O konci jedné velké etapy.

Měla jsem v plánu o tom napsat mnohem dříve - nejlépe v den, kdy se to všechno událo. Ale tentokrát se to nějak nepodařilo. Nicméně dnešek mi přijde docela příhodným dnem k tomu, abych se s vámi podělila o velkou událost ve svém životě. 

18. června jsem obhájila svojí diplomovou práci a po dvaceti letech jsem přestala být studentem. Konec. Už žádné chození do školy, žádné testy, žádné zkoušky, žádné psaní. Dvacet let je dlouhá doba. Je to většina mého života. Od teď už se nemůžu považovat za studenta. 

Šla jsem jako úplně první a modlila se, aby nedorazila BB. Zdálo se, že stěstí mi přeje a i když nepřišla moje oponentka a začalo se později, všechno šlo relativně podle plánu. Jenže pak se asi v půlce BB zjevila ve dveřích s tisícem otázek a úsměvem na rtech. Nepotopila mě, jak jsem se obávala - spíš naopak. Při gratulaci mi dokonce dala čokoládu (zvláštní jak se ten náš vztah v průběhu času proměnil). V ruce jsem držela papír o tom, že je to všechno za mnou! Už den před tím jsem věděla, co budu dělat až tahle chvíle nastane. Koupila jsem si pití v Mangaloo a vydala jsem se na Kampu. Kam taky jinam než na MOJE místo. Mluvila jsem dlouho s babičkou a uronila pár slz, protože mi připomněla, že děda by na mě byl pyšný! Pak jsem se šla o svojí radost podělit s Johnem k Lennonce, kde jsem si poslechla potulného kytaristu. Vzpomínala jsem na časy se Sítou a všechny ty naše sliby. Hodně jsem se prošla - což jsem tak trochu potřebovala. V Papelote jsem si udělala radost a večer jsem vyrazila s našima slavit ty naše tituly (ségra udělala bakaláře týden přede mnou). Náročný den! Ale jsem magistr...

Dnes jsem jako každý rok myslela na všechny děti s vysvědčením. Na deváťáky a na třeťáky. Myslela jsem na svojí rozlučku v lesáči, na svoje poslední vysvědčení a taky na všechny ty prázdniny, co mám za sebou. Poslední červnový školní den je pro mě plný nostalgie (stejně jako začátek září) a asi už to tak bude napořád. Je až k neuvěření, že je to 11 let od chvíle, co jsem vyšla základku a 7 let od chvíle, kdy jsem skončila střední. 

V osmé tříde jsem si do deníku napsala osm velkých přání. Už od čtrtnácti jsem věděla, že půjdu na vysokou. Od té chvíle se podstatná část věcí točila kolem školy. Byly chvíle, kdy jsem to chtěla vzdát a byly chvíle, kdy to vypadalo, že už mi na tomhle přání tolik nezáleží. A teď, když je to všechno hotové a splněné, cítím trochu prázdno. Co je mým velkým přáním teď? Kam mířím? 

PS: Jak jsem udělala absolutoria a jak jsem neudělala/udělala bakalářské státnice.