete po kliknutí na její jméno ve sloupečku v Credits. Nemyslím, že by se tu jinak něco výrazně změnilo... Takže všechno při starém.

Prázdniny skončily a máme tu září. Bohužel i já (i přesto, že jsem vysokoškolák) už musím chodit do školy a letos to teda bude asi drsnej rok:-). Jsem ve třeťáku na našem drahém Jaboku (divnej název - já vím) a nakonec i na ETF (kam sem loni nechtěla jít - hahaha), takže je docela možný, že příští rok touhle dobou už ze mě bude skoro bakalář (když mi teda moje školní morálka vydrží). Zatím mě to docela hodně děší, ale říkám si, že to už k tomu prostě patří a že to nakonec bude OK.

Co se týče prázdnin tak nijak akčně jsem je teda neprožila a snad až teď se konečně někam vydám (myslím tím k moři). Zlato měl nemocnou nohu, takže nechodil a byli jsme na chatě, což taky nebylo tak hrozný nakonec. No ale uteklo to docela rychle no, vůbec nechci zimu - ach jo.

Víc se tady dneska rozepisovat nebudu, protože by to zas bylo zmatený a tak (nemám utříděný myšlenky). Takže spíš k tomu, co tu najdete a nenajdete. V podstatě až na Archív by mělo všechno fungovat (ten dodělám nějak časem, až nebudu tak líná). No a dneska už asi nestihnu nic světabornýho přidat, takže novinky příště.

Summer holiday

Miluju tě, protože máš rýmu, když je venku 20 nad nulou.

Miluju tě, protože ti trvá půldruhý
hodiny, než si objednáš chlebíček.

Miluju tě, protože se ti tady dělá vráska,
když na mě koukáš jak na cvoka.

Miluju tě, protože když s tebou strávím
celý den, cítím na sobě tvůj parfém.

A miluju tě, protože si chci
s tebou povídat než večer usnu.

A není to kvůli tomu,
že jsem osamělý nebo že je Silvestr.

Přišel jsem, protože když si uvědomíš,
že chceš s někým strávit zbytek života,

tak chceš ten zbytek života
začít co nejdřív.



Když Harry potkal Sally je mooc hezkej film:-). A jak tam pak na konci on říká tyhle hrozně hezký věci, tak si říkám - vidí to tak i ten můj? Dokázal by mi něco takovýho říct? Každá bysme od toho svýho občas chtěla nějaký to romantický gesto - třeba jen úplně maličkatý, ale aspoň nějaký. Nikdy jsem na takový kluky štěstí neměla (myslím, že už jsem to v nějakým příspěvku psala). Až teda na jednoho, který po celé škole rozvěsil plakáty, protože mě chtěl najít - s tím to ale nakonec nevyšlo. Každopádně i přesto, že mě občas pěkně štve (a já jeho určitě taky), tak bych mu takových věcí, proč ho miluju mohla říct tisíce:-). Takže nebudeme házet flintu do žita viď Jančo (hihihihi).


Zítra se mi vrací, takže mám dneska poslední den, kdy jsem doma, kdy jsem sama, kdy můžu jít jen tak ven a tak. Moc se na něj těším, ale stejně to teď bude trochu nezvyk, být zase spolu.... Znáte mě - já a změny.


Poslední dva dny jsem byla hrozně naštvaná - na sebe, na něj, na svět. Je skoro konec července a práznidny mi totiž ještě nezačaly a nějak mě to začalo štvát. Tak jsem do toho prostě práskla a dneska do toho prásknu zase s Jančou (viď). A vy do toho práskejte taky, protože je spoustu věcí, který jsem nikdy nedělala a teď toho docela lituju.


Dneska budu péct dort, dneska budu balit, dneska budu tancovat, taky asi budu pít, budu se smát, budu veselá, budu šťastná. Buďte se mnou.

Zase zpátky...

