Minulý týden se mi dostal do rukou film Tlukot srdce o Jacku Kerouacovi a Nealovi Cassadym, a tak jsem si vzpomněla na knížku Na cestě, co jsem četla ještě někdy na základce. Beatníci patří mezi mé oblíbence a Jacka Kerouaca jsem četla přímo s nadšením (už jen kvůli éře hippies). A tak tu máme dneska úryvek právě z téhle knížky.
A tak když v Americe zapadá slunce a já sedím na starém rozpadlém říčním molu a dívám se na dlouhý dlouhatý pruh oblohy nad New Jersey a cítím tu syrovou drsnou zemi, co se v jediné neuvěřitelně nesmírné mase valí až k západnímu pobřeží, a celou tu uhánějící cestu a lidi, co sní o její velikosti, a v Iowě, však vím, už děti jistě pláčou v zemích, kde nechávají děti plakat, a dnes večer vyjdou hvězdy a cožpak nevíš, že Bůh je medvídek Pú? večernice už jistě zapadá a rozlévá svou bledou diamantovou zář po prérii jen chvilku předtím, než se snese naprostá noc, co požehná zemi, ztemní řeky, přikryje vrcholky, zavine poslední pobřeží a nikdo nikdo neví, co koho čeká, kromě beznadějných trosek stárnutí, myslím na Deana Moriartyho, myslím dokonce na starého Deana Moriartyho, na tátu, kterého jsme nikdy nenašli, myslím na Deana Moriartyho.
Jack Kerouac
Na ceste jsem taky zboznovala, cele beatniky. Ach.
OdpovědětVymazat