Film/Sny/Přání versus Skutečnost.

Včera jsem koukala na film 50x a stále poprvé (ano, romantická komedie - a není tak špatná). A přemýšlela jsem po tom, jak každá z nás touží po romantických gestech a překvapeních, které jen málokdy přijdou. Nejsem si jistá jestli jsem někdy chodila s klukem, kterého by něco takového napadlo. Včera u toho filmu jsem si uvědomila jakou radost by mi udělalo jen občasné malé romantické gesto (a opravdu jsem si naivně myslela, že by mohlo přijít) - nepřišlo/nepřijde.



Někdy mě upřímně mrzí, že dělám tolik věcí, které jsou po tom zbytečné a za které nedorazí ani malý výraz opravdobých díků. Pokaždé si říkám, že přestanu dělat všechny ty hezké samozřejmosti a že si jich pak možná bude váženo víc - ve skutečnosti nikdy nepřestanu a všechno je pořád stejné. Bylo by snadné na to upozornit - ale cítím se pak o to hůř, když je reakce naprosto opačná a vlastně navíc ….. no jak to říct. Zkrátka uvažuju, co s tím….



Sny a přání jsou krásná věc. Často si představuju/přehrávám krásné milé scénky ve své hlavě a sním s otevřenýma očima. Většinou vím do detailu, co by jak mělo být a co bych jak chtěla udělat. V podstatě nikdy se pak nic z toho nevyplní a tak jsem v oné šedivé skutečnosti, která obklopuje skoro nás všechny a občas si pomyslím, jaké by to bylo, kdyby skutečnost a přání/sny byly stejné…..

Někdy přeháním. Někdy jsem zamyšlená. Někdy jsem rozradostněná.

Od čtvrtka uběhlo skoro pět dní. Někdy padnou slova a já za nima vidím něco víc, než za nimi opravdu je. Poslední dobou často vídám za věcmi víc než je a začínám mít sebe sama dost. Každý den se musím ujišťovat, že se mi to všechno jen nezdá a že je teď můj život přesně takový jaký je. Mám tak velký strach, že všechno zase ztratím, že se někdy prostě chovám trochu divně (což dělám nerada a štve mě to). Kdybych mohla nahlédnout do budoucnosti, nebo kdyby mi někdo prostě řekl, že se bát nemusím, že to všechno bude fajn - moc by se mi ulevilo (takhle si ale musím poradit sama).



Moc času teď doma netrávím a když tu jsem - utvrzuju se v tom, že je to dobře. Pamatuju si, jak jsem si ještě tak před rokem či dvěma nedovedla představit, že odsud odejdu a budu mít něco svého - teď neprahnu po ničem jiném a vím, že i když s kapkou nostalgie - nebude opuštění rodinného hnízda tak hrozivé.



Díky K. teď zvládám spoustu věcí mnohem lépe než dřív. Jako snad jediný dokáže pochopit a zahnat můj “strach” a naučil mě tolik se nezabývat věcmi, které se mě bezprostředně netýkají. Díky němu se snažím bojovat ze všech sil a díky němu vím, že za něco stojím. Asi nikdo mi nikdy nebyl takovou oporou. S ním jsem prostě silnější.



Zima nekončí a sluneční paprsky se ukazují jen na chvíli. Možná proto poslední dobou mývám tak chmurné myšlenky a neumím se radovat. Těším se na jaro, na procházky a společné bytí. Těším se na ten vzkvétající pocit štěstí.

Krásný týden. Hory. Klid.

Slova mají obrovskou sílu - umí pohladit, rozesmát, rozesmutnit, zabolet. Někdy pár slov zkazí úplně všechno, někdy je ticho lepší než cokoliv jiného. Pamatuju si moc dobře, co všechno jsem chtěla po prvním rozchodu napravovat. Věděla jsem moc dobře, že ne všechno bylo ideální a že spoustu věcí mohlo a mělo být jinak. Po druhém rozchodu (a žádný vztah to fakt nebyl) jsem věděla, že jestli chci s někým opravdu být tak proto, že ho mám fakt ráda a ne z nouze. A opět jsem věděla, že spoustu věcí budu dělat úplně jinak. Člověk je sám a najednou vidí všechny ty chyby, které dělat neměl a spoustu věcí úplně přehodnotí.