Ano - je to tak. Prostě mě napadlo se na tohle místo zase jednou podívat a když už jsem tu byla - zastesklo se mi. Po všech těch letech, kdy jsem se se stránkami dostala až sem by byla škoda je nechat úplně umřít. A tak jsem zpátky a doufám, že zase trochu oživnou. Když už jsem se vrátila po tak dlouhé době, mám i pár změn. Možná si všimnete, možná ne (stejně na ně upozorním). Celý ten půl rok jsem nebyla úplně pryč, ale tak trochu jsem psala někam jinam (někdo to možná zjistil, někdo ne) - ani o tohle období ale nepřijdete. Takže vítejte zpět mezi živými.



Poslední článek, který jsem uveřejnila tady se z velké části týkal prázdnin a oněch třech týdnů, kterých jsem se tak bála. Ony tři týdnu běží právě teď a v podstatě jsou skoro u konce, protože už tuto sobotu se završí. Takže s odstupem času.... jaké ony tři týdny byly? Ne tak děsivé, jak jsem si zpočátku myslela. Neměla jsem ony pocity, které jsem čekala a dalo se to zvládnout mnohem lépe, než jsem kdy doufala. Přesto mi tenhle třetí týden připadá nejhorší - najednou mě všechno začalo štvát a přestalo to být tak v pohodě jak bylo. V některých věcech jsem měla pravdu v některých ne.

Napsala jsem si dva seznamy věcí, které budu dělat, až to celé nastane (je legrační, že nezasvěcení asi ani neví, co to znamená že). Jeden seznam jsem dělala hodně dlouhou dobu předem a druhý už v nastálé situaci. Z prvního seznamu jsem neudělala vůbec nic (což jsem svým způsobem očekávala už, když jsem ho psala) z druhého jsem zvládla skoro všechno (a byly to samé nejvíc zoufalé věci pro osamělé lidi).

Jája odjela k moři (ne s Járou, ale s novým přítelem). Kíťa je s kamarádkama a nebo na praxi, kterou má celý měsíc (uznávám ale, že dnes spolu večer strávíme). S Filipem jsme se sice jednou viděli, ale momentálně je na Krétě a taky je naše přátelství momentálně u konce. Takže v tom jsem se zas až tak nemýlila.



Přesto všechno nejsem nešťastná ani smutná. Neříkám, že bych si podobné léto chtěla zopakovat, ale přežít se to dá - akorát je to nuda. Což je tak všechno k rozuzlení třech týdnu, kterých jsem se bála jako čert kříže (za tuhle frázi by mě pliw zabil).

Rovnováha

Dneska jsem to posrala. (ano, musím být sprostá)

Už vždycky se budu držet svých zásad a nenechám se zvyklat paranoidníma myšlenkama (fakt!).




Dlouho jsem nepsala. Bylo co. Nebyl čas. Taky jsem tak nějak přemýšlela o tom pro koho tohle píšu a jestli je vždycky fajn, že to čtou i lidi, kteří mě znají. Podle některých to úplně fajn není a možná tím ovlivňuju i lidi, který o to vůbec nestojí. Psaní je ale jedna z mála věcí, které mi opravdu něco dávají a které mě prostě podrží. Nepíšu sem proto, abych někoho naštvala, nebo abych se někoho dotkla. Jde čistě jen o mé subjektivní pocity a myšlenky, které chtějí nějakým způsobem ven.
Taky to není tak, že bych tyhle věci nechtěla říkat nahlas (nebo aspoň ne tak úplně). Některé věci se mi, ale prostě mnohem lépe formulují až takhle na “papír” a možná jsou pak i lépe pochopeny. Jsou situace, kdy mám prostě v hlavě spoustu myšlenek a chtěla bych toho tolik říct, ale slova nepřichází a já to pak dokážu napsat až sem. Vím - je to neobvyklé, jenže co u mě není….
Takže prostě píšu sem a asi budu psát dál. Ať už lidé známí či neznámí - neberte to tolik vážně - nahlížíte prostě jen do hlavy člověku, který je dost často zmatený a nepobírá svoje pocity.



