Krásný týden. Hory. Klid.

Slova mají obrovskou sílu - umí pohladit, rozesmát, rozesmutnit, zabolet. Někdy pár slov zkazí úplně všechno, někdy je ticho lepší než cokoliv jiného. Pamatuju si moc dobře, co všechno jsem chtěla po prvním rozchodu napravovat. Věděla jsem moc dobře, že ne všechno bylo ideální a že spoustu věcí mohlo a mělo být jinak. Po druhém rozchodu (a žádný vztah to fakt nebyl) jsem věděla, že jestli chci s někým opravdu být tak proto, že ho mám fakt ráda a ne z nouze. A opět jsem věděla, že spoustu věcí budu dělat úplně jinak. Člověk je sám a najednou vidí všechny ty chyby, které dělat neměl a spoustu věcí úplně přehodnotí.



Když jsem začala chodit s K. věděla jsem od začátku, že to bude něco úplně jiného. Částečně jsem se bála toho, jestli to zvládnu a částečně jsem byla šťastná, že je to konečně to pravé. Hned od začátku bylo všechno jinak, než dřív. V mnoha mnoha věcech jsem byla úplně jiná než předtím a spoustu věcí už prostě nedělám (protože jak jsem si slíbila - stejné chyby už dělat nebudu). Nakonec ale vždycky zůstane něco, co prostě změnit nedokážete. Jsou věci, které jsou prostě součástí nás a takoví jsme. Dřív či později to tomu druhému začne vadit. Buď se vás naučí mít rád takového jaký jste a nebo ne (v druhém případě to všechno nejspěje k dobrému konci a vy to prostě víte).




Neumím být nezávislá. Když s někým jsem, naprosto se mu oddám a jsem mu schopná obětovat v podstatě cokoliv. Moc dobře vím, že tím škodím jen sama sobě a teď taky moc dobře vím, že nic takového prostě od druhého očekávat nemůžu (a nemám mu to za zlé). Po většinu času mi to vlastně vůbec nevadí a jsem prostě ráda za to všechno, co mám - občas, ale padnou určitá slova a najednou mě všechno mrzí. Mrzí mě, že nedávám takovou volnost jaká by asi byla potřeba a mrzí mě, že některá slova vůbec padnou.



Někdy je jednoduší se vzdát. Někdy je tolik těžké bojovat. A někdy …. jsou slova prostě jen slova.