Když jsem začala chodit s K. věděla jsem od začátku, že to bude něco úplně jiného. Částečně jsem se bála toho, jestli to zvládnu a částečně jsem byla šťastná, že je to konečně to pravé. Hned od začátku bylo všechno jinak, než dřív. V mnoha mnoha věcech jsem byla úplně jiná než předtím a spoustu věcí už prostě nedělám (protože jak jsem si slíbila - stejné chyby už dělat nebudu). Nakonec ale vždycky zůstane něco, co prostě změnit nedokážete. Jsou věci, které jsou prostě součástí nás a takoví jsme. Dřív či později to tomu druhému začne vadit. Buď se vás naučí mít rád takového jaký jste a nebo ne (v druhém případě to všechno nejspěje k dobrému konci a vy to prostě víte).




Neumím být nezávislá. Když s někým jsem, naprosto se mu oddám a jsem mu schopná obětovat v podstatě cokoliv. Moc dobře vím, že tím škodím jen sama sobě a teď taky moc dobře vím, že nic takového prostě od druhého očekávat nemůžu (a nemám mu to za zlé). Po většinu času mi to vlastně vůbec nevadí a jsem prostě ráda za to všechno, co mám - občas, ale padnou určitá slova a najednou mě všechno mrzí. Mrzí mě, že nedávám takovou volnost jaká by asi byla potřeba a mrzí mě, že některá slova vůbec padnou.



Někdy je jednoduší se vzdát. Někdy je tolik těžké bojovat. A někdy …. jsou slova prostě jen slova.

Slova, která mrzí

Po týdnu jsem zase doma (což ve mě nevzbuzuje moc nadšení). Vrátil se mi K. což mi opět vrátilo dobrou náladu a vneslo klid do mé neklidné hlavinky. Celý týden jsme strávili spolu a já nemusela být doma (najednou jsem si mohla vyzkoušet jak krásné by bylo bydlet s ním někde jinde a daleko). Poslední dny tohoto týdne jsme strávili na horách v Beskydech a trochu si zalyžovali. Cesta tam proběhla vlakem a protože já vlaky ráda a cesta byla dlouhá, bylo to fajn. Bylo láskování, bylo povídání, bylo vaření dobrůtek a prostě obyčejné bytí pospolu.



Zdárně jsem ukončila zimní semestr na Jaboku a postoupila do letního. Na FHS to vypadá velice černě a tak jsem se rozhodla, že si znovu podám přihlášku na ETF - přece jen tam toho bc. udělám rychleji a snáž - tak uvidíme, co se vlastně bude dít.




Všímám si, že spousta kolegů (blogerů/webařů) mění styly a zavádí novoty a někteří dokonce končí. Vypadá to, že s novým rokem přichází nová vlna inspirace. Já už v podstatě píšu jen sem a nějak nejsem schopná se na starém webu zmínit o tomhle novém (vlastně pořád nevím, co s kterým a kde budu fungovat).



Poslední dobou mám víc než kdy jindy pocit, že jsem našla novou rodinu - jsem za to hrozně moc ráda. Jsem hrozně ráda, že všechno je teď tak jak má a tak jak je. Nejistoty i deprese jsou pryč. Spokojenost a každodennost jsou někdy tou nejpříjemnější rutinou. Láska je to, co mě drží nad vodou.

Vzduch plný krásné čisté samoty

Dnes ráno jsem vstala se slzami v očích. Seděla jsem na židli - zcela nehnutě - a přemýšlela. Přemýšlela jsem o tom, proč nedokážu některé věci hodit za hlavu a proč někdy nedokážu vypnout všechny ty myšlenky, které nestojí za nic. Někdy mi pomáhá podívat se do zrcadla. Podívat se na sebe a dodat sílu. Celý den venku svítí slunce a když jsem pak vyšla ven slzy byly pryč. Jsem si stoprocentně jistá, že se vrátí - ale teď dokud je všechno tak jak je, nechci přemýšlet o tom, co bude a být smutná. Chci, aby všechny dny byly stejné jako v ten “nejkrásnější den”.



Dnes jsem poprvé navštívila potraviny v Marks & Spencer a byla jsem nadšená (proč takhle nemohou vypadat všechny naše supermarkety). Dnes jsem šla kolem klenotnictví a kolem “brzoseotevírajícího” Sturbucksu. Dnes jsem stála na zastávce a nastavovala obličej slunci. Dnes jsem byla opravdu klidná.



V mém okolí existuje několik lidí, které často vídám a nic o nich nevím. Jsou to zvláštní podivní lidé, jejichž život bych chtěla znát. Občas, když je vídám (na ulici, v autobuse, z okna) vymýšlím si příběhy o jejich životě a o tom, kdo jsou. Každý z nás má určité tajemství, které někoho láká.



Někdy svou samotu nesnáším, někdy se jí děsím a někdy mě rozesmutňuje. Někdy (jako třeba dnes) je mi příjemná. Někdy je fajn být sám se sebou a s okolním světem.

