čtvrtek 2. července 2015

3 roky v Rytmusu.

Před třemi lety bylo 2. července pondělí. Před třemi lety jsem poprvé scházela po chodníku dolů po Ječné a mířila do svého prvního zaměstnání na plný úvazek. Dnes jsem si vykračovala s úsměvem na rtech a vzpomínala na lehkou nervozitu, která mě ten první den provázela. Mám pocit, že celé ty tři roky byly jako mrknutí oka. Vzpomínám si, že jsem měla pocit, že si všechno nikdy nezapamatuju a že pocit nováčka bude nekonečný. Nakonec jsem se za tu dobu naučila hodně věcí a dostala se do spousty různých situací, které mě posílily v mnoha ohledech. Jsem ráda, že se můžu zdokonalovat v komunikaci, ve vyjednávání, v oslovování a seznamování s novými lidmi. Zlepšuju se v angličtině a mám možnost cestovat do zahraničí. Učím se prezentovat před větší skupinou lidí a dotahovat věci do konce. Mám prostor pro kreativitu a zároveň jsou tu nějaká pravidla, která mi umožňují se něčeho držet. Pracuju v týmu lidí, které vnímám jako své přátele. 

Nejvíc vděčná jsem za to, že jsem jeden z mála lidí, kteří pracují v práci, kterou si vysnili už mladším věku. Už od patnácti jsem tušila, co chci jednou dělat. Šla jsem si za svým (i přes mírné překážky) a můžu teď dělat to, co mě baví. 

Má to samozřejmě i svá úskalí, nebudu říkat, že ne. Určitě jsou i mnohem lépe placené práce, kde bych měla větší možnost kariérního růstu. Kdo ví, třeba mě to nakonec jednou zláká. Všechno má své světlé i stinné stránky. Zatím jsem ale spokojená, kde jsem.

Obrázek z: A Fresh Start

pátek 26. června 2015

Casual Friday.

Vím, vím. Uběhla hrozně dlouhá doba od posledních Casual Friday. Nicméně dnes jsou zpátky. 

Víkend nás čeká v duchu rodinných oslav na obou stranách a poprvé se také podívám letos na chatu. Vzhledem ke zraněnému palci a belhání o berlích se nikam pořádně nedostanu, takže zbytek víkendu vidím na nějaký ten film a knížku. 
Co vy? Jedete na dovolenou? Chystáte grilovačky? Máte za sebou nějaká vysvědčení? 



Obrázek z: Oh Hello Friend

středa 24. června 2015

Lisabon.

*udělejte si citronádu, čaj nebo kafe, připravte si sváču - bude to dlouhý:-)

Událost, která přede mnou ležela už od ledna a která mi několik nocí nedala spát. Celé jaro se točilo jen kolem téhle cesty a pěti dnů v Portugalsku. 
Potřebuji být na věci připravená (a to jako fakt hodně připravená) a tak mě stálo velké úsilí připravit celý workshop, prezentaci a materiály. Všechno jsem měla do detailu připravené a naplánované. Možná i díky tomu jsem před odjezdem vůbec nepropadala panice a na cestu se spíš těšila, což je v mém případě dost neobvyklé.
Poprvé v životě jsem letěla úplně sama letadlem a poprvé v životě jsem byla sama v cizím městě a musela spoléhat pouze sama na sebe.



Jak to nakonec celé probíhalo: 
Odlétala jsem v úterý 26. 5. v 6:40 ráno. Na letiště mě K. hodil na pátou ráno, rozloučil se se mnou a odjel zase zpátky do postele. Můj plán byl takový, že se odbavím, koupím si chai tea a pak si budu tak hodinku číst nebo se podívám na seriál v notebooku. Tímhle momentem se začaly veškeré moje plány absolutně měnit a nic nebylo tak jak jsem čekala.
Letěla jsem z terminálu 2 a mou první zastávkou byl Brusel, kde jsem měla přestupovat. Spolu se mnou mělo stejnou přestupní stanici také hejno amerických teenagerů. Každý z nich měl asi šest kufrů velikosti desetiletého dítěte. Fronta, kterou jsem musela vystát mi na první pohled přišla tak na 20 minut. Nicméně stála jsem tam víc než hodinu a kufr jsem předávala paní za přepážkou v 6:31, devět minut před tím než moje letadlo mělo vzlétnout. Prosadila jsem si fast track, kde jsem samozřejmě pípala a musela projít vzebrubnou kontrolou (paní mi projížděla dokonce lem kalhotek). Pak už jsem jen běžela ke správnému gatu, udýchaně se posadila na své místo, vytáhla croissant a oddechla si. Ráno nezačalo zrovna tak, jak jsem si to představovala. Během letu jsem přečetla prvních pár stránek Divočiny (která mě pak provázela po zbytek celé pětidenní cesty) a spala. Přestup v Bruselu proběhl konečně v klidu. Stihla jsem si sníst belgickou wafli a chvilku si před odletem opravdu sednout.