Dneska jsem jela z praxe (z KC Motýlek) metrem domů - a mám to fakt štreku. A hned na Rajský zahradě se mnou nastoupili tři pubertální kluci tak kolem 16 - 17 let, byli napitý, hlasitý, vysmátý a prostě ve svým věku - co mě ale fakt pobavilo bylo to, že jsem poprvé v životě viděla jak vznikají pozdravy těhle “týpků”. Vždycky jsme si z toho s F. dělali legraci a napodobovali to, takže když jsem to dneska viděla na vlastní oči, hodně mě to pobavilo:-).
Pak jsem přestoupila na jiný písmenko a na jedný zastávce přistoupil kluk v červených kalhotech, modrý bundě, keckách z 80. let, růžový kšiltovce, stříbrno-černo-růžový palestině a obrovskýma retro brýlema, kde bylo nějakou pastou bílo-růžově napsáno DK Style (nevim teda, kolik přes ně viděl), velký hodinky s kamínkama a takový ty diamantový naušnice v uších - jo a abych nezapomněla tak párátko v puse. Úplně neskutečný ty jo (a nebyl to cizinec). Nejdřív mě to docela rozesmálo (a nebyla jsem teda fakt sama - ty reakce byly docela vtipný), ale pak jsem si říkala, že je ten kluk docela odvaha a že je hodně dobrý, když si za svým stylem stojí.
Dneska pro mě byla prostě cesta metrem docela zajímavá a trochu jsem si popřemýšlela.



Ztratila jsem svojí rovnováhu. Úplně a naprosto vážně. Prostě někam odešla a nějak se nechce vrátit. A já nevím, kde jí hledat a co bez ní dělat. Takže se mám poslední dobou tak nějak všelijak a začíná mě to štvát, unavovat a rozesmutňovat. Chovám se hrozně a nechci. Potřebovala bych prostě být zase OK a v pohodě a nebo někoho, kdo by mě vždycky trochu nakopnul dopředu. Prostě doufám, že tohle období rychle přejde a začně být zase barevně a vesele.
Každopádně tady slavnostně přísahám a slibuju, že od teďka se SNAŽÍM a něco DĚLÁM!!!

Remember. Memories. Retrospect.

Už před delší dobou mě tohle napadlo. Prostě jsem začala vzpomínat. Co jak bylo, co jsem jak chtěla, co jak vypadalo, co jak chodilo. A tak si VZPOMÍNÁM:

jak jsem chtěla oslavit narozeniny v McDonald´s

jak jsem chtěla letět do Argentiny

jak jsem si myslela, že můžu být zdravotní sestřička

jak jsem věřila, že přátelství je věčné

jak jsem si myslela, že mě jednou čeká něco “velkýho”

jak jsem věřila, že ten první je i ten poslední a jedinej

jak jsem milovala zelenou, protože dávali Esmeraldu a jak jsem nosila kšilt dozadu a lacláče protože dávali Divokýho anděla

jak jsem milovala Pretty woman a denně na to se Simčou koukala

jak jsem poprvý kouřila a už tehdy věděla, že kuřák ze mě nebude

jak jsem dostala první pusu a byla z toho úplně pryč

na svoje šílený “firt” po tequila party

jak jsem poprvé měla pocit, že dál už nebude a že dál prostě nemůžu

jak jsem šla poprvé s pravdou ven a přiznala, že mám problém

jak jsem poprvé cestovala sama a jaký úžasný pocit u toho měla

na to, jaký to bylo, když jsem vyšla ze třídy a věděla, že tu maturitu mám

jak jsem milovala Kelly Family a myslela si, že si vezmu Angela

jak jsem měla kapelu Mrtvoly a skládala se Simčou písničky

jak šťastná jsem byla, když si Míra Zápotocký vybral v 5. třídě mě

jak úžasný to bylo v sedmičce na lyžáku

jak jsem měla pistolku, tabuly a svoje imaginární kamarády Dádíčka a Holčičku, když jsem byla úplně maličká

jak smutná jsem byla, když 14.11.2001 zazvonil telefon a já ho zvedla

jak jsem se nechala ostříhat na krátko, po tom, co jsem viděla Lásku přes internet

jak jsem vystřihovala z časopišů a lepila si sešity

jak jsem poprvé četla Velké trápení a byla z toho úplně pryč

jak jsem zjistila, že se moje povídka stala povídkou měsíce a jak mi pak nabídli otištění jedné z nich

