neděle 6. prosince 2015

Kreativní diář - recenze.

Slíbila jsem, že tuhle recenzi napíšu a konečně mám chvilku, kdy se můžu vrhnout na psaní. 

Kreativní diář se ke mě dostal, díky nakladatelství Grada a mojí aktivitě ve skupině Planner lovers v České republice, o které jsem se tu už zmiňovala. 



Začneme nějakými základními informacemi. Knížka má menší formát a její obsah se vešel na 112 stran. Autorkami jsou Michaela Dombrovská a Blanka Novotná. Nečekejte žádný prázdný diář, který si budete upravovat k obrazu svému. Hlavní poslání knížky je v tom, že vám předá základní informace k tomu, aby jste si takový "kreativní diář" na míru vytvořili sami. 

Kniha je rozdělena do deseti kapitol. První se věnuje tomu, proč takový kreativní diář používat a co jsou to "paperitky", které k tomu budete potřebovat. 
Dále pak přehledně pokračuje od kapitoly Můj rok, Můj měsíc, Můj týden, Můj den po Mé přání, Mé projekty, Mé návyky, Mé seznamy a Pomůcky a metody aneb co vše se nám bude hodit. 


Přiznám se, že po prvním prolistování jsem ke knížce, byla trošku skeptická. Zdála se mi hodně jednoduchá a graficky mě příliš nezaujala. Nicméně poté jsem se začetla a o dvě hodiny později  jsem s nadšením obracela poslední stránku. Co mi chybělo po grafické stránce, dohnaly texty. 

Kreativní diář je vlastně taková směs různých systémů, o kterých jste už možná slyšeli - obzvlášt pokud vás téma diářů/plánovačů zajímá. Nejvíc vám bude připomínat bullet journaling, ale na konci knihy najdete i další systémy, kterými se autorky inspirovaly (sama jsem všechny neznala). 

Co vás tedy nejvíc potěší, je to, že k vytvoření vlastního kreativního diáře vlastně nepotřebujete nic jiného, než prázdný sešit, štítky - paperitky a nějaké ty tužky a propisky. Pokud už máte nějaký ten předtištěný, tak nesmutněte i na něj se systém kreativního diáře dá aplikovat. Mě se hodně líbilo to, že vám knížka nedodá jen nějaký systém pro lepší efektivitu, ale pomůže vám také více přemýšlet o tom, jak svůj čas trávíte. 

V každé kapitole najdete autetincké fotky z diářů autorek a dostanete tak lepší představu o tom, jak by mohl diář vypadat. Zároveň ale máte velkou volnost v tom, jak si ho uspořádáte hlavně vy. Bude vyhovovat minimalistů i těm, co rádi zdobí. 

Systém myslí nejen na to, jak si rozplánovat rok, měsíc, týden a den, ale na také na sledování financí, návyků a různých seznamů - dokonce vám poradí i to, jak pracovat s prázdnými stránkami, které zrovna zbývají. Já sama už dlouho uvažuju o tom, že si začnu psát gratitude journal (deník vděčnosti) a moc se mi líbilo, že autorky do diáře zapracovali i tuhle část. 


Pro koho knížka je? Pro všechny plánovače a lidi, co potřebují být organizovaní. Bude se líbit i těm, kteří po něčem takovém stále pokukují, ale zatím si nevěděli rady. Dostane se vám rad ve všech oblatech, včetně výběru sešitu a psasích potřeb a dostanete tipy na další oblasti, které by vás mohli zaujmout. 

Já jsem po přečtení měla chuť okamžitě založit nový sešit a začít psát. 

*O knížku si můžete napsat Ježíškovi a nebo zkusit štěstí a zasoutěžit si ve skupině Planner lovers v České republice, kde mám pro vás tři výtisky. 

Facebookové stránky autorek TADY
Skupina ke knížce TADY

úterý 13. října 2015

Podzim v plném proudu.

Podzim už začal na plné obrátky. Ráno je chladno (včera už byla i jinovatka) a dříve se stmívá. Skoro celé září, když bylo teplo a pěkně jsem proležela v posteli. Tři týdny nemocná. Žaludek a viróza mě úplně zabily. Dvě návštěvy v nemocnici a třetí týden už jsem propadala čirému zoufalství. Dnes jsem devátý den uschopněná a páteční gastroskopií (které se bojím jak čert kříže) snad všechno skončí. Pomalu zase začínám normálně jíst a užívám si každého dne, kdy můžu být venku mezi lidmi. Září se mi tedy až na dlouho očekávanou oslavu tátových padesátin, moc nevydařil. Snad bude říjen lepší. 