Šedivý den. Šedivá nálada.

Venku je mlha a chvilkama prší. Celý den mě čeká jen psaní prací do školy a nic víc. Po třech dnech už přišlo zvykání (aspoň z té jedné strany) - možná si zvykám taky. Tak proč šedivá nálada? Některé dny jsou prostě jako stvořené pro ležení s knížkou a čajem. Útěk pryč - z reality je někdy nejlepším lékem na “beználadu”. Škoda jen, že nestačí zavřít oči - zavřít oči a ocitnout se někde jinde, někde daleko, tam kde chmury zmizí a všechno bude jiné…..



Někdy bych chtěla být peříčkem a někdy kapkou deště, která vydává jeden z nejkrásnějších zvuků, co znám. Někdy být jen někým jiným, někým cizím. Někdy být jen neviditelná a někdy prostě nebýt vůbec.



Šedivý den. Šedivá nálada.

Druhý normální příspěvek

Konečně jsem přišla na to, jak tohle všechno funguje (a vlastně to zas tak těžký není - jen to chce trochu trpělivosti:-)). Vlastně si nejsem ještě tak úplně jistá, že wordpress začnu doopravdy používat (jeden web už mám a mám ho tak dlouho, že myšlenka na jeho zavření je pro mě trochu smutná). Zkoušet si tady psát, ale můžu (no ne?).



Včera (možná už předvčerejškem) jsem uvažovala o tom, jaké to bylo, když jsem ještě před rokem byla sama. Napadlo mě to, protože mi odjel K. a já si najednou nedovedla představit, co celý ten volný týden budu dělat - co jsem dělala dřív? když jsem ho neměla? A světe div se - já si nedovedu vzpomenout. Když jsem v září 2007 najednou zůstala sama a nevěděla, co se sebou - měla jsem pocit, že končí svět. Jsem si, ale jistá, že jsem pak tu dobu přežila vcelku v pohodě (i když to všechno nebylo zrovna košér - to vím). Teď je situace jiná a nakonec zas takový problém s tím, co budu dělat nemám - přesto bych nechtěla, aby tohle mezičasí samoty trvalo dýl:-).



Minulý týden jsem měla narozeniny a koupila jsem si svůj první Moleskine diář (a nikdo nedokázal pochopit, proč mám takovou radost z hloupýho diáře:-)). Taky mě přepadla šílená panika z toho, že nedokážu dokončit svoje školy (spíš teda FHS) a měla jsem sto chutí všechno vzdát. Vzchopila jsem se a vlastně ani nevím jak. Každopádne se nehodlám jen tak vzdát, protože UK byl můj sen už od nějakých 14 nebo 15 let (ve všech svých seznamech toho, co jednou dokážu nebo udělám je vystudování UK na prvních místech).



A tak mám teď volný týden. Můžu si dělat, co chci a mám spoustu času. Mám moleskine. Jsem šťastná.

Ticho a pláč

Noc. Postel. Ticho. Oči otevřené dokořán, zalité slzami. Ruka svírající kapesník leží na hrudi a společně s dechem se zvedá nahoru dolů. Tři týdny - jsou skutečné, což mi nevím proč došlo doopravdy až včera. A pak mi taky došlo, že je jedno jak dlouho budu přemýšlet nad tím, co ty tři týdny budu dělat - nemám moc možností volby. Fíla bude se svým broučkem, Kíťa s kamarádkama a Jája s Járou. Opravdu mám tak málo blízkých přátel? - Ano, mám (což mojí depku vcelku podpořilo). A tak to nebude jako dřív - žádné plánování dovolené u moře, zoo s padnou, Disneylandu. Žádné festivaly, žádné výlety. Budu čekat. Doma, na Slapech - kde se budou všichni zase divit. Vzpomínám na ta léta předchozí. Na léto, kdy jsem vyšla ze základky a bylo mi 15. Myslím, že žádné další léto už nebylo tak krásný jako tohle. Celé to léto stálo za to a každý den jsme se těšili na ten další. To léto jsem měla s kým být. Letos jsem chtěla odjet pryč, odjet pracovat, odjet na delší dobu. Já se všema svýma strachama - zvlášť z takových věcí - jsem se k tomu opravdu odhodlala a dokonce se i těšila. Měla jsem víc plánů, co všechno letos opravdu podniknu. A vlastně i teď vím, jak to všechno bude probíhat. Jen si na to budu muset zvyknout. Konec konců - ta jedna jediná možnost je tu stále. A ve skutečnosti už v létě může být všechno tolik jinak, že nad tímhle vším nebudu muset přemýšlet.

Poslední ticho a pláč kvůli třem týdnům.