jak jsem si psala deníčky a myslela, že všechno je tak složité

jak jsem říkala, že se nikdy nebudu malovat, protože to není přirozený

jak jsem poprvé spustila Sims 2 a všechno fungovalo a já mohla hrát

a taky vzpomínám na loňský srpen, kdy všechno začalo být zase barevný a krásný

A tak pořád dál…

Neustále zjišťuju, že někdo někam odjíždí. Do Anglie, Španělska, Austrálie, USA - mě tahle možnost asi doopravdy nikdy nenapadla. I když je fakt, že po předloňském září jsem si říkala, že pokud se nedostanu na žádnou VŠ, tak na rok někam zmizím (no nakonec to všechno dopadlo jak dopadlo). Ve skutečnosti si samu sebe někde daleko a samotnou nedovedu představit - i když mě to opravdu láká (ale to, co si člověk umí představit nemusí nutně pak tak snadno zvládnout ve skutečnosti). Ale vážně vážně bych chtěla vědět, jak bych takovou situaci zvládla.



Od minula se nic nezměnilo. Stále nejsem překvapována a spíš mám pocit, že stále častěji na mě dopadají spršky vzteku. Někdy se zlobím, někdy toho mám dost, ale stejně si nakonec vždycky řeknu, že to vydržím a bude to zase dobrý. Nevím proč ale tentokrát si prostě tu “společnou budoucnost” opravdu dokážu představit a nechci o ní přijít (ať to stojí co to stojí). A tak se snažím a snažím a doufám, že jednou si toho bude všimnuto:-).



Objevila jsem spoustu nových věcí a ráda bych si spoustu věcí koupila. Konečně jsem si našla práci (ťuk ťuk). Tak doufám, že bude víc penízků (tím pádem i méně hádek) a budu moct dělat radost sobě i K. Jednou z mnoha věcí, které si chci koupit (mimo jiné: bílé tričko, barevná tílka, džíny, kraťásky, mikinu) jsem také objevila LUSH a tam spoustu úžasných věciček, ze kterých se můžu zbláznit. Nejvíc mě zatím zaujaly balistiky a želé mýdla:-). Taky teď pořád brouzdám po aukru - no a je toho prostě moc… hihihhi.



Prodávám telefonek. Snažím se koupit nějaký nový. Ráda bych zašla na Matějskou pouť. Chci si zaplavat v Aqua Palace. Chci se podívat do Dino parku. Ráda bych v létě letěla k moři. Těším se na první den v tričku, mikině a keckách. Těším se na procházky. Těším se na “Žilu” (snad nějaká bude). Chci běhat. Chci být šťastná a taky spokojená.

Film/Sny/Přání versus Skutečnost.

Včera jsem koukala na film 50x a stále poprvé (ano, romantická komedie - a není tak špatná). A přemýšlela jsem po tom, jak každá z nás touží po romantických gestech a překvapeních, které jen málokdy přijdou. Nejsem si jistá jestli jsem někdy chodila s klukem, kterého by něco takového napadlo. Včera u toho filmu jsem si uvědomila jakou radost by mi udělalo jen občasné malé romantické gesto (a opravdu jsem si naivně myslela, že by mohlo přijít) - nepřišlo/nepřijde.



Někdy mě upřímně mrzí, že dělám tolik věcí, které jsou po tom zbytečné a za které nedorazí ani malý výraz opravdobých díků. Pokaždé si říkám, že přestanu dělat všechny ty hezké samozřejmosti a že si jich pak možná bude váženo víc - ve skutečnosti nikdy nepřestanu a všechno je pořád stejné. Bylo by snadné na to upozornit - ale cítím se pak o to hůř, když je reakce naprosto opačná a vlastně navíc ….. no jak to říct. Zkrátka uvažuju, co s tím….



Sny a přání jsou krásná věc. Často si představuju/přehrávám krásné milé scénky ve své hlavě a sním s otevřenýma očima. Většinou vím do detailu, co by jak mělo být a co bych jak chtěla udělat. V podstatě nikdy se pak nic z toho nevyplní a tak jsem v oné šedivé skutečnosti, která obklopuje skoro nás všechny a občas si pomyslím, jaké by to bylo, kdyby skutečnost a přání/sny byly stejné…..

