Londýn 2014 - část 2.

Páteční odlet ve 12:40. Já jsem samozřejmě týden před odletem onemocněla a odjížděla se zánětem dutin. Jak už jsem se tady zmiňovala, tak události předcházející tomuto víkendu byly celkově takové nešťastné a tak jsem odjížděla v ne moc dobrém rozpoložení. Vzala jsem si dva dny sick days, snědla tolik ovoce, že tolik jsem ho asi nesnědla za celý život, cpala jsem se Preventanem akut, brala vitamin C, pila litry zázvorového čaje, ale moc fit jsem stejně nebyla. Nicméně ráno pro mě přijeli naši a ségra a vyrazili jsme.

Nerada lítám letadlem a pokaždý se hrozně bojím, ale dvě hodinky uplynuly docela rychle a před druhou hodinou už jsme ukazovaly pas na letišti Gatwick. Začal můj mluvící/vyřizovací maratón všeho, protože jediná z naší skupinky mluvím anglicky. Vyzvedly jsme kufry, lístky na vlak - všechno jsme krásně našly, je to tam dobře značené. Vlak nám jel v podstatě hned, jak jsme přišly na nástupiště. První rozkoukávání po okolí, první kafe a svačina. Na Victoria station jsem si vystála dlouhou frontu na Oyster card, kterou jsem nabila na 20 liber a mohly jsme vyrazit k metru. První čaj, trošku zahřátí a dopování práškama. Metro pro nás bylo docela zážitkem, je to tam všechno takové úzké, těsné, zalidněné a je tam oproti venku velký teplo. Zajímavé, jak metro nikdy nepřijede z toho směru, co čekáte.

Hotel byl asi 10 min. chůze od metra a okolí vypadalo mnohem sympatičtěji než jsem čekala.  Na recepci jsme zjistily, že místo jednoho čtyřlůžkového pokoje někde v suterénu se společnou koupelnou na chodbě, dostaneme dva dvojlůžkáče ve druhém patře s koupelnou sice na chodbě, ale jenom pro nás. To bylo hodně milé, protože naše maminy se zas tak neznají a přece jen jsem se toho trošku obávala. Chodby uzounké, schody vysoké, pokojíky mrňavé a docela vymrzlé. V Londýně jsou všichni hrozně otužilý, chodí na lehko a v podstatě nemají topení (nechápu :-D). Ale na přespání to bylo naprosto dostačující a hotel bych klidně doporučila. Trošku jsme se rozkoukaly, odložily kufry a zase vyrazily ven - směr nákupy.

První zastávka Oxford street a Primark. Mraky lidí, mamina z toho byla trošku na prášky. Času jsme tolik neměly, protože jsme se chtěly ještě přesouvat do obchodního centra Westfield, které bylo dalších 20 min. metrem. Něco jsme nakoupily (plátěnky, trička s dlouhým rukávem, spodní prádlo) a jely zase o důlm dál. Westfield je opravdu velký. V rukách jsme táhly tašky, bolely nás nohy. První zastávka byly potraviny M&S - ovocný salát a voda! Další na řadě bylo hledání Lushe - v mapách se orientuju docela v pohodě, ale mapa Westfieldu to bylo fakt scifi! Nakonec se zadařilo, vyndala jsem svůj notýsek a začal můj nejdražší nákup tohohle víkendu (nakupovala jsem totiž i pro kamarádku). Přivezla jsem si šampony Seanik a Rehab, odličující mléko 9to5 (které tak vychvaluje Nat) a pleťovou vodu Breath of fresh air. Nákupní seznam jsem měla delší, ale čeká mě ještě cesta do Skotska, tak jsem si něco nechala na tam. Prošly jsme ještě pár obchodů s oblečením a Paperchase, kde jsem byla ze všeho unešená a nakonec jsem si tam koupila jen pár pohledů. Pak večeře - nějaká čína a mexiko (jak tradiční, že) a naprosto utahané jsme se vydaly v dešti zase do hotelu. Dorazily jsme něco po desáté, vysprchovaly v ledové koupelničce a usnuly asi za tři vteřiny. Už v tuto chvíli jsem tušila, že s hlasem jsem na tom dost špatně.

Ráno jsme se samozřejmě probudila bez něj a pouze jsem šeptala. Šeptat v angličtině, aby vám lidi rozuměli je dost náročné! Snídaně, kterou jsme měly v ceně hotelu se konala v malé kuchyni, kde byly pouze tři stoly (ano přesně tak TŘI) - nebudete se jistě divit, že jsme se tam nevešly a že u nich bylo plno. Jedly jsme tedy u nízkého stolku v recepci (tohle považuju za největší mínus hotelu). Ségra mě instruovala k nákupu špuntů do uší, takže ještě před památkami mě čekalo šeptání v lékárně a domlouvání se o věci, kterou jsem snad nikdy nekupovala ani v Čechách (zadařilo se ale). 

