Dlouho jsem tenhle článek chtěla napsat, ale neměla jsem čas vyfotit Vám knížku s podpisem, takže přicházím s největší senzací ve svém životě až teď:-) (skoro týden od události).
Existují asi jen dva (možná vlastně tři) lidé, kteří jsou pro mě v životě inspirací a ke kterým chovám respekt, úctu či obdiv. Prvním je John Lennon, druhým Robert Fulghum a třetím Sylvia Plathová. Jen s jedním z nich bylo možné se setkat v tváří tvář a na seznamu věcí, které bych si ráda splnila bylo setkání s Robertem Fulghumem hodně vysoko. Asi týden před tím než jsem zjistila, že R. F. přijede do Prahy jsem říkala Kítě, jak by bylo úžasný ho vidět na vlastní oči a podat mu třeba ruku.
Když jsem tedy zjistila, že Robert Fulghum u příležitosti vydání nového románu přijede do Prahy knihu propagovat, neváhala jsem ani minutu a věděla, že tentokrát si šanci ujít nenechám. Ještě ten den jsem zaplatila a vytiskla lístky do divadla na scénické čtení jeho knihy, kde sám chvilku účinkoval (tančil tango) a ještě ten den se mi v hlavě začal rýsovat dopis, který jsem mu chtěla napsat. Času na přemýšlení a psaní nebylo moc, ale nakonec jsem to zvládla a dvoustránkový a něco dopis jsem opravdu napsala.
Už dávno předtím jsem se snažila sehnat jeho e-mailovou adresu a dát mu o sobě vědět. Psát potom dopis ve skutečnosti a ještě na papír nebylo tak snadné jak jsem si původně představovala, ale byla jsem ráda, že právě touhle formou mu dopis napíšu a nakonec osobně předám.
V samotný den jsem byla docela nervózní, nemohla jsem se dočkat a pocity to ve mě jenom vířilo. Když pak do tlumeného světla sálu na pódium opravdu přišel a strhl se obrovský potlesk, jen s těží jsem zadržovala slzy. Byl tam - v celé své slávě - stál pár metrů ode mě a říkal pár českých slov, které uměl.
Celé to pro mě bylo úplně neskutečné a moc jsem si to užila. Scénické čtení, na kterém jsem byla přítomna poprvé, se mi moc líbilo a knížka bude určitě ještě lepší (ani se mi jí nechce číst, jak moc jsem na ní zvědavá).
Samotná autogramiáda a ono setkání pak proběhlo hrozně rychle - přesto jsem byla tolik spokojená, že ještě po zbytek týdne jsem chodila s úsměvem na rtech. Odvážila jsem se poprosit o fotku (mám dokonce dvě), představila jsem se a dopis opravdu předala.
Byly to určitě ty nejhezčí a nejdůležitější dvě hodiny v mém životě...
Sekne vám to spolu a moc gratuluju!!!
OdpovědětVymazat