Ticho a pláč

Noc. Postel. Ticho. Oči otevřené dokořán, zalité slzami. Ruka svírající kapesník leží na hrudi a společně s dechem se zvedá nahoru dolů. Tři týdny - jsou skutečné, což mi nevím proč došlo doopravdy až včera. A pak mi taky došlo, že je jedno jak dlouho budu přemýšlet nad tím, co ty tři týdny budu dělat - nemám moc možností volby. Fíla bude se svým broučkem, Kíťa s kamarádkama a Jája s Járou. Opravdu mám tak málo blízkých přátel? - Ano, mám (což mojí depku vcelku podpořilo). A tak to nebude jako dřív - žádné plánování dovolené u moře, zoo s padnou, Disneylandu. Žádné festivaly, žádné výlety. Budu čekat. Doma, na Slapech - kde se budou všichni zase divit. Vzpomínám na ta léta předchozí. Na léto, kdy jsem vyšla ze základky a bylo mi 15. Myslím, že žádné další léto už nebylo tak krásný jako tohle. Celé to léto stálo za to a každý den jsme se těšili na ten další. To léto jsem měla s kým být. Letos jsem chtěla odjet pryč, odjet pracovat, odjet na delší dobu. Já se všema svýma strachama - zvlášť z takových věcí - jsem se k tomu opravdu odhodlala a dokonce se i těšila. Měla jsem víc plánů, co všechno letos opravdu podniknu. A vlastně i teď vím, jak to všechno bude probíhat. Jen si na to budu muset zvyknout. Konec konců - ta jedna jediná možnost je tu stále. A ve skutečnosti už v létě může být všechno tolik jinak, že nad tímhle vším nebudu muset přemýšlet.

Poslední ticho a pláč kvůli třem týdnům.