První naší zastávkou byl Tower. Na všechny památky jsme měly jen jeden jediný den, takže nebyl čas je prohlédnout nějak zevrubně a musely jsme se spokojit jen s pohledem zvenku. Následoval Tower bridge. První nadšení a focení. Začínáme Londýn milovat. Nakoupily jsme si první turistické pohledy a vyrazily jsme k Westminsteru. Všechno je to takové jiné než, když to vidíte na fotkách - najednou jste přímo TAM a stojíte u TOHO. Big Ben a London Eye. Vyšlo nám skvěle počasí, takže zbytek jsme daly pěšky. Od Westminsteru k Buckinghamu, akorát na výměnu stráží. Tolik lidí! Překvapilo nás, že to není nijak honosná budova. Pěšky pak na Trafalgar a z Trafalgaru na Picadilly, které je přímo mrňavé. Zastávka na kafe, čaj a občerstvení v kavárně Pret (mňam!). V tuhle chvíli se mění moje plány a protože ostatní chtěly jít spíš nakupovat, tak na Nothing Hill, katedrálu a Harryho Pottera už nedošlo. Místo toho po druhé Primark a Oxford street. Hodně mě nadchlo knihkupectví - mohla bych tam bydlet. Kolem páté už skoro nemůžeme chodit, takže přichází na řadu večeře. Vybraly jsme si restauraci hned naproti Primarku Garfankel's. Byla to dobrá volba - daly jsme si fish and chips a sausage and mash. Všechno výborné, milá obsluha, příjemné prostředí. 

Na hotelu jsme trošku pobalily, vyzkoušely všechny nakoupené věci a v devět už jsme byly tuhý. Můj hlas jásá, že má oraz!

V neděli jsme se probudily do deště a asi šesti stupňů (vím no, v Praze bylo asi mínus osm, ale z dvanácti na šest je taky docela rozdíl). Na snídani jsme chytly dokonce i stůl a mohly jsme se konečně v klidu najíst (na výběr byly toustové chleby, cereálie, jogurty, wrapy, wafle, sýr, šunka, máslo, džemy - taková ta klasika). Po snídani jsme zašly vrátit Oyster card - ze které nám vrátili 11 liber a nakoupit nějaké potraviny. Hodně mě nadchnul velký výběr a kvalita potravin - jsem zvědavá, jestli to takhle bude někdy i u nás. Nakoupila jsem si čokolády, cheddar, chocolate chips na pečení a instantní chai tea. V hotelu jsme ještě dobalily a v jedenáct už nás čekalo odhlašování z hotelu. Autobus na letiště nám měl jet až ve 14:47 a venku šíleně pršelo, takže jsem ještě přes wifinu hledala nějaké blízké obchodní centrum, kde bychom těch pár hodin mohli zůstat. Našla jsem nějaký Boxpark, který měl být asi 2 km od hotelu a pán na recepci mi řekl, že tak 15 min. pěšky. No - šly jsme asi 45 min., šíleně jsme promokly, promrzly a z kufrů se dala vylívat voda. Boxpark byl opravdu menší park z plechových krabic, kde byly obchody - místo na schování žádné (přišlo zoufalství). Okolní kavárny plné (protože prší, že jo!). Tak jsme počkaly na autobus (aspoň jsme teda jely tím klasickým červeňákem), svezly se zase zpátky a zakempovaly to v McDonaldu (na 2,5 hodiny - moje nejdelší návštěva McD v životě). Uvnitř se netopilo - klasika, takže jsem tam seděla v kabátu, pila čaj a modlila se, abych nepřijela se zápalem plic (v tuhle chvíli už jsem byla docela na pokraji svých sil). Na lístku na autobus stálo, že máme být na zastávce 15 min. před odjezdem a ze zážitků Nat jsem usuzovala, že autobusy v Anglii jezdí zásadně dříve. Po třiceti minutách čekání na zastávce plné lidí (pořád pršelo) přijel autobus, který jel na letiště, ale když se pan řidič podíval na náš lístek, tak nám oznámil, že mají zpoždění a on je bus, který měl jet před tím naším, takže nás vzít nemůže a musíme počkat na ten náš. Začínáme se trošku bát jestli se dostaneme včas na letiště a jestli nás ten další autobus opravdu vezme. Nakonec teda přijel a vzal nás a dokonce se v něm topilo!, takže na letiště jsme se dostaly a vlastně jsme tam nemusely aspoň moc dlouho čekat na odlet. Poslední sváča a kafe v Pret a pak už hledání gatu. Stansted je neuvěřitelně velký letiště (měl 99 gatů a jezdilo se na ně takovým letištním metrem). Dokonce jsme chytli dobrej vítr a do Prahy jsme přiletěly o půl hoďky dřív než bylo v plánu. 

Nemohla jsem sice mluvit další tři dny, ale výlet to byl úžasnej. Určitě se vyplatí jet na víc dní než na víkend (rozhodně do Londýna ještě budu muset jet). My jsme to měly všechno hrozně hektický a přijde mi, že jsme neměly vůbec klid si to užít pořádně. Jestli podobný výlet plánujete, tak určitě neváhejte, rozhodně to stojí za to.

Snad vás ten vyčerpávající popis neunudil k smrti, ale říkala jsem si, že mě by před cestou něco podobného pro představu docela bodlo.