Do Lisabonu jsem pro změnu jela s dětským fotbalovým týmem a seděla přímo mezi nimi. Děti + jižanský temperament + mužské pohlaví = spoustu hluku, pohybu a papírků. I tak jsem si malinko schrupla a přečetla další stránky z knížky.
V Lisabonu jsem nejdřív musela ujít docela štreku než jsem se dostala od letadla k vydávání kufrů, potom jsem nedočkavě vyhlížela kufr a nakonec se vydala ven. Venku bylo krásně, velké teplo, modrá obloha. Vytáhla jsem svůj plánek metra a zašla se paní na informacích zeptat, kde si můžu koupit jízdenku. "Ááá dneska metro nejezdí, my tady máme stávku." Šok a zděšení v mých očích a otázka, co mám teda dělat. Poslala mě na taxík a nebo městský autobus. No jsem holka šetřivá a odvážná, vydala jsem se tedy na autobus. Po cestě jsem se sama sobě musela smát, jelikož jsem počítala jenom s cestováním metrem - autobusy jsou totiž mnohem složitější, že jo. Měla jsem štěstí, autobus s číslem, které mi bylo doporučeno zrovna dorazil a dokonce měl jako cílovou stanici tu, kde jsem musela vystoupit a kde se nacházel můj hotel. Představte si, že v Praze přestane jezdit metro a je vám asi jasný, jak by to vypadalo v autobusech. Tady to nebylo jiné - do toho já a můj velký kufr a pětikilová kabelka. Na druhé zastávce už řidič ani nemusel otevírat přední dveře, protože nikdo další nemohl přistoupit. Během cesty jsem se seznámila s pánem, co jel také na nějakou konferenci a také počítal s cestováním v metru. On byl bohužel ztracenější než já a nikdo mu na mapě nedokázal ukázat, kam se dát. Tak jsme spojili síly a po domluvě se vydali hledat můj hotel, kde se chtěl zeptat na cestu.
Hotel jsme našli snadno, měla jsem samozřejmě mapičku. "Je to tady docela starý, co?" Další trošku zděšení v mých očích. Nechala jsem si vysvětlit základní věci a vzala si kartu k pokoji. S pánem jsem se rozloučila a popřála mu hodně štěstí. Došla jsem k výtahům (asi tak tři kroky) z nichž jeden byl zatlučen dřevěnou deskou (hahaha). Dojela jsem do čtvrtého patra a našla pokoj 407. Další tentokrát o dost větší zděšení v mých očích. Pokoj byl klaustrofobně miniaturní s výhledem na nějakou žlutou oprýskanou budovu, to málo vybavení, co tam bylo, mělo něco za sebou. V koupelničce se svítilo a byl puštěný větrák (brzy jsem zjistila proč). Sedla jsem si na postel, zhluboka dýchala a se slzami v očích přemýšlela o tom, že si půjdu najít jiný hotel (:-D - bylo to dramatické). Během vybalování jsem se připojila na wifi a nechala se trošku uklidnit K. Převlíkla jsem se a rozhodla se jít na prohlídku města, abych si trošku zlepšila náladu.
Metro nejezdilo (díkybohu stávka trvala jen 24 hodin) a tak jsem se rozhodla s mapou v ruce, projít co to dá pěšky. Ukázalo se, že projít se toho dá hodně a dostala jsem se i do míst, kam jsem původně chtěla jet metrem. Začala jsem parkem Parque Eduardo VII, který byl v bezprostřední blízkosti mého hotelu (Hotel Excelsior má sice, co dohánět ohledně vzhledu a vybavení, ale polohu má výbornou). Krásné místo s výhledem na řeku, kde se můžete pohodlně posadit na lavičkách nebo v trávě. V době, kdy jsem tam byla já, se zrovna konal knižní veletrh (bohužel jsem tam nenašla žádné knížky v angličtině).
Z parku jsem se vydala po Avenida da Liberdade a došla jsem až k Praca dos Restauradores, kde jsem koupila první pohledy. Už během cesty jsem si vyhlídla Bamboo bar na pozdější zastávku. Podívala jsem se do mapy a řekla si, že k vodě už to není daleko a že tam dojdu. Během cesty jsem taky hodně vyhlížela nějaký obchod s potravinami, abych si mohla koupit nějakou vodu a svačinku na hotel. Míjela jsem nespočet butiků, drogérií, pekáren a restaurací, ale potraviny žádné. Začínala jsem si myslet, že Portugalci doma moc nevaří. Z Praca dom Pedro IV (na všech těhle náměstíčkách a kruháčích jsou většinou velké sloupy s nějakou sochou) jsem se vydala po Rua Aurea a došla na velké náměstí přímo u řeky Praca do Comércio. Tam najdete malou plážičku, odjíždí odsud výletní lodě a dá se tu chvilku posedět. Já jsem samozřejmě udělala nespočet fotek - je tu výhled na most, který vypadá trochu jako Golden gate a na sochu Ježíše, která je na druhé straně. Chvilku jsem se posadila na kamenech a užívala si sluníčka.
Cestou zpátky jsem šla po Rua da Prata, kde je na každém kroku jedna restaurace pro turisty. Mě tohle moc nevábilo a tak jsem došla zpátky k Bamboo baru (hned u zastávky metra Restauradores), kde jste mohli Feed your spirit. Šlo o takový bar/stánek v hodně volnomyšlenkářkém duchu, kde jste si mohli dát nějaký ten drink a něco menšího k jídlu (k tomu vám hrál DJ/ka nějakou tu hudbu). Já jsem při své první návštěve zkusila sangríu s bílým vínem a nachos se sýrovým dipem - bylo to bájo a bylo mi fajn. Nakonec mi ani nepřipadalo tolik divné sedět tam sama.
Po cestě na hotel jsem žádné potraviny nenašla a tak jsem se ještě na recepci zeptala, zda jsou nějaké v okolí. Byly - jen trošku mimo dění. Rozhodla jsem se nechat nákup na druhý den a vydala jsem se zpět do svého kamrlíků. Srpcha, postel a asi 15 minut filmu než jsem upadla do kómatu (přece jen jsem vstávala ve čtyři ráno).