Začala jsem plést. Lépe řečeno – trénuju pletení. Je to neskutečně relaxační a hrozně mě to baví, a to i přesto, že nejsem schopná uplést víc, jak tři řady, protože pak se mi všechno vypáře. Učím se s Theou z Minty finty a ten nákrčník zkrátka upletu (i když je možné, že nosit ho budu až příští zimu). Objevili jste nějakou novou relaxační činnost na podzimní/zimní večery i vy? 

S relaxací souvisí i další hit, který teď všude vidím stále častěji, a tím jsou antistresové omalovánky. Zahlédla jsem je v knihkupectví už před pár měsíci a byla to láska na první pohled. Tajně si doufám, že nějaké dostanu k svátku. Pletení pak budu střídat s omalováváním a budu neskutečně šťastná a spokojená. 

Příští týden je speciální den (21. 10. 2015) všech fanoušků Návratu do budoucnosti. Bio Oko při té příležitosti pořádá promítání prvních dvou dílů s doprovodným programem. Lístky už mi doma víc jak měsíc visí na nástěnce! „Wait a minute. Wait a minute, Doc. Ah... Are you telling me that you built a time machine... out of a DeLorean?“

Říjen je pro nás tak trošku měsíc akcí, protože hned ten další týden po Návratu do budoucnosti budeme skákat na koncertě Kryštof. Tyhle lístky mi na lednici visí už od března a konečně se dočkám. Tentokrát máme lístky na stání (z čehož K. není tak nadšená jako já), takže očekávám ještě větší zážitek. S kým se tam potkáme? 

Už jsem to avizovala na svém instagramu, ale musím vám to říct i tady. Pokud bydlíte v Praze, tak si naplánujte návštěvu Pekárny Praktika. Ten jejich chleba je něco, co musíte zažít/mít/ochutnat. Žito i pohanka jsou delikátní. Vydrží několik dní stále měkký a dobrý. Dělala jsem z něj klasické sendviče, masové sendviče a je super i jen tak s máslem a medem.


Na Dyzajn marketu jsem si konečně koupila číča plakáty. Zatím jsem ho vždycky dávala jako dárek. Teďka přišla nová „kolekce“ a hned jsem věděla, který bude ten můj. Dva už mám doma zarámované a teď ještě musím vybrat další dva, abych je mohla pověsit. Máte nějaké favority?


Minulý týden jsme byli v kině na Marťanovi. V létě jsem na dovolené četla knížku (která je opravdu pětihvězdičková) a na film jsem se těšila. Nezklamal. Jestli na knížky nejste, tak se na film podívejte rovnou, ale jinak sáhněte i po knížce, protože ta je samozřejmě o fous lepší. Co se týče dalších filmů, tak jsem se teď hodně dívala na ty ze seznamu 1001 filmů, které musíte vidět, než umřete. Z nich za zmínku stojí určitě dokument o holocaustu Šoa (1985), má sice devět hodin, ale jestli vás tohle téma zajímá, tak se vám to bude líbit. Dál můžu doporučit Cake (2014) s velmi nečekanou rolí Jennifer Aniston; Kurt Cobain: Montage of Heck (2015), pro fanoušky Nirvany; konverzační věc Pozemšťan (2007), trocha romantiky Věčně mladá (2015) a letní táborová komedie Meatballs (1979) s Billem Murrayem.

Počasí teď přeje večerům s knížkou. Pěkně s dekou, čajem/kávou/čokoládou a zapálenými svíčkami. Mě se za poslední dobu hodně líbilo tohle: Kate Morton – Dům u jezera a ne nemá to nic společného s tím filmem; v podstatě během jednoho dne jsem přečetla knížku Moře klidu od Katji Millay a momentálně dočítám Stín větru od Carlose Ruiz Zafóna

Stihla jsem vyřezat svou první dýni a taky uvařit první podzimní dýňovou polévku. Pekla jsem jablečný koláč. Dala jsem si první podzimní chai tea latté ve Starbucksu. Začala doba svařáčků. Stihli jsme i nějakou tu podzimní procházku mezi barevným listím. Užívejte si pěkné chvilky!





*Bonus na konec! Na Facebooku jsem založila skupina pro všechny závisláky na diářích a plánovačích, takže jestli mezi ně taky patříte - přidejte se k nám! Planner lovers v České republice.

pondělí 7. září 2015

Personal planner - diář, který si vytváříte sami.

