Všechno ostatní jde pořád dál...

Docela často mívám pocit, že mám hrozně málo přátel. Přátel, kterým můžu kdykoliv zavolat nebo napsat. Přátel, které můžu kdykoliv vytáhnout ven. A hlavně přátel, kterým můžu říct cokoliv. 

Potom, co se rozpadlo moje přátelství s F. už jsem nikdy s nikým tolik nekamarádila. Nikdy jsem s nikým nechodila bosá domů, s nikým jsem nepořádala filmové víkendy, nevařila vymyšlená jídla, nechodila do knihovny, nesedávala ve 13. patře nebo neprokecala večer venku na lavičce. Myslím, že takový přátelství, kdy tomu druhému řeknete opravdu cokoliv a bavíte se opravdu o všem už prostě asi nepotkám. Občas mám najednou hroznou chuť to všechno zachránit a vrátit se zpátky do dob, kdy to bylo fajn, kdy jsem věděla, že tam venku NĚKDO je. Občas jsem hrozně naštvaná, že to takhle dopadlo. Dneska, když zapípal telefon a byla tam skoro po dvou letech smska Pojď ven, mi došlo, že už to vrátit nejde a že i když půjdu ven a půjdeme na procházku, že to nebude ono. Že už si neřekneme všechno a že to bude možná i trochu nepříjemný. F. je teď člověk, o kterém nevím vůbec nic a on neví vůbec nic o mě. F. už teď prostě není ten F., kterého jsem měla tolik ráda a který pro mě tolik znamenal. 

Přesto, když jsem tenhle týden zůstala úplně sama - jsem SAMA vůbec nebyla. Zjistila jsem, že kamarády, kterým můžu kdykoliv zavolat nebo napsat mám. Ten pocit je fajn a jsem ráda, že se konečně objevil. Jsem ráda i za tu smsku, která řekla hodně. 

Lidé odcházejí a zase přicházejí. Přátelství začne a někdy taky skončí. A všechno ostatní jde pořád dál...