Někdy přeháním. Někdy jsem zamyšlená. Někdy jsem rozradostněná.

Od čtvrtka uběhlo skoro pět dní. Někdy padnou slova a já za nima vidím něco víc, než za nimi opravdu je. Poslední dobou často vídám za věcmi víc než je a začínám mít sebe sama dost. Každý den se musím ujišťovat, že se mi to všechno jen nezdá a že je teď můj život přesně takový jaký je. Mám tak velký strach, že všechno zase ztratím, že se někdy prostě chovám trochu divně (což dělám nerada a štve mě to). Kdybych mohla nahlédnout do budoucnosti, nebo kdyby mi někdo prostě řekl, že se bát nemusím, že to všechno bude fajn - moc by se mi ulevilo (takhle si ale musím poradit sama).



Moc času teď doma netrávím a když tu jsem - utvrzuju se v tom, že je to dobře. Pamatuju si, jak jsem si ještě tak před rokem či dvěma nedovedla představit, že odsud odejdu a budu mít něco svého - teď neprahnu po ničem jiném a vím, že i když s kapkou nostalgie - nebude opuštění rodinného hnízda tak hrozivé.



Díky K. teď zvládám spoustu věcí mnohem lépe než dřív. Jako snad jediný dokáže pochopit a zahnat můj “strach” a naučil mě tolik se nezabývat věcmi, které se mě bezprostředně netýkají. Díky němu se snažím bojovat ze všech sil a díky němu vím, že za něco stojím. Asi nikdo mi nikdy nebyl takovou oporou. S ním jsem prostě silnější.



Zima nekončí a sluneční paprsky se ukazují jen na chvíli. Možná proto poslední dobou mývám tak chmurné myšlenky a neumím se radovat. Těším se na jaro, na procházky a společné bytí. Těším se na ten vzkvétající pocit štěstí.

Krásný týden. Hory. Klid.

Slova mají obrovskou sílu - umí pohladit, rozesmát, rozesmutnit, zabolet. Někdy pár slov zkazí úplně všechno, někdy je ticho lepší než cokoliv jiného. Pamatuju si moc dobře, co všechno jsem chtěla po prvním rozchodu napravovat. Věděla jsem moc dobře, že ne všechno bylo ideální a že spoustu věcí mohlo a mělo být jinak. Po druhém rozchodu (a žádný vztah to fakt nebyl) jsem věděla, že jestli chci s někým opravdu být tak proto, že ho mám fakt ráda a ne z nouze. A opět jsem věděla, že spoustu věcí budu dělat úplně jinak. Člověk je sám a najednou vidí všechny ty chyby, které dělat neměl a spoustu věcí úplně přehodnotí.



Když jsem začala chodit s K. věděla jsem od začátku, že to bude něco úplně jiného. Částečně jsem se bála toho, jestli to zvládnu a částečně jsem byla šťastná, že je to konečně to pravé. Hned od začátku bylo všechno jinak, než dřív. V mnoha mnoha věcech jsem byla úplně jiná než předtím a spoustu věcí už prostě nedělám (protože jak jsem si slíbila - stejné chyby už dělat nebudu). Nakonec ale vždycky zůstane něco, co prostě změnit nedokážete. Jsou věci, které jsou prostě součástí nás a takoví jsme. Dřív či později to tomu druhému začne vadit. Buď se vás naučí mít rád takového jaký jste a nebo ne (v druhém případě to všechno nejspěje k dobrému konci a vy to prostě víte).




Neumím být nezávislá. Když s někým jsem, naprosto se mu oddám a jsem mu schopná obětovat v podstatě cokoliv. Moc dobře vím, že tím škodím jen sama sobě a teď taky moc dobře vím, že nic takového prostě od druhého očekávat nemůžu (a nemám mu to za zlé). Po většinu času mi to vlastně vůbec nevadí a jsem prostě ráda za to všechno, co mám - občas, ale padnou určitá slova a najednou mě všechno mrzí. Mrzí mě, že nedávám takovou volnost jaká by asi byla potřeba a mrzí mě, že některá slova vůbec padnou.



