neděle 15. února 2009

Film/Sny/Přání versus Skutečnost.

Včera jsem koukala na film 50x a stále poprvé (ano, romantická komedie - a není tak špatná). A přemýšlela jsem po tom, jak každá z nás touží po romantických gestech a překvapeních, které jen málokdy přijdou. Nejsem si jistá jestli jsem někdy chodila s klukem, kterého by něco takového napadlo. Včera u toho filmu jsem si uvědomila jakou radost by mi udělalo jen občasné malé romantické gesto (a opravdu jsem si naivně myslela, že by mohlo přijít) - nepřišlo/nepřijde.



Někdy mě upřímně mrzí, že dělám tolik věcí, které jsou po tom zbytečné a za které nedorazí ani malý výraz opravdobých díků. Pokaždé si říkám, že přestanu dělat všechny ty hezké samozřejmosti a že si jich pak možná bude váženo víc - ve skutečnosti nikdy nepřestanu a všechno je pořád stejné. Bylo by snadné na to upozornit - ale cítím se pak o to hůř, když je reakce naprosto opačná a vlastně navíc ….. no jak to říct. Zkrátka uvažuju, co s tím….



Sny a přání jsou krásná věc. Často si představuju/přehrávám krásné milé scénky ve své hlavě a sním s otevřenýma očima. Většinou vím do detailu, co by jak mělo být a co bych jak chtěla udělat. V podstatě nikdy se pak nic z toho nevyplní a tak jsem v oné šedivé skutečnosti, která obklopuje skoro nás všechny a občas si pomyslím, jaké by to bylo, kdyby skutečnost a přání/sny byly stejné…..




úterý 10. února 2009

Někdy přeháním. Někdy jsem zamyšlená. Někdy jsem rozradostněná.

Od čtvrtka uběhlo skoro pět dní. Někdy padnou slova a já za nima vidím něco víc, než za nimi opravdu je. Poslední dobou často vídám za věcmi víc než je a začínám mít sebe sama dost. Každý den se musím ujišťovat, že se mi to všechno jen nezdá a že je teď můj život přesně takový jaký je. Mám tak velký strach, že všechno zase ztratím, že se někdy prostě chovám trochu divně (což dělám nerada a štve mě to). Kdybych mohla nahlédnout do budoucnosti, nebo kdyby mi někdo prostě řekl, že se bát nemusím, že to všechno bude fajn - moc by se mi ulevilo (takhle si ale musím poradit sama).



Moc času teď doma netrávím a když tu jsem - utvrzuju se v tom, že je to dobře. Pamatuju si, jak jsem si ještě tak před rokem či dvěma nedovedla představit, že odsud odejdu a budu mít něco svého - teď neprahnu po ničem jiném a vím, že i když s kapkou nostalgie - nebude opuštění rodinného hnízda tak hrozivé.



Díky K. teď zvládám spoustu věcí mnohem lépe než dřív. Jako snad jediný dokáže pochopit a zahnat můj “strach” a naučil mě tolik se nezabývat věcmi, které se mě bezprostředně netýkají. Díky němu se snažím bojovat ze všech sil a díky němu vím, že za něco stojím. Asi nikdo mi nikdy nebyl takovou oporou. S ním jsem prostě silnější.



Zima nekončí a sluneční paprsky se ukazují jen na chvíli. Možná proto poslední dobou mývám tak chmurné myšlenky a neumím se radovat. Těším se na jaro, na procházky a společné bytí. Těším se na ten vzkvétající pocit štěstí.




čtvrtek 5. února 2009

Krásný týden. Hory. Klid.

Slova mají obrovskou sílu - umí pohladit, rozesmát, rozesmutnit, zabolet. Někdy pár slov zkazí úplně všechno, někdy je ticho lepší než cokoliv jiného. Pamatuju si moc dobře, co všechno jsem chtěla po prvním rozchodu napravovat. Věděla jsem moc dobře, že ne všechno bylo ideální a že spoustu věcí mohlo a mělo být jinak. Po druhém rozchodu (a žádný vztah to fakt nebyl) jsem věděla, že jestli chci s někým opravdu být tak proto, že ho mám fakt ráda a ne z nouze. A opět jsem věděla, že spoustu věcí budu dělat úplně jinak. Člověk je sám a najednou vidí všechny ty chyby, které dělat neměl a spoustu věcí úplně přehodnotí.



Když jsem začala chodit s K. věděla jsem od začátku, že to bude něco úplně jiného. Částečně jsem se bála toho, jestli to zvládnu a částečně jsem byla šťastná, že je to konečně to pravé. Hned od začátku bylo všechno jinak, než dřív. V mnoha mnoha věcech jsem byla úplně jiná než předtím a spoustu věcí už prostě nedělám (protože jak jsem si slíbila - stejné chyby už dělat nebudu). Nakonec ale vždycky zůstane něco, co prostě změnit nedokážete. Jsou věci, které jsou prostě součástí nás a takoví jsme. Dřív či později to tomu druhému začne vadit. Buď se vás naučí mít rád takového jaký jste a nebo ne (v druhém případě to všechno nejspěje k dobrému konci a vy to prostě víte).




Neumím být nezávislá. Když s někým jsem, naprosto se mu oddám a jsem mu schopná obětovat v podstatě cokoliv. Moc dobře vím, že tím škodím jen sama sobě a teď taky moc dobře vím, že nic takového prostě od druhého očekávat nemůžu (a nemám mu to za zlé). Po většinu času mi to vlastně vůbec nevadí a jsem prostě ráda za to všechno, co mám - občas, ale padnou určitá slova a najednou mě všechno mrzí. Mrzí mě, že nedávám takovou volnost jaká by asi byla potřeba a mrzí mě, že některá slova vůbec padnou.



Někdy je jednoduší se vzdát. Někdy je tolik těžké bojovat. A někdy …. jsou slova prostě jen slova.




neděle 1. února 2009

Slova, která mrzí

Po týdnu jsem zase doma (což ve mě nevzbuzuje moc nadšení). Vrátil se mi K. což mi opět vrátilo dobrou náladu a vneslo klid do mé neklidné hlavinky. Celý týden jsme strávili spolu a já nemusela být doma (najednou jsem si mohla vyzkoušet jak krásné by bylo bydlet s ním někde jinde a daleko). Poslední dny tohoto týdne jsme strávili na horách v Beskydech a trochu si zalyžovali. Cesta tam proběhla vlakem a protože já vlaky ráda a cesta byla dlouhá, bylo to fajn. Bylo láskování, bylo povídání, bylo vaření dobrůtek a prostě obyčejné bytí pospolu.



Zdárně jsem ukončila zimní semestr na Jaboku a postoupila do letního. Na FHS to vypadá velice černě a tak jsem se rozhodla, že si znovu podám přihlášku na ETF - přece jen tam toho bc. udělám rychleji a snáž - tak uvidíme, co se vlastně bude dít.




Všímám si, že spousta kolegů (blogerů/webařů) mění styly a zavádí novoty a někteří dokonce končí. Vypadá to, že s novým rokem přichází nová vlna inspirace. Já už v podstatě píšu jen sem a nějak nejsem schopná se na starém webu zmínit o tomhle novém (vlastně pořád nevím, co s kterým a kde budu fungovat).



Poslední dobou mám víc než kdy jindy pocit, že jsem našla novou rodinu - jsem za to hrozně moc ráda. Jsem hrozně ráda, že všechno je teď tak jak má a tak jak je. Nejistoty i deprese jsou pryč. Spokojenost a každodennost jsou někdy tou nejpříjemnější rutinou. Láska je to, co mě drží nad vodou.