Druhý den ráno jsem se vzbudila hrozně brzo (malý posun času a šla jsem dost brzo spát), oblékla se a vyrazila na první snídani. Snídaně taková normální, žádný luxus, ale to hlavní jsem dostala. Středa dopoledne byla určena registraci na konferenci a srazu s Hemmou. V metru jsem si koupila třídenní lístek na metro (stál 18 euro), zkontrolovala, kterým mám jet směrem a vydala se na zastávku Sao Sebastiao. Metro v Lisabonu není složité a pokud jste zvyklý jezdit metrem v Praze, nebude vám to dělat problém. Chvilku jsem bloudila a nemohla Fundacao Calouste Gulbekian najít, ale nakonec jsem se zorientovala a zjistila, že je to kousek od stanice metra. Cesta k muzeu vede krásným parkem, který ho obklopuje - rozhodně stojí za návštěvu (oboje). Registrace proběhla v pohodě a vzhledem k tomu, že jsem byla jediný zástupce z ČR, dostalo se mi velmi vřelého uvítání. Hemmu jsem našla záhy a po úvodních uvítacích frázích zjistila další jobovku. Místo jedné hodiny na workshop jsem dostala pouze 30 minut na prezentaci. Další zděšení v mých očích - asi minutu jsem trvala na tom, že to prostě nejde, že mám připravený workshop a že musím přivést zpátky do Čech nějaké výsledky. U pořadatelů jsme zjistily, že je to opravdu jen 30 minut a že není možné pojmout to jako workshop. Lehká panika. Vytáhly jsme prezentaci a začaly mluvit o tom, co s tím a jak to natáhnout. Nakonec jsme se rozhodli alespoň pro krátkou diskuzi po prezentaci, kde lidé budou moci sdílet své zkušenosti. Hemma mě hodně uklidňovala a snažila se mě podpořit, což bylo nejen milé, ale taky mi to hodně pomohlo. Když jsme se pak na metru loučily, apelovala na mě, abych si odpočinula a dobře se na zítra vyspala. Řekla jsem si, že už s tím stejně nic neudělám a že se zkrátka nebudu stresovat. Vrátila jsem se na hotel, nakoupila věci v nedalekém menším obchůdku a vyrazila na další prohlídku města. Mé první kroky vedly na zastávku metra Martim Moniz odkud jezdí profláklé žluté turstické tramvaje č. 28 (jízdní řád ZDE), které vás provezou starým městem. Bylo okolo jedné hodiny a fronta na tramvaj byla hodně dlouhá. O tramvaji 28 se píše a mluví všude a tak mi bylo líto jí propásnout. Vydržela jsem v tom vedru teda hodinovou frontu a svezla se. Nejela jsem celou trasu a vystoupila na zastávce Baixa-Chiado. Odtud jsem šla zpátky směrem na Praca dom Pedro IV a zase k řece stejnou cestou jako den předtím. U řeky jsem se tentokrát dala směrem doprava po Avenida d. Ribeira d. Naus. Po cestě jsem se zastavila na výbornou mátovou limonádu a posadila se na "náplavce". Po chvilce odpočinku jsem došla až na zastávku metra Cais do Sodré (konečná zelené linky, kde také začínají příměstské vlaky), chvilku jsem hledala vchod do metra a povedlo se. Má cesta vedla na zastávku červené linky Oriente, odkud už v klidu dojdete pěšky k Expo areálu, kde se v roce 1998 konala Světová výstava. Pro mě asi nejkrásnější místo v Lisabonu. Hrozně těžko jsem vybírala místo, kde se posadím, protože se mi to tam všude zdálo krásné a chtěla jsem toho vidět, co nejvíc. V tomto areálu najdete taky Oceanário nebo Telecabinu, která vás proveze po celé délce Parku národů. Areál se nachází u řeky, takže tady máte krásný výhled. Já jsem si tady sedla s pytlíkem jahod (za 1 euro), chvilku si četla, užívala si sluníčko a cvičila svůj projev na druhý den. Strávila jsem tam určitě minimálně hodinu a půl (spíš víc). Když jsem si to dostatečně užila, vyrazila jsem do blízkého obchodního centra (Centro Comercial Vasco da Gama)  na večeři a pro nějaké jídlo. Pak už na hotel, pustit si film a spát.







