Vlasy a klobouk kulatě rámují její klidnou tvář. Je mladá. Mezi námi je dvacet pět let. Jak na ni hledím, pocítím tak ryzí lítost, tak čistý smutek, že je to skoro jak radost. Její klobouk i sníh mi připomenou báseň od Achmatovové, kde, ve dvou řádcích, básnířka zároveň hrozí pěstí a spíná ruce v modlitbě. "Jdeš o mnoho let pozdě, jak ráda jsem, že tě vidím."
V restauraci, kterou má Michaela nejraději, zdvihnu sklenku a na drahé dlaždice padá můj příbor. Třeskne to do výšky, až k obloze. S pohledem upřeným na mě, Michaela popostrčí přes okraj i svůj příbor.
Zamiloval jsem se uprostřed cinkotu lžic...
V každém cizím městě se znovu učím tvou vzdálenou a milovanou tvář.
Když jsem se vzali, Naomi řekla: Někdy potřebujeme obě ruce, abychom odněkud dokázali vylézt. Někdy se octneme na tak příkrém místě, že jeden musí napřed. Když tě nenajdu, budu pečlivěji hledat v sobě. Pokud nedokážu udržet tempo, pokud jsi daleko napřed, ohlédni se. Ohlédni se.
Anne Michaels
0 komentářů :
Okomentovat