Někdy je jednoduší se vzdát. Někdy je tolik těžké bojovat. A někdy …. jsou slova prostě jen slova.

Slova, která mrzí

Po týdnu jsem zase doma (což ve mě nevzbuzuje moc nadšení). Vrátil se mi K. což mi opět vrátilo dobrou náladu a vneslo klid do mé neklidné hlavinky. Celý týden jsme strávili spolu a já nemusela být doma (najednou jsem si mohla vyzkoušet jak krásné by bylo bydlet s ním někde jinde a daleko). Poslední dny tohoto týdne jsme strávili na horách v Beskydech a trochu si zalyžovali. Cesta tam proběhla vlakem a protože já vlaky ráda a cesta byla dlouhá, bylo to fajn. Bylo láskování, bylo povídání, bylo vaření dobrůtek a prostě obyčejné bytí pospolu.



Zdárně jsem ukončila zimní semestr na Jaboku a postoupila do letního. Na FHS to vypadá velice černě a tak jsem se rozhodla, že si znovu podám přihlášku na ETF - přece jen tam toho bc. udělám rychleji a snáž - tak uvidíme, co se vlastně bude dít.




Všímám si, že spousta kolegů (blogerů/webařů) mění styly a zavádí novoty a někteří dokonce končí. Vypadá to, že s novým rokem přichází nová vlna inspirace. Já už v podstatě píšu jen sem a nějak nejsem schopná se na starém webu zmínit o tomhle novém (vlastně pořád nevím, co s kterým a kde budu fungovat).



Poslední dobou mám víc než kdy jindy pocit, že jsem našla novou rodinu - jsem za to hrozně moc ráda. Jsem hrozně ráda, že všechno je teď tak jak má a tak jak je. Nejistoty i deprese jsou pryč. Spokojenost a každodennost jsou někdy tou nejpříjemnější rutinou. Láska je to, co mě drží nad vodou.

Vzduch plný krásné čisté samoty

Dnes ráno jsem vstala se slzami v očích. Seděla jsem na židli - zcela nehnutě - a přemýšlela. Přemýšlela jsem o tom, proč nedokážu některé věci hodit za hlavu a proč někdy nedokážu vypnout všechny ty myšlenky, které nestojí za nic. Někdy mi pomáhá podívat se do zrcadla. Podívat se na sebe a dodat sílu. Celý den venku svítí slunce a když jsem pak vyšla ven slzy byly pryč. Jsem si stoprocentně jistá, že se vrátí - ale teď dokud je všechno tak jak je, nechci přemýšlet o tom, co bude a být smutná. Chci, aby všechny dny byly stejné jako v ten “nejkrásnější den”.



Dnes jsem poprvé navštívila potraviny v Marks & Spencer a byla jsem nadšená (proč takhle nemohou vypadat všechny naše supermarkety). Dnes jsem šla kolem klenotnictví a kolem “brzoseotevírajícího” Sturbucksu. Dnes jsem stála na zastávce a nastavovala obličej slunci. Dnes jsem byla opravdu klidná.



V mém okolí existuje několik lidí, které často vídám a nic o nich nevím. Jsou to zvláštní podivní lidé, jejichž život bych chtěla znát. Občas, když je vídám (na ulici, v autobuse, z okna) vymýšlím si příběhy o jejich životě a o tom, kdo jsou. Každý z nás má určité tajemství, které někoho láká.



Někdy svou samotu nesnáším, někdy se jí děsím a někdy mě rozesmutňuje. Někdy (jako třeba dnes) je mi příjemná. Někdy je fajn být sám se sebou a s okolním světem.

Šedivý den. Šedivá nálada.

Venku je mlha a chvilkama prší. Celý den mě čeká jen psaní prací do školy a nic víc. Po třech dnech už přišlo zvykání (aspoň z té jedné strany) - možná si zvykám taky. Tak proč šedivá nálada? Některé dny jsou prostě jako stvořené pro ležení s knížkou a čajem. Útěk pryč - z reality je někdy nejlepším lékem na “beználadu”. Škoda jen, že nestačí zavřít oči - zavřít oči a ocitnout se někde jinde, někde daleko, tam kde chmury zmizí a všechno bude jiné…..