Třetí den. Ráno taková trochu nervozitka (asi jako před zkouškou), vynechala jsem dokonce snídani a dala si jenom džus. Vyparádila jsem se, držela si palce a vyrazila jsem na konferenci. V obrovském auditoriu se konaly první prezentace hlavních speakerů, pak krátká přestávka a pak už blok prezentací, kde jsem měla mluvit já. Jak jinak že - vyšlo na mě právě to obrovské auditorium, takže jsem byla dost daleko od všech účastníků, na obrovském pódiu. Akustika nic moc, takže jsem se trošku děsila případných otázek. Usadili nás k velkému stolu do obrovských křesel. Byla jsem druhá na řadě. A pak to najednou bylo. Stála jsem za pultíkem, mluvila do mikrofonu a ovládala prezentaci. Lidi se dělili o své zkušenosti, padlo pár otázek a byl konec. Radost a velká úleva. Lidi za mnou po prezentaci chodili, brali si materiály a doptávali se. Vůbec jsem nečekala, že by to mohlo mít takový úspěch. Oběd, další prezentace, zápisky, přestávky v parku. Po cestě z konference jsem se stavila v nákupním centru Centro Comercial Colombo u fotbalového stadionu (je na zastávce modré linky Colégio militar/Luz). Zastavila jsem se na skok v Primarku a pak nakoupila nějaké dárky do Prahy. Rozhodla jsem se nevozit žádné blbosti a nakoupila jsem různé typické portugalské jídlo k ochutnávce (trošku jsem nevychytala, že to budu muset nacpat do kufru :-D). Na hotelu jsem se s radostí převlékla, vzala knížku a vyrazila si na chvilku číst do parku Eduardo VII. Večer mě čekala Gala večeře od konference, která se konala poblíž zastávky metra Restauradores v Casa do Alentejo. Přivítal nás mužský sbor (věkový průměr asi 70 let), ochutnali jsme portugalské jídlo a vína (salámy, sýry, olivy, chléb, zeleninový krém, zapečené bacalhau/treska se salátem, pečené maso s pečenými brambory a krémovým špenátem a na závěr čokoládový a žloutkový krém) a viděli/slyšeli Fado (info ZDE). Večeře byla dlouhá a vzhledem k času taky náročná, v Portugalsku se jí hodně pozdě. Na dezert došlo až někdy po desáté hodině večer. Do hotelu jsem jela taxíkem a byl to velký zážitek - jak pro mě tak pro pana řidiče, který nemluvil anglicky a byl naštvaný, že mě musí vézt takový kousíček.



