pátek 14. května 2010

Letters.....

Nemám, co dělat (ve skutečnosti mám na práci asi tak milion věcí do školy, ale jsem hrozně líná a nic se mi dělat nechce) tak jsem si řekla, že zase jednou otevřu okno wordpressu:-). Otevřené je už asi 15 min. a pořád přemýšlím o co se s Vámi podělím. Tak tedy:

Když mi bylo asi tak 13 (řekla bych), milovala jsem Natalii Oreiro a Divokýho anděla (kdo taky ne, že jo). Sledovala jsem všechny tři její telenovely (co u nás běžely), mám všechny její CD a dokonce jsem viděla i její dva filmy (ano - Natalie natáčí i filmy a nejsou špatný). Takže i když už teď nejsem zrovna mega fanoušek latin telenovel a plakáty Natálky mi nezdobí pokoj, ani se nesnažím nosit lacláče a kšilt dozadu, tak pravidelně sleduju její oficiální české stránky (podívat se na ně můžete TADY - a jsou fakt hodně dobrý). Web teď slaví pět let existence a tak jsem si projížděla jeho historii a vzpomínala na to, jak dlouho už na ty stránky chodím a jak mi tahle sympatie k Natálce v podstatě vydržela dodnes. Některý věci z teen let si prostě nechat můžeme ne?:-)

Je to naprosto neskutečný, ale dopsala jsem a odevzdala svojí Absolventskou práci a v červnu budu končit Jabok. Tři roky za mnou - uteklo to jako voda. Vzpomínala jsem na maturitu a na to jaký to byly nervy a když to teď srovnám, tak bych dala mnohem víc přednost maturitě než tomuhle. Moc velký šance si nedávám a myslím, že diplom si odnesu až na podzim. Zkouškový, práce, absolutoria - je toho moc. Snažím se nešílet a zatím (ťuk ťuk) mi to jde (až na prvotní hysterii). Doufám, že mi to vydrží, co nejdýl a stresovat se prostě nebudu! Letos se fakt těším na půlku června, až budu naprosto volná a všechno bude za mnou. Venku je pořád čím dál tím víc hezky a my se snažíme, co nejvíc výletit. Baví mě tohle cestování a jen tak ježdění někam, kde nás vždycky něco čeká. Jsem zvědává, co podnikneme o prázdninách a jak si se vším poradíme.

* tak tohle jsem začala před třemi týdny a k dopsání se dostávám teď (jestli to teda zase neskončí v konceptech). Dnes tedy pokračuji a navazuji níže.

Ségra má svaťák. Praktickou udělala za jedna a za necelé dva týdny (protože maturuje až ve středu) jí čeká ústní. A já najednou vzpomínala na to, jak jsem tu svojí maturitu prožívala já. Jak jsme s Domčou o svaťáku bydleli u nás a jak jsme celý dva dny třídili fotky z maturiťáku a jak jsme u učení neustále usínali. Jak jsme koukali na filmy, který se nám hodily k maturitě a jak to bylo super a v pohodě. A pak přišla neděle. My jeli od babi a dědy a mě najednou došlo, že za tři dny (ve středu 23. 5. 2007) budu fakt sedět ve škole a ta maturita, která mi celou dobu přišla hrozně neskutečná se najednou fakt odehraje a chytnul mě hrozně strašně velkej strach. V úterý večer pár hodin před onou "osudnou" chvílí jsem seděla u počítače a na malou chvilku jsem byla v klidu a jedla jsem banán a všechno bylo fajn. A pak jsem šla spát a v noci jsem byla úplně mimo a ráno ani nevim jak jsem do tý školy dojela a pak jsem tam seděla před třídou, hlavu mezi kolenama a říkala jsem si: "tohle já prostě nezvládnu, já to nedám, já tam nepůjdu" a přitom jsem věděla, že to udělám, ale celá ta věc je prostě tak OBROVSKÁ, že si s ní nevíte rady. Seděli jsme tam čtyři (všichni asi podobný pocity), Míša začal zpívat kaskadéra a pak přišel Borovička a řekl: "tak pojďte první" a všechno se odstartovalo. Byli jsme v tom a všechno to zvládli a pak nám to celý připadalo, že to za ty nervy vůbec nestálo. Přesto jsem nikdy nebyla z těch, kdo by chodil a říkal: "taková brnkačka, to bych si klidně zopakovala". No a teď mě čekají závěrečný zkoušky a 17.6. ze mě MOŽNÁ bude Dis. a říkám si: "zlatá maturita" :-). Jsem zvědavá jak budu svůj "10denní svaťák" (pokud udělám všech svých 6 zkoušek napoprvé) popisovat za tři roky (možná za rok, až budu dělat bakaláře). Každopádně jsou to chvíle, na který prostě budete vzpomínat vždycky - trochu s dojetím, trochu s úsměvem, trochu rozechvělí.

Čtu teď knížku (jako ostatně pořád). Knížku, která mě po hrozně dlouhé době strašně chytla a čtu jí pořád - každou volnou chvilku a jsem z ní úplně paf.  Je to knížka s názvem VIA LUCIS (Příběh hluchoslepé Američanky Heleny Kellerové, která tmu a ticho proměnila v nesmrtelnost.) od Jindry Jarošové. U nás Helen Kellerová asi moc známá nebude (i když doufám, že díky téhle knížce aspoň o trochu víc bude) a přitom je to tak neskutečný člověk, žena, příběh a život. Pokud jste zdatní v angličtině (aspoň trochu) víc si o ní můžete přečíst TADY, v češtině o ní na wikipedii najdete bohužel jen jednu větu. Knížka ve mě samozřejmě vyvolává spoustu pocitů a jsem z ní nadšená a tak, ale to o čem si chci psát a nad čím mě donutila přemýšlet, jsou kupodivu dopisy. Píšete někdo dopisy? (někomu reálnému, babičce, sami sobě, někomu imaginárnímu, do deníku...). Za poslední půl rok jsem napsala dopis dvakrát, ani jednou neodešel poštou a vždycky byl pro mého přítele, kterému jsem ho prostě jen předala. Dřív (před fakt docela hodně dlouhou dobou - asi tak 7 lety) jsem si dopisovala s někým, kdo bydlí v Pacově (u Pelhřimova). Do teď mám ty dopisy všechny schovaný a je úplně krásný, že si dva lidi dokázali nějaký 3 roky psát pravidelně dopisy (navíc lidi/děti ve věku 11 - 14 a 14 - 17). Helen Kellerová za svůj život napsala nespočetně dopisů (rodině, přátelům, známým osobnostem a spoustě dalších) - jasný, byla to jiná doba a dneska už se prostě dopisy ani nevyplatí. Není v tom, ale určitý kouzlo? Papír, který držíte v ruce, vůně, písmo, které někdo napsal vlastní rukou.... Dopis je něco, co si schováte a za padesát let dokazuje existenci něčeho... čehokoliv (vztahu, přátelství, nejistoty, lásky, příběhu, života, osobnosti...). Dopis prostě není e-mail ani smska a možná je fakt škoda, že jich dneska posíláme a hlavně píšeme tak málo (jestli vůbec). Nechtěl byste si se mnou někdo dopisovat? ......:-)

Pro dnešek končím...
* výjmečně jde o mé vlastní fotky:-)