Pascala Merciera jsem objevila po cestě do Vídně v jedné trafice. Knížka (ač v angličtině) mě zaujala a zapsala jsem si jí na jeden z milionu papírků, kam si zapisuju všechno, co si jednou půjčím. Až letos, o pět let později jsem se k Mercierovi dostala a nemohla jsem si knížku vynachválit.
Lidi nevidíme, jako vidíme domy, stromy a hvězdy. Vidíme je v očekávání, že se s nimi můžeme určitým způsobem setkat, a tím z nich udělat kousek nás samotných.
Proč mě stopy minulosti tak rozesmutňují, i když to jsou stopy něčeho veselého?
Posledních vět se vždycky bál a od prostředku knihy ho pravidelně trápila myšlenka, že neodvolatelně přijde poslední věta.
Náš život, to jsou prchavé útvary z navátého písku, vytvořené nárazem větru a zničené tím příštím. Útvary z marnosti, rozfoukané větrem dřív, než se pořádně vytvořily.
0 komentářů :
Okomentovat