Jsem ujetá na diáře a plánování. Dlouho jsem pokukovala po diáři od Erin Codren, ale jeho vysoká cena mě nakonec od koupi odradila (70 dolarů je při dnešním kurzu dost peněz - obzvlášť za diář). Pátrala jsem po nějakých alternativách, až jsem narazila na stránky Personal Planner. Zaujalo mě především to, že si diář můžete sestavit dle svých představ. A tak vám dnes přináším pár vět o tom, jak jsem s diářem spokojená a jak na nákup. 

Diář jsem objednávala v neděli 16. 8. a dorazil po jedenácti dnech ve čtvrtek 27. 8. - což mě mile překvapilo. Poté, co dokončíte objednávku, můžete kontrolovat v jaké fázi se proces nachází. Objednávala jsem velikost A5, která stojí 28,9 euro i s poštovným. Využila jsem slevového kódu, který platil do konce srpna (našla jsem ho na youtube ve videu, které diář recenzovalo), takže mě nakonec diář stál 24,9 euro. Používám ho jak do práce, tak na osobní věci. Velikost diáře najdete níže. Toušťka je 2 cm a važí 448 g. 
Vybírat můžete i s dalších velikostí: mini, čtvercový a široký. 



Potom, co si vyberete velikost, přichází na řadu vrchní a zadní desky. Vybrat si můžete nápis a také to, co na nich bude. Můžete si vybírat z barev, vzorů přednastavených designů nebo vložit vlastní obrázek/fotky. Já jsem si vybrala přednastavený design. Příště bych, ale využila PicMonkey a vytvořila si koláž z vlastních instagramových fotek. Diář má nejprve průhledné tvrdé desky, pod nimi je kvalitní tvrdý papír, na kterém je natisknut design, který jste si vybrali. V této části si také určujete to, od jakého data bude váš diář začínat a jakou barvu bude mít gumička, která diář zajišťuje.

Následuje už samotné vytváření toho, jak bude váš diář vypadat uvnitř. Objeví se vám čistý návrh a dál už je to na vás. Základní vzhled si vybíráte ze čtyř druhů. Chcete mít dny řádkované nebo bez? Řádky jednoduché nebo barevné? Přidat čas? Barva pravítka je také na vás. Navíc si můžete přidat okénka na počasí, práci nebo cvičení. Pokud se zaregistrujete, lze přidat také osobní data. Jako bonus vybíráte také design horního proužku, kde je napsáno jaký je měsíc, rok a týden v roce. 
Já jsem si horní lištu ladila s designem desek. Řádky jsem vynechala, ale do dnů jsem přidala časovou osu (6 - 23 hod.). Spodní část jsem si nechala prázdnou. 



V dalším výběru na řadu přichází úplně nejspodnější část diáře. Můžete ji nechat volnou nebo rozdělit na tři části a do nich přidat okénko na cvičení, zkoušky, graf, list, to do list, plánování jídla, notový papír a další. Já jsem si vybrala prázdné okénko na nápady nebo cíle, volnou část a okénko na cvičení. Na pevno je tam měsíční kalendář, kde vidíte v jakém týdnu se nacházíte.



Další krok se týká výběru poslední části diáře. Je rozdělena na tři oddíly. V prvním oddílu si můžete vybrat přehled roku či toho následujícího nebo volné listy (linkované, čisté, čtverečkované nebo notový papír). Já jsem zvolila přehled roku 2016. V druhé oddíle vybíráte z možností: volné listy, notový papír, vlastní adresář, který si vytvoříte, omalovánky, sudoku a podobné hry nebo barevné mapy. Ve třetím oddíle: přehled měsíce, volné listy, diář pro učitelky. Já jsem pro druhou část zvolila omalovánky a na třetí volné listy linkované a čtverečkované. 




A nakonec přichází první list diáře. Je rozdělen na tři části a vy si do něj můžete napsat, co vás napadne. Máte možnost vybírat ze šesti barev písma a zarovnání vlevo, na střed a vpravo. Já jsem si list nechala v podstatě volný. Jen do spodní části jsem si napsala svůj oblíbený citát. 


K diáři automaticky dostanete jednu průhlednou kapsu, kterou lze vložit kamkoliv do diáře. Já jí zatím používám na vizitky a barevné papírky se záložkami. Na druhé vrchních desek s motivem najdete stránku s uvítáním. Při shrnutí objednávky si můžete objednat desky i gumičky (v různých barvách) navíc. 


Co se týče hodnocení - jsem nadšená. Kvalita je naprosto skvělá, vyhovuje mi rozvržení i doplňky. Tvorba diáře není složitá. Jestli hledáte něco podobného a váháte, určitě vyzkoušejte. Jak diáře vypadají v dalších provedeních se můžete podívat TADY nebo shlédněte videa na YOUTUBE

středa 5. srpna 2015

Jsem zpět.