Čtvrtý den. Celý převážně strávený na konferenci. Odpoledne jsem v nákupním centru El Corte Inglés kousek od místa, kde se konala konference dokoupila poslední dárky. Na poslední večeři jsem se vydala do svého oblíbeného Bamboo baru. Tenhle večer hodně foukal vítr, takže jsem si nakonec večeři (vegetariánský salát a nachos se sýrovou salsou) odnesla do hotelu a snědla jí u filmu.

Pátý den. Poslední snídaně, balení (uff). Kufr jsem si nechala po odevzdání klíče na recepci a vydala jsem se na poslední procházku parkem. Po dvanácté jsem si vyzvedla kufr (který vážil 20 kg + 6 kg kabelka) a vydala se směr letiště. Nikde v portugalském metru nejsou eskalátory (krom zastávky Aeroporto), takže cesta poněkud krušná! Na letišti jsem zjistila, že let bude zpožděný o půl hodiny, takže jsem se najedla, dočítala Divočinu a dopřála si Ben&Jerry zmrzlinu. Tap Portugal zatím nejluxusnější letecká společnost, se kterou jsem letěla. Prvotřídní jídlo, pohodlné sedačky - kdyby nebylo řvoucího dítěte přede mnou, byla by to pohádka).


Celé to pro mě byla obrovská zkušenost - ve všech směrech. Jsem hrozně ráda, že jsem jela a že jsem musela čelit různým situacím, o kterých bych si dřív myslela, že je třeba nezvládnu. Byl to velký test pro mojí angličtinu, která se nakonec osvědčila a velký test pro mojí jakousi introvertnost a seznamování s cizími lidmi. I made it! 

Pár zajímavostí o Lisabonu:

  • V metru (za jízdy) je signál a tak můžete telefonovat a posílat smsky. 
  • Lidé jsou tu velmi milí a nápomocní. 
  • V obchodech se dají koupit různé značky piv jejichž velikost je pouhých 200 ml. 
  • Lidi tady zbožňují želé (v různých fast foodech si ho můžete dát místo hranolek nebo salátu). 
  • Na každém rohu jsou stánky se zmrzlinou a vodou. 
  • V každé Pastelerii najdete Pastel de nata, což je košíček z listového těsta plněný žloutkovým krémem, který je oflambovaný. Takový národní dezert. 
  • Co se týče sladkého, jsou tady na to dost vysazení. V obchodních centrech je tomhlu druhu potravin věnován velký prostor a výběr je neskutečný. 
  • Po městě se krom městské hromadné dopravy můžete nechat svést tuk tukem, je jich tu spousty. 
  • Ráno se tu moc nepracuje. Ani Starbucks neotevírá před desátou! Všechno začíná až kolem druhé odpoledne. 
  • Různě po městě najdete krásné fialově květoucí stromy.

úterý 23. června 2015

Makám na bicáku 16.

Včerejší trénink stál za to. Potila jsem se od začátku do konce!

Celý trénink se konal na funkční zóně. Nejdřív jsem dělala výpady na bosu, dřepy na bose na konci s výdrží a nakonec jsem na bosu vybíhala.  To vše ve třech sériích. Potom jsem zvedala kettlebell široce k prsům, kliky na bose a švihadlo. Zase tři série. Nakonec cviky na břicho se závažím a výdrž na boku. 