Někdy bych chtěla být peříčkem a někdy kapkou deště, která vydává jeden z nejkrásnějších zvuků, co znám. Někdy být jen někým jiným, někým cizím. Někdy být jen neviditelná a někdy prostě nebýt vůbec.



Šedivý den. Šedivá nálada.

Druhý normální příspěvek

Konečně jsem přišla na to, jak tohle všechno funguje (a vlastně to zas tak těžký není - jen to chce trochu trpělivosti:-)). Vlastně si nejsem ještě tak úplně jistá, že wordpress začnu doopravdy používat (jeden web už mám a mám ho tak dlouho, že myšlenka na jeho zavření je pro mě trochu smutná). Zkoušet si tady psát, ale můžu (no ne?).



Včera (možná už předvčerejškem) jsem uvažovala o tom, jaké to bylo, když jsem ještě před rokem byla sama. Napadlo mě to, protože mi odjel K. a já si najednou nedovedla představit, co celý ten volný týden budu dělat - co jsem dělala dřív? když jsem ho neměla? A světe div se - já si nedovedu vzpomenout. Když jsem v září 2007 najednou zůstala sama a nevěděla, co se sebou - měla jsem pocit, že končí svět. Jsem si, ale jistá, že jsem pak tu dobu přežila vcelku v pohodě (i když to všechno nebylo zrovna košér - to vím). Teď je situace jiná a nakonec zas takový problém s tím, co budu dělat nemám - přesto bych nechtěla, aby tohle mezičasí samoty trvalo dýl:-).



Minulý týden jsem měla narozeniny a koupila jsem si svůj první Moleskine diář (a nikdo nedokázal pochopit, proč mám takovou radost z hloupýho diáře:-)). Taky mě přepadla šílená panika z toho, že nedokážu dokončit svoje školy (spíš teda FHS) a měla jsem sto chutí všechno vzdát. Vzchopila jsem se a vlastně ani nevím jak. Každopádne se nehodlám jen tak vzdát, protože UK byl můj sen už od nějakých 14 nebo 15 let (ve všech svých seznamech toho, co jednou dokážu nebo udělám je vystudování UK na prvních místech).



A tak mám teď volný týden. Můžu si dělat, co chci a mám spoustu času. Mám moleskine. Jsem šťastná.

Ticho a pláč

Noc. Postel. Ticho. Oči otevřené dokořán, zalité slzami. Ruka svírající kapesník leží na hrudi a společně s dechem se zvedá nahoru dolů. Tři týdny - jsou skutečné, což mi nevím proč došlo doopravdy až včera. A pak mi taky došlo, že je jedno jak dlouho budu přemýšlet nad tím, co ty tři týdny budu dělat - nemám moc možností volby. Fíla bude se svým broučkem, Kíťa s kamarádkama a Jája s Járou. Opravdu mám tak málo blízkých přátel? - Ano, mám (což mojí depku vcelku podpořilo). A tak to nebude jako dřív - žádné plánování dovolené u moře, zoo s padnou, Disneylandu. Žádné festivaly, žádné výlety. Budu čekat. Doma, na Slapech - kde se budou všichni zase divit. Vzpomínám na ta léta předchozí. Na léto, kdy jsem vyšla ze základky a bylo mi 15. Myslím, že žádné další léto už nebylo tak krásný jako tohle. Celé to léto stálo za to a každý den jsme se těšili na ten další. To léto jsem měla s kým být. Letos jsem chtěla odjet pryč, odjet pracovat, odjet na delší dobu. Já se všema svýma strachama - zvlášť z takových věcí - jsem se k tomu opravdu odhodlala a dokonce se i těšila. Měla jsem víc plánů, co všechno letos opravdu podniknu. A vlastně i teď vím, jak to všechno bude probíhat. Jen si na to budu muset zvyknout. Konec konců - ta jedna jediná možnost je tu stále. A ve skutečnosti už v létě může být všechno tolik jinak, že nad tímhle vším nebudu muset přemýšlet.

Poslední ticho a pláč kvůli třem týdnům.

