Už vždycky se budu držet svých zásad a nenechám se zvyklat paranoidníma myšlenkama (fakt!).
Dlouho jsem nepsala. Bylo co. Nebyl čas. Taky jsem tak nějak přemýšlela o tom pro koho tohle píšu a jestli je vždycky fajn, že to čtou i lidi, kteří mě znají. Podle některých to úplně fajn není a možná tím ovlivňuju i lidi, který o to vůbec nestojí. Psaní je ale jedna z mála věcí, které mi opravdu něco dávají a které mě prostě podrží. Nepíšu sem proto, abych někoho naštvala, nebo abych se někoho dotkla. Jde čistě jen o mé subjektivní pocity a myšlenky, které chtějí nějakým způsobem ven.
Taky to není tak, že bych tyhle věci nechtěla říkat nahlas (nebo aspoň ne tak úplně). Některé věci se mi, ale prostě mnohem lépe formulují až takhle na “papír” a možná jsou pak i lépe pochopeny. Jsou situace, kdy mám prostě v hlavě spoustu myšlenek a chtěla bych toho tolik říct, ale slova nepřichází a já to pak dokážu napsat až sem. Vím - je to neobvyklé, jenže co u mě není….
Takže prostě píšu sem a asi budu psát dál. Ať už lidé známí či neznámí - neberte to tolik vážně - nahlížíte prostě jen do hlavy člověku, který je dost často zmatený a nepobírá svoje pocity.
Dneska jsem jela z praxe (z KC Motýlek) metrem domů - a mám to fakt štreku. A hned na Rajský zahradě se mnou nastoupili tři pubertální kluci tak kolem 16 - 17 let, byli napitý, hlasitý, vysmátý a prostě ve svým věku - co mě ale fakt pobavilo bylo to, že jsem poprvé v životě viděla jak vznikají pozdravy těhle “týpků”. Vždycky jsme si z toho s F. dělali legraci a napodobovali to, takže když jsem to dneska viděla na vlastní oči, hodně mě to pobavilo:-).
Pak jsem přestoupila na jiný písmenko a na jedný zastávce přistoupil kluk v červených kalhotech, modrý bundě, keckách z 80. let, růžový kšiltovce, stříbrno-černo-růžový palestině a obrovskýma retro brýlema, kde bylo nějakou pastou bílo-růžově napsáno DK Style (nevim teda, kolik přes ně viděl), velký hodinky s kamínkama a takový ty diamantový naušnice v uších - jo a abych nezapomněla tak párátko v puse. Úplně neskutečný ty jo (a nebyl to cizinec). Nejdřív mě to docela rozesmálo (a nebyla jsem teda fakt sama - ty reakce byly docela vtipný), ale pak jsem si říkala, že je ten kluk docela odvaha a že je hodně dobrý, když si za svým stylem stojí.
Dneska pro mě byla prostě cesta metrem docela zajímavá a trochu jsem si popřemýšlela.
Ztratila jsem svojí rovnováhu. Úplně a naprosto vážně. Prostě někam odešla a nějak se nechce vrátit. A já nevím, kde jí hledat a co bez ní dělat. Takže se mám poslední dobou tak nějak všelijak a začíná mě to štvát, unavovat a rozesmutňovat. Chovám se hrozně a nechci. Potřebovala bych prostě být zase OK a v pohodě a nebo někoho, kdo by mě vždycky trochu nakopnul dopředu. Prostě doufám, že tohle období rychle přejde a začně být zase barevně a vesele.
Každopádně tady slavnostně přísahám a slibuju, že od teďka se SNAŽÍM a něco DĚLÁM!!!
0 komentářů :
Okomentovat