Makačka jako blázen, takhle zpocená jsem dlouho nebyla. Přesto se mi to fakt líbilo a na závěr jsem na páse chvilku i běžela. Zasloužená sprcha a zaslouženej proteiňák. 

Nicméně dneska ráno jsem měla "menší" nehodu s naší skříňí a momentálně chodím o berlích. Palec mám na maděru a nevím nevím, jak to v pátek bude s fitkem. Držte mi palce, ať jsem brzo fit!

neděle 21. června 2015

Léto je tady!

Dnes. Dokonce přesně právě teď (18:37) začíná léto. Čekají nás dlouhé dny. Sluníčko, opalovací krémy, kraťasy a sukně. Teplé dny, kdy prší. Táboráky, grilovačky, spoustu domácích limonád. Hodně ovoce a zeleniny. Dovolené, odpočinek a hodně zážitků. Letní kina, večerní procházky, zmrzlina. Těšíte se? Máte plány? Píšete si seznamy věcí, které v létě chcete zvládnout? 

Já mám ráda všechny roční období, každé má něco. Nicméně léto je vždycky takové to nejmilejší ne? Tohle je to moje. 

Santorini. 
Výletní kino. 
Odpolední rande v parku. 
Týden s přáteli. 
Grilování. 
Chata a Živohošť. 
Ovocné koláče. 
Sluníčko a knížky. 
Řím na krátko.
Festivaly. 
Vůně. 


Makám na bicáku 13., 14. a 15.

Nebudu si vymýšlet. Co se týče tréninku č. 13 - mám dost zamlženo. Jsem si jistá, že jsme dělali něco na strojích, ale víc nevím. Ano, měla bych si psát poznámky nebo psát příspěvky hned. Nicméně byl to týden, kdy jsem byla jen na jednom tréninku, protože mi nebylo dobře a tělo si asi řeklo o pauzu. 

Tenhle týden mě tedy v úterý čekal trénink č. 14. Začala jsem cvičením na strojích na záda. Poté jsem se přesunula do funkční zóny a poprvé jsem cvičila s kettlebellem. Měl osm kilo, menší se nedělá. Dělala jsem s ním dva cviky - jeden se jmenoval swing/švihy (to jsem pochytila :-D) a ten druhý název nevím, ale zvedala jsem kettlebell široce k prsům. Věřte, že další dva dny jsem to hodně cítila. 
Po tomhle následoval "žebříček", který se určitě nezařadil mezi mé oblíbené. Položí se to na zem a v tom různě poskakujete a běháte. Nejhorší pak bylo lézt na tom na všech čtyřech do strany. Nakonec ještě cviky na břicho. Dneska jsem byla velmi zadýchaná! :-D

V pátek trénink č. 15. Zopakovala jsem stroje na záda a dělala jsem přítahy s činkama jednoruč k pasu. S šestikilovýma činkama!!! a poslední sérii dokonce osmikilovýma (8 kg)!! Pak opět funkční zóna. Dva cviky na ruce (bicáky a tricáky) na TRX. Tentokrát také výskoky do dřepu na bednu (č. 2), které jsem od prvního tréninku dělala poprvé (už to nebylo tak hrozné). To jsem střídala s cviky na nohy - takovým kmitáním s nataženou nohou (to byste museli vidět). Cvik vypadá celkem easy, ale bolí to slušně. Konec tréninku jsem zase dělala břicho a novou výdrž na boku. Těžké těžké, zvládla jsem obrázek č. 1 (a rozhodně to nebylo zrovna easy pro mě) a měla bych se dopracovat k obrázku č. 2, což jsem zatím absolutně nedávala. 

Zdroj: Ona iDnes

V lecčem cítím zlepšení. Všechny tréninky mi teď přijdou náročné (což neznamená vůbec nic negativního). Vůbec už mi nepřipadá divné chodit do fitka a cvičit před ostatníma. Batoh už si ráno balím zcela automaticky. Kdo by to byl řekl. 



pátek 12. června 2015

Summer reading list - aneb, co budu číst v létě.