Napsat / nenapsat

Celý den uvažuju jestli sem napíšu nebo ne. Včera jsem měla tisíce nápadů o čem bych mohla psát a slova se mi mihotaly před očima. Dneska tu sedím, v pozadí běží S tebou mě baví svět a já uvažuju o čem psát - jak paradoxní. Co bylo včera už není a dneska už taková potřeba vypsání se nepřišla. Přesto jsem tu. Od minule jsem se zase vrátila do starých kolejí a jsem v pohodě. Se Zlatem je to teď úplně překrásný a všechny pochybnosti se rozplynuly. Přiznávám, že představa letošního léta ve mě vyvolává velice nejisté pocity a poprvé se asi na prázdniny vůbec netěším, ba naopak se jich děsím. Ale co... je leden, do prázdnin daleko - tak na to nebudu myslet. Co jinak? Zkouškové období je v plném proudu. Zatím jsem byla neúspěšná jen v jedné zkoušce (Ekonomie na FHS) a ostatní mi vychází, tak doufám, že to tak půjde dál. V podstatě jsem se zatím nijak moc učit nemusela, což ale přijde, protože příští pondělí mě čeká Psychologie na FHS a ta je děsivá. Chystám se konečně po dlouhé době na nákupy a snad si taky koupím něco na sebe. Dneska jsem si objednala diář Moleskine (bude můj úúplně první) a už se ho nemůžu dočkat. Po úterní zkoušce z Biblistiky se vypravím poprvé do Starbucksu a snad se teď někdy konečně dostanu do čajovny s mýma drahýma přátelema, který jsem strááášně dlouho neviděla.

Samé novinky a hory 2008

Máme tu nový rok a s ním i nový kabátek pro web (za který moc moc děkuju Lenny, která ho vytvořila). Nejsem si jistá jestli všechno funguje tak jak má (a jsem si jistá, že Archív vůbec nefunguje tak jak má), takže se klidně ozývejte a já budu opravovat. No a než začnu pořádně psát tak vás dole pod článkem budou čekat i nějaké ty novinky, které jsem tu provedla.

Včera jsem se vrátila po týdnu z hor. A byl to týden zvláštní. Domů se mi nechtělo ani trochu a kdybych mohla asi odjedu znovu. Přesto byly chvíle, kdy mi bylo po dlouhé době hodně těžko a měla jsem pocit, že zase budu tam, kde už jsem byla. Nejsem tam, kde jsem byla a doufám, že už nikdy nebudu. Prostě mě teď nějak přepadl šílený strach, že si moje Zlato uvědomí, jak moc zvláštní a cvoklá někdy jsem (zvlášť žárlivá - hlavně teď) a vzdá to se mnou. Proto jsem teď byla poslední dobou taková jaká jsem byla - ale končím s tím a budu se hrooozně moc snažit být, co nejlepší a překonat to. Jinak hory i Silvestr byly strašně super. Lyžovala jsem (2x) a bohužel si udělala něco se zadečkem (spodní křížovou kostí) - takže mám teď docela často bolesti. Ale nelyžovala jsem zas tak špatně jak jsem čekala a docela mě to chytlo. Takže hned jak to půjde, vyrazím znovu. Taky jsem byla na Sněžce, což bylo úúplně krásňoučký, ve Špindlu a v bazénu. Navštívili jsme mexickou restauraci a dali si velikánský dobroučký jídlo (mňam mňam) a projeli se s nějakým blbým řidičem busem (což mě docela rozzlobilo). Silvestr proběhl tak nějak docela klasicky, takže poslední dvě/tři hodiny před spaním si vůůůbec nepamatuju. Každopádně teď už jsem v Praze (kde mě zatím nic moc dobrýho nečeká), ale aspoň je tu snížek. Přede mnou je spoustu zkoušek a zápočtů, takže se budu muset začít učit (ale co - nějak to zas sfouknu).

Dneska mám konečně zase dobrou náladu a setřásla jsem ty nervíky, co mě navštívily - doufám, že si tenhle pocit udržím, co nejdéle a že celý tenhle rok bude probíhat jako těch posledních pár měsíců roku 2008. Určitě se ještě trochu zamyslím a udělám tu nějaký větší zhodnocení toho předešlého.