Dovolená na Santorini je za námi. Byla krásná! Jestli se chystáte do Řecka a chcete prozkoumat místo, kde jste ještě nebyli, tak tenhle ostrov vám můžu s čistým srdcem doporučit. Je sice malinkatý, ale o to snáz prozkoumáte všechny jeho přednosti. Skalnatá města, barevné pláže. Milý ochotní lidé a skvělé jídlo. Jedinou vadou na kráse mohou být pro někoho ceny, protože ty jsou tady o dost vyšší než jinde. Ideální na svatbu nebo svatební cestu - pro ty, co přemýšlejí o něčem netradičním. Santorini je totiž takový svatební ostrov. V Oíe vám udělají svatbu na počkání za 700 eur. 
My jsme si hlavně odpočinuli. Já jsem přečetla několik knížek a K. si zaběhal na mořském vzduchu. Hráli jsme hry, užívali si moře a sluníčka. Za pár let se tam rádi podíváme znovu. 
Jedinou věc, kterou vám určitě nedoporučíme je cestování s leteckou společností Vueling, protože ta nás stála hodně nervů. Všechny čtyři lety zpožděné, žádné informace a hodně čekání. Nakonec jsme kvůli nim neviděli Řím. 




Příští týden nás čeká dovolená další (i když o hodně kratší) - chystáme se ke kamarádům, seznámit se s jejich novým pejskem. 

Doufám, že stihnu nějaké to letní kino ještě (dělám si zálusk na Divočinu ve Výletním kině). Užívám si teď, že můžu zase vařit. Vyrábím domácí zázvorový sirup podle Kitchenette. Snažím se osvěžit svá rána. Vrátila jsem se k meditaci. 

S blogem chystám nějaké větší změny, ale chvilku to asi bude trvat, než to všechno naplánuju a pak zrealizuju. Držte mi palce. 

čtvrtek 2. července 2015

3 roky v Rytmusu.

Před třemi lety bylo 2. července pondělí. Před třemi lety jsem poprvé scházela po chodníku dolů po Ječné a mířila do svého prvního zaměstnání na plný úvazek. Dnes jsem si vykračovala s úsměvem na rtech a vzpomínala na lehkou nervozitu, která mě ten první den provázela. Mám pocit, že celé ty tři roky byly jako mrknutí oka. Vzpomínám si, že jsem měla pocit, že si všechno nikdy nezapamatuju a že pocit nováčka bude nekonečný. Nakonec jsem se za tu dobu naučila hodně věcí a dostala se do spousty různých situací, které mě posílily v mnoha ohledech. Jsem ráda, že se můžu zdokonalovat v komunikaci, ve vyjednávání, v oslovování a seznamování s novými lidmi. Zlepšuju se v angličtině a mám možnost cestovat do zahraničí. Učím se prezentovat před větší skupinou lidí a dotahovat věci do konce. Mám prostor pro kreativitu a zároveň jsou tu nějaká pravidla, která mi umožňují se něčeho držet. Pracuju v týmu lidí, které vnímám jako své přátele. 

Nejvíc vděčná jsem za to, že jsem jeden z mála lidí, kteří pracují v práci, kterou si vysnili už mladším věku. Už od patnácti jsem tušila, co chci jednou dělat. Šla jsem si za svým (i přes mírné překážky) a můžu teď dělat to, co mě baví. 

Má to samozřejmě i svá úskalí, nebudu říkat, že ne. Určitě jsou i mnohem lépe placené práce, kde bych měla větší možnost kariérního růstu. Kdo ví, třeba mě to nakonec jednou zláká. Všechno má své světlé i stinné stránky. Zatím jsem ale spokojená, kde jsem.

Obrázek z: A Fresh Start

pátek 26. června 2015

Casual Friday.

Vím, vím. Uběhla hrozně dlouhá doba od posledních Casual Friday. Nicméně dnes jsou zpátky. 

Víkend nás čeká v duchu rodinných oslav na obou stranách a poprvé se také podívám letos na chatu. Vzhledem ke zraněnému palci a belhání o berlích se nikam pořádně nedostanu, takže zbytek víkendu vidím na nějaký ten film a knížku. 
Co vy? Jedete na dovolenou? Chystáte grilovačky? Máte za sebou nějaká vysvědčení? 



Obrázek z: Oh Hello Friend

středa 24. června 2015

Lisabon.

*udělejte si citronádu, čaj nebo kafe, připravte si sváču - bude to dlouhý:-)

Událost, která přede mnou ležela už od ledna a která mi několik nocí nedala spát. Celé jaro se točilo jen kolem téhle cesty a pěti dnů v Portugalsku. 
Potřebuji být na věci připravená (a to jako fakt hodně připravená) a tak mě stálo velké úsilí připravit celý workshop, prezentaci a materiály. Všechno jsem měla do detailu připravené a naplánované. Možná i díky tomu jsem před odjezdem vůbec nepropadala panice a na cestu se spíš těšila, což je v mém případě dost neobvyklé.
Poprvé v životě jsem letěla úplně sama letadlem a poprvé v životě jsem byla sama v cizím městě a musela spoléhat pouze sama na sebe.



Jak to nakonec celé probíhalo: 
Odlétala jsem v úterý 26. 5. v 6:40 ráno. Na letiště mě K. hodil na pátou ráno, rozloučil se se mnou a odjel zase zpátky do postele. Můj plán byl takový, že se odbavím, koupím si chai tea a pak si budu tak hodinku číst nebo se podívám na seriál v notebooku. Tímhle momentem se začaly veškeré moje plány absolutně měnit a nic nebylo tak jak jsem čekala.
Letěla jsem z terminálu 2 a mou první zastávkou byl Brusel, kde jsem měla přestupovat. Spolu se mnou mělo stejnou přestupní stanici také hejno amerických teenagerů. Každý z nich měl asi šest kufrů velikosti desetiletého dítěte. Fronta, kterou jsem musela vystát mi na první pohled přišla tak na 20 minut. Nicméně stála jsem tam víc než hodinu a kufr jsem předávala paní za přepážkou v 6:31, devět minut před tím než moje letadlo mělo vzlétnout. Prosadila jsem si fast track, kde jsem samozřejmě pípala a musela projít vzebrubnou kontrolou (paní mi projížděla dokonce lem kalhotek). Pak už jsem jen běžela ke správnému gatu, udýchaně se posadila na své místo, vytáhla croissant a oddechla si. Ráno nezačalo zrovna tak, jak jsem si to představovala. Během letu jsem přečetla prvních pár stránek Divočiny (která mě pak provázela po zbytek celé pětidenní cesty) a spala. Přestup v Bruselu proběhl konečně v klidu. Stihla jsem si sníst belgickou wafli a chvilku si před odletem opravdu sednout.


Do Lisabonu jsem pro změnu jela s dětským fotbalovým týmem a seděla přímo mezi nimi. Děti + jižanský temperament + mužské pohlaví = spoustu hluku, pohybu a papírků. I tak jsem si malinko schrupla a přečetla další stránky z knížky.
V Lisabonu jsem nejdřív musela ujít docela štreku než jsem se dostala od letadla k vydávání kufrů, potom jsem nedočkavě vyhlížela kufr a nakonec se vydala ven. Venku bylo krásně, velké teplo, modrá obloha. Vytáhla jsem svůj plánek metra a zašla se paní na informacích zeptat, kde si můžu koupit jízdenku. "Ááá dneska metro nejezdí, my tady máme stávku." Šok a zděšení v mých očích a otázka, co mám teda dělat. Poslala mě na taxík a nebo městský autobus. No jsem holka šetřivá a odvážná, vydala jsem se tedy na autobus. Po cestě jsem se sama sobě musela smát, jelikož jsem počítala jenom s cestováním metrem - autobusy jsou totiž mnohem složitější, že jo. Měla jsem štěstí, autobus s číslem, které mi bylo doporučeno zrovna dorazil a dokonce měl jako cílovou stanici tu, kde jsem musela vystoupit a kde se nacházel můj hotel. Představte si, že v Praze přestane jezdit metro a je vám asi jasný, jak by to vypadalo v autobusech. Tady to nebylo jiné - do toho já a můj velký kufr a pětikilová kabelka. Na druhé zastávce už řidič ani nemusel otevírat přední dveře, protože nikdo další nemohl přistoupit. Během cesty jsem se seznámila s pánem, co jel také na nějakou konferenci a také počítal s cestováním v metru. On byl bohužel ztracenější než já a nikdo mu na mapě nedokázal ukázat, kam se dát. Tak jsme spojili síly a po domluvě se vydali hledat můj hotel, kde se chtěl zeptat na cestu.
Hotel jsme našli snadno, měla jsem samozřejmě mapičku. "Je to tady docela starý, co?" Další trošku zděšení v mých očích. Nechala jsem si vysvětlit základní věci a vzala si kartu k pokoji. S pánem jsem se rozloučila a popřála mu hodně štěstí. Došla jsem k výtahům (asi tak tři kroky) z nichž jeden byl zatlučen dřevěnou deskou (hahaha). Dojela jsem do čtvrtého patra a našla pokoj 407. Další tentokrát o dost větší zděšení v mých očích. Pokoj byl klaustrofobně miniaturní s výhledem na nějakou žlutou oprýskanou budovu, to málo vybavení, co tam bylo, mělo něco za sebou. V koupelničce se svítilo a byl puštěný větrák (brzy jsem zjistila proč). Sedla jsem si na postel, zhluboka dýchala a se slzami v očích přemýšlela o tom, že si půjdu najít jiný hotel (:-D - bylo to dramatické). Během vybalování jsem se připojila na wifi a nechala se trošku uklidnit K. Převlíkla jsem se a rozhodla se jít na prohlídku města, abych si trošku zlepšila náladu.
Metro nejezdilo (díkybohu stávka trvala jen 24 hodin) a tak jsem se rozhodla s mapou v ruce, projít co to dá pěšky. Ukázalo se, že projít se toho dá hodně a dostala jsem se i do míst, kam jsem původně chtěla jet metrem. Začala jsem parkem Parque Eduardo VII, který byl v bezprostřední blízkosti mého hotelu (Hotel Excelsior má sice, co dohánět ohledně vzhledu a vybavení, ale polohu má výbornou). Krásné místo s výhledem na řeku, kde se můžete pohodlně posadit na lavičkách nebo v trávě. V době, kdy jsem tam byla já, se zrovna konal knižní veletrh (bohužel jsem tam nenašla žádné knížky v angličtině).
Z parku jsem se vydala po Avenida da Liberdade a došla jsem až k Praca dos Restauradores, kde jsem koupila první pohledy. Už během cesty jsem si vyhlídla Bamboo bar na pozdější zastávku. Podívala jsem se do mapy a řekla si, že k vodě už to není daleko a že tam dojdu. Během cesty jsem taky hodně vyhlížela nějaký obchod s potravinami, abych si mohla koupit nějakou vodu a svačinku na hotel. Míjela jsem nespočet butiků, drogérií, pekáren a restaurací, ale potraviny žádné. Začínala jsem si myslet, že Portugalci doma moc nevaří. Z Praca dom Pedro IV (na všech těhle náměstíčkách a kruháčích jsou většinou velké sloupy s nějakou sochou) jsem se vydala po Rua Aurea a došla na velké náměstí přímo u řeky Praca do Comércio. Tam najdete malou plážičku, odjíždí odsud výletní lodě a dá se tu chvilku posedět. Já jsem samozřejmě udělala nespočet fotek - je tu výhled na most, který vypadá trochu jako Golden gate a na sochu Ježíše, která je na druhé straně. Chvilku jsem se posadila na kamenech a užívala si sluníčka.
Cestou zpátky jsem šla po Rua da Prata, kde je na každém kroku jedna restaurace pro turisty. Mě tohle moc nevábilo a tak jsem došla zpátky k Bamboo baru (hned u zastávky metra Restauradores), kde jste mohli Feed your spirit. Šlo o takový bar/stánek v hodně volnomyšlenkářkém duchu, kde jste si mohli dát nějaký ten drink a něco menšího k jídlu (k tomu vám hrál DJ/ka nějakou tu hudbu). Já jsem při své první návštěve zkusila sangríu s bílým vínem a nachos se sýrovým dipem - bylo to bájo a bylo mi fajn. Nakonec mi ani nepřipadalo tolik divné sedět tam sama.
Po cestě na hotel jsem žádné potraviny nenašla a tak jsem se ještě na recepci zeptala, zda jsou nějaké v okolí. Byly - jen trošku mimo dění. Rozhodla jsem se nechat nákup na druhý den a vydala jsem se zpět do svého kamrlíků. Srpcha, postel a asi 15 minut filmu než jsem upadla do kómatu (přece jen jsem vstávala ve čtyři ráno).





Druhý den ráno jsem se vzbudila hrozně brzo (malý posun času a šla jsem dost brzo spát), oblékla se a vyrazila na první snídani. Snídaně taková normální, žádný luxus, ale to hlavní jsem dostala. Středa dopoledne byla určena registraci na konferenci a srazu s Hemmou. V metru jsem si koupila třídenní lístek na metro (stál 18 euro), zkontrolovala, kterým mám jet směrem a vydala se na zastávku Sao Sebastiao. Metro v Lisabonu není složité a pokud jste zvyklý jezdit metrem v Praze, nebude vám to dělat problém. Chvilku jsem bloudila a nemohla Fundacao Calouste Gulbekian najít, ale nakonec jsem se zorientovala a zjistila, že je to kousek od stanice metra. Cesta k muzeu vede krásným parkem, který ho obklopuje - rozhodně stojí za návštěvu (oboje). Registrace proběhla v pohodě a vzhledem k tomu, že jsem byla jediný zástupce z ČR, dostalo se mi velmi vřelého uvítání. Hemmu jsem našla záhy a po úvodních uvítacích frázích zjistila další jobovku. Místo jedné hodiny na workshop jsem dostala pouze 30 minut na prezentaci. Další zděšení v mých očích - asi minutu jsem trvala na tom, že to prostě nejde, že mám připravený workshop a že musím přivést zpátky do Čech nějaké výsledky. U pořadatelů jsme zjistily, že je to opravdu jen 30 minut a že není možné pojmout to jako workshop. Lehká panika. Vytáhly jsme prezentaci a začaly mluvit o tom, co s tím a jak to natáhnout. Nakonec jsme se rozhodli alespoň pro krátkou diskuzi po prezentaci, kde lidé budou moci sdílet své zkušenosti. Hemma mě hodně uklidňovala a snažila se mě podpořit, což bylo nejen milé, ale taky mi to hodně pomohlo. Když jsme se pak na metru loučily, apelovala na mě, abych si odpočinula a dobře se na zítra vyspala. Řekla jsem si, že už s tím stejně nic neudělám a že se zkrátka nebudu stresovat. Vrátila jsem se na hotel, nakoupila věci v nedalekém menším obchůdku a vyrazila na další prohlídku města. Mé první kroky vedly na zastávku metra Martim Moniz odkud jezdí profláklé žluté turstické tramvaje č. 28 (jízdní řád ZDE), které vás provezou starým městem. Bylo okolo jedné hodiny a fronta na tramvaj byla hodně dlouhá. O tramvaji 28 se píše a mluví všude a tak mi bylo líto jí propásnout. Vydržela jsem v tom vedru teda hodinovou frontu a svezla se. Nejela jsem celou trasu a vystoupila na zastávce Baixa-Chiado. Odtud jsem šla zpátky směrem na Praca dom Pedro IV a zase k řece stejnou cestou jako den předtím. U řeky jsem se tentokrát dala směrem doprava po Avenida d. Ribeira d. Naus. Po cestě jsem se zastavila na výbornou mátovou limonádu a posadila se na "náplavce". Po chvilce odpočinku jsem došla až na zastávku metra Cais do Sodré (konečná zelené linky, kde také začínají příměstské vlaky), chvilku jsem hledala vchod do metra a povedlo se. Má cesta vedla na zastávku červené linky Oriente, odkud už v klidu dojdete pěšky k Expo areálu, kde se v roce 1998 konala Světová výstava. Pro mě asi nejkrásnější místo v Lisabonu. Hrozně těžko jsem vybírala místo, kde se posadím, protože se mi to tam všude zdálo krásné a chtěla jsem toho vidět, co nejvíc. V tomto areálu najdete taky Oceanário nebo Telecabinu, která vás proveze po celé délce Parku národů. Areál se nachází u řeky, takže tady máte krásný výhled. Já jsem si tady sedla s pytlíkem jahod (za 1 euro), chvilku si četla, užívala si sluníčko a cvičila svůj projev na druhý den. Strávila jsem tam určitě minimálně hodinu a půl (spíš víc). Když jsem si to dostatečně užila, vyrazila jsem do blízkého obchodního centra (Centro Comercial Vasco da Gama)  na večeři a pro nějaké jídlo. Pak už na hotel, pustit si film a spát.







Třetí den. Ráno taková trochu nervozitka (asi jako před zkouškou), vynechala jsem dokonce snídani a dala si jenom džus. Vyparádila jsem se, držela si palce a vyrazila jsem na konferenci. V obrovském auditoriu se konaly první prezentace hlavních speakerů, pak krátká přestávka a pak už blok prezentací, kde jsem měla mluvit já. Jak jinak že - vyšlo na mě právě to obrovské auditorium, takže jsem byla dost daleko od všech účastníků, na obrovském pódiu. Akustika nic moc, takže jsem se trošku děsila případných otázek. Usadili nás k velkému stolu do obrovských křesel. Byla jsem druhá na řadě. A pak to najednou bylo. Stála jsem za pultíkem, mluvila do mikrofonu a ovládala prezentaci. Lidi se dělili o své zkušenosti, padlo pár otázek a byl konec. Radost a velká úleva. Lidi za mnou po prezentaci chodili, brali si materiály a doptávali se. Vůbec jsem nečekala, že by to mohlo mít takový úspěch. Oběd, další prezentace, zápisky, přestávky v parku. Po cestě z konference jsem se stavila v nákupním centru Centro Comercial Colombo u fotbalového stadionu (je na zastávce modré linky Colégio militar/Luz). Zastavila jsem se na skok v Primarku a pak nakoupila nějaké dárky do Prahy. Rozhodla jsem se nevozit žádné blbosti a nakoupila jsem různé typické portugalské jídlo k ochutnávce (trošku jsem nevychytala, že to budu muset nacpat do kufru :-D). Na hotelu jsem se s radostí převlékla, vzala knížku a vyrazila si na chvilku číst do parku Eduardo VII. Večer mě čekala Gala večeře od konference, která se konala poblíž zastávky metra Restauradores v Casa do Alentejo. Přivítal nás mužský sbor (věkový průměr asi 70 let), ochutnali jsme portugalské jídlo a vína (salámy, sýry, olivy, chléb, zeleninový krém, zapečené bacalhau/treska se salátem, pečené maso s pečenými brambory a krémovým špenátem a na závěr čokoládový a žloutkový krém) a viděli/slyšeli Fado (info ZDE). Večeře byla dlouhá a vzhledem k času taky náročná, v Portugalsku se jí hodně pozdě. Na dezert došlo až někdy po desáté hodině večer. Do hotelu jsem jela taxíkem a byl to velký zážitek - jak pro mě tak pro pana řidiče, který nemluvil anglicky a byl naštvaný, že mě musí vézt takový kousíček.



Čtvrtý den. Celý převážně strávený na konferenci. Odpoledne jsem v nákupním centru El Corte Inglés kousek od místa, kde se konala konference dokoupila poslední dárky. Na poslední večeři jsem se vydala do svého oblíbeného Bamboo baru. Tenhle večer hodně foukal vítr, takže jsem si nakonec večeři (vegetariánský salát a nachos se sýrovou salsou) odnesla do hotelu a snědla jí u filmu.

Pátý den. Poslední snídaně, balení (uff). Kufr jsem si nechala po odevzdání klíče na recepci a vydala jsem se na poslední procházku parkem. Po dvanácté jsem si vyzvedla kufr (který vážil 20 kg + 6 kg kabelka) a vydala se směr letiště. Nikde v portugalském metru nejsou eskalátory (krom zastávky Aeroporto), takže cesta poněkud krušná! Na letišti jsem zjistila, že let bude zpožděný o půl hodiny, takže jsem se najedla, dočítala Divočinu a dopřála si Ben&Jerry zmrzlinu. Tap Portugal zatím nejluxusnější letecká společnost, se kterou jsem letěla. Prvotřídní jídlo, pohodlné sedačky - kdyby nebylo řvoucího dítěte přede mnou, byla by to pohádka).


Celé to pro mě byla obrovská zkušenost - ve všech směrech. Jsem hrozně ráda, že jsem jela a že jsem musela čelit různým situacím, o kterých bych si dřív myslela, že je třeba nezvládnu. Byl to velký test pro mojí angličtinu, která se nakonec osvědčila a velký test pro mojí jakousi introvertnost a seznamování s cizími lidmi. I made it! 

Pár zajímavostí o Lisabonu:

  • V metru (za jízdy) je signál a tak můžete telefonovat a posílat smsky. 
  • Lidé jsou tu velmi milí a nápomocní. 
  • V obchodech se dají koupit různé značky piv jejichž velikost je pouhých 200 ml. 
  • Lidi tady zbožňují želé (v různých fast foodech si ho můžete dát místo hranolek nebo salátu). 
  • Na každém rohu jsou stánky se zmrzlinou a vodou. 
  • V každé Pastelerii najdete Pastel de nata, což je košíček z listového těsta plněný žloutkovým krémem, který je oflambovaný. Takový národní dezert. 
  • Co se týče sladkého, jsou tady na to dost vysazení. V obchodních centrech je tomhlu druhu potravin věnován velký prostor a výběr je neskutečný. 
  • Po městě se krom městské hromadné dopravy můžete nechat svést tuk tukem, je jich tu spousty. 
  • Ráno se tu moc nepracuje. Ani Starbucks neotevírá před desátou! Všechno začíná až kolem druhé odpoledne. 
  • Různě po městě najdete krásné fialově květoucí stromy.