Momentálně dočítám Kingův Dallas 63 - knížku, která mě uchvátila od první stránky. Jestli hledáte něco čtivého na dovolenou, určitě neváhejte. 
Léto je pro mě, co se knížek týče, vždycky tak trochu speciální. Většinou je to období, kdy toho přečtu nejvíc - obzvlášť když jedu na dovolenou k moři (což letos jedu). Baví mě sepisovat seznam letního čtení a vždycky se těším do knihovny a s napětím očekávám, jestli ulovím všechno, co jsem měla v plánu. Letos jsem měla docela štěstí a sehnala všechno, po čem jsem toužila. 


  • Christopher McDougall - Born to run
    • Tuhle knížku už mám na seznamu dlouho a vzhledem k tomu, že jsem se teď do pohybu docela vrhla, mi přišlo fajn si jí konečně půjčit. 
  • Graeme Simsion - Projekt manželka
    • Tohle mi doporučil jeden ze seznamů, který jsem našla na Pinterestu. Má to být vtipné a trošku zamilované, což je ideální kombinace na léto.
  • Michel Faber - Někdy prostě prší
    • Četla jsem Kvítek karmínový a i když to pro mě nebyla knížka století jako pro většinu ostatních, ráda si od Fabera přečtu něco dalšího. Tohle je jeho povídková prvotina a jsem na ní hodně zvědavá. 
  • Lois Lowry - Dárce
    • Knížka, která figuruje snad na každém druhém seznamu knížek, co jsem našla na Pinterestu. Nejdřív jsem si tím nebyla moc jistá, ale nakonec jsem se nechala zlákat. 

Co budete číst v létě Vy? Napište do komentářů. Ráda se nechám inspirovat. 

čtvrtek 11. června 2015

Makám na bicáku 11. a 12. + běhání

Jedenáctému tréninku předcházela dlouhá deseti denní pauza kvůli mé cestě do Lisabonu. Návrat byl krušný :-D.
Celý trénink jsem strávila s TRX. Cviky na břicho, nohy, ruce a záda. Neuvěřitelná makačka. Oproti poprvé mi šlo břicho mnohem líp než minule, nicméně na konci cvičení jsem při poslední sérii doopravdy potila krev a musela se hodně hecnout, abych to dala. Když nepočítám první trénink "smrti" :-D, tak tohle byl určitě ten nejnáročnější (možná to bylo i tou dlouhou pauzou). Ke třem klasickým cvikům na břicho jsme přidali ještě další, kdy jsem nohy dávala nejen pod sebe, ale ze strany k ramenům (na posílení šikmých svalů). 


Cviky na nohy. Další příběh plný bolesti :-D. Tři cviky z nichž ten třetí je ten nejbolestivější. Roznožování, přítahy kolen - všechno se zadkem ve vzduchu. Třetí cvik už ani nevím jak popsat. 
Bolavá jsem po tomhle tréninku byla slušně. Na druhou stranu už nikdy to není tak hrozné jako poprvé a je fajn, když cítíte, že se s tělem něco děje. 
Po cvičení jsem měla docela problém vyjít se na páse 10 minut :-). 

Pro dvanáctý trénink jsem si vybrala cvičení na bosu. Něco už jsme dělali - balancování na bose s dřepy a chytáním medicinbalu, který zdviháte nad hlavu, cvik na záda, kdy na bose ležíte a podáváte si s nataženýma rukama míček za zády a výpady. Nově jsem dělala dámské kliky o bosu (poprvé od chvíle, kdy jsem dělala kliky na prvním tréninku a umírala). Světe div se - ač jsem tomu nevěřila, tak jsem ty kliky zvládla - i když přiznávám na konci se mi ruce dost klepaly. Klasicky taky cviky na břicho nechyběly, včetně planku a nově jsem taky "plavala". Nějaké cviky a základní věci o téhle pomůcce najdete TADY. Oproti trx (které považuju za ďáblův nástroj) mám bosu docela ráda. 

Snažím se jíst víc vyváženě a omezit sladké (jak jsem si slíbila) a vcelku se mi to daří. Motivace je velká, tak to jde líp. 
Zároveň jsem taky dodržela slib ohledně běhání a v neděli vyběhla s Kíťou. Ukázalo se, že i když nevidím zas tak moc tělesných změn, na kondici se cvičení docela ukázalo a běželo si mi tak dobře jako nikdy. Hodně jsem omezila i chodící pauzy a víc teď běhám (jupí). Zvládli jsme 5 km a